ECLI:CZ:US:2022:1.US.1719.22.1
sp. zn. I. ÚS 1719/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti A. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2022 č. j. 47 To 205/2021-24 a usnesení Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Olomouc, oddělení odhalování daňových podvodů ze dne 31. 3. 2021 č. j. GŘC-344-279/TČ-2020-835430, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Olomouc, oddělení odhalování daňových podvodů (dále jen „policejní orgán“), jímž byla podle §79g odst. 1 trestního řádu zajištěna finanční hotovost 1 632 050 Kč, 17 542 ukrajinských hřiven, 435 Eur a 746 amerických dolarů, která byla nalezena při domovní prohlídce v místě jeho bydliště. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatel v úvodu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení sp. zn. III. ÚS 275/22 a nálezy sp. zn I. ÚS 2485/13 a I. ÚS 3502/13. Namítá, že v napadených rozhodnutích zcela absentuje jakékoli odůvodnění ve vztahu k zákonným požadavkům možného postupu podle §79g odst. 1 trestního řádu. Tato rozhodnutí tak podle něj postrádají zákonný podklad, jsou projevem libovůle a nemohou obstát v testu proporcionality. Zdůrazňuje, že k zajištění náhradní hodnoty lze přistoupit pouze na základě relevantních poznatků o existenci konkrétního výnosu z trestné činnosti v dispozici konkrétní povinné osoby a následného úniku takového výnosu z její dispozice. Z obou napadených rozhodnutí je podle něj zřejmé, že se příslušné orgány těmito předpoklady vůbec nezabývaly, neboť v nich absentuje jakákoli zmínka o tom, jaká konkrétní věc měla představovat původní výnos z trestné činnosti, u jakého konkrétního subjektu měl tento výnos vzniknout, či zda se tento výnos stále nachází v dispozici takového subjektu. Má za to, že při úplné absenci jakýchkoli poznatků o původním výnosu z trestné činnosti nepřichází v úvahu zajištění náhradní hodnoty.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o „zbavení majetku“ ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se „užívání majetku“ ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že postup podle §79g odst. 1 trestního řádu, tedy zajištění náhradní hodnoty, je podmíněn existencí určitého původního výnosu z trestné činnosti, který z určitých důvodů nelze zajistit. Nemůže však stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že se policejní orgán a Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) tímto předpokladem nezabývaly, resp. že jeho naplnění ve svých rozhodnutích neodůvodnily.
Policejní orgán ve svém usnesení na č. l. 3-6 poměrně podrobně popsal trestnou činnost, která je předmětem prováděného prověřování a na níž se měl stěžovatel podle podezření podílet [konkrétně jde o zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku]. Krajský soud k tomu na č. l. 2 svého usnesení doplnil, že podle doposud zjištěných okolností byl stěžovatel hlavou řady společností, jejichž prostřednictvím byla tato trestná činnost páchána. Za zásadní je třeba považovat závěr uvedený na č. l. 6 tohoto usnesení, totiž že podezřelé osoby (včetně stěžovatele) získaly touto trestnou činností majetkový prospěch ve výši nejméně 25 450 707 Kč, který tak představuje výnos z trestné činnosti. Nutno poznamenat, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti tento závěr nezpochybňuje.
Další důležitou okolnost spatřuje Ústavní soud v tom, že stěžovatel se měl uvedené trestné činnosti s ostatními osobami dopouštět ve spolupachatelství. Z toho totiž vyplývá, že za případný trestný čin odpovídá, jako kdyby jej spáchal sám (srov. §23 trestního zákoníku), takže mu lze přičítat i celý výše zmíněný výnos z této trestné činnosti. Ústavní soud dále odkazuje na č. l. 2 usnesení krajského soudu, kde bylo vysvětleno, že se stěžovatel k finančním prostředkům nalezeným v jeho bydlišti při domovní prohlídce nevyjádřil, takže jejich původ není znám, nicméně lze dovozovat, že jsou jeho majetkem.
Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení považuje za dostatečně odůvodněná, přičemž přihlédl mj. k rané fázi, v níž se předmětné trestní řízení nachází. Je z nich bez obtíží seznatelná existence okolností, z nichž lze dovodit splnění předpokladů pro postup spočívající v zajištění náhradní hodnoty, a to včetně identifikace toho, co má být výnosem z dané trestné činnosti, jaká má být výše tohoto výnosu, a že z tohoto výnosu měl profitovat i stěžovatel. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích neshledal žádný deficit ústavněprávního významu ani rozpor s principy vyjádřenými v judikatuře, na kterou stěžovatel odkazuje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu