ECLI:CZ:US:2022:1.US.1756.22.1
sp. zn. I. ÚS 1756/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. Ž., zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Olomouc, Pražská 255/41, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 13. 4. 2022 č. j. 23 Co 17/2022-1260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku vydaného v řízení o zvýšení výživného pro nezletilého.
Ze spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 12. 2021 č. j. 21 P 64/2019-1212, 19 P a Nc 6/2021, kterým byla otci uložena povinnost platit výživné na nezletilého ve výši 3 000 Kč měsíčně, a změnil režim placení dlužného výživného.
Stěžovatelka nesouhlasí s výší stanoveného výživného. Namítá, že skutkové závěry krajského soudu týkající se vyživovacích povinností otce nezletilého jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelka dále namítá, že výklad krajského soudu ohledně rozsahu vyživovací povinnosti rodiče v rozsahu jedné čtvrtiny jeho příjmů bez ohledu na počet jeho dětí je svévolný a v rozporu se zákonem. Nesouhlasí dále se způsobem, jakým krajský soud zohlednil doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti vztahující se k výpočtu výživného.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika se závěrem krajského soudu o výši výživného. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o úpravě styku rodičů s dětmi a výživném v běžných civilních sporech či zaujímal stanovisko k mechanismu výpočtu. A to ani v případech, kdyby výrokům prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ověřil, že v řízení o výši výživného bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly podrobně zjištěny majetkové a sociální poměry otce nezletilého i stěžovatelky. Pokud jde o výši výživného, odvolací soud podrobně uvedl důvody, které jej vedly ke stanovení výživného pro otce nezletilého ve vztahu k jeho příjmům a dalším vyživovacím povinnostem. Ústavní soud tak neshledal důvod, pro který by měl zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu