ECLI:CZ:US:2022:1.US.1819.22.1
sp. zn. I. ÚS 1819/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Okresního soudu ve Zlíně, sídlem Dlouhé díly 351, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. dubna 2022 č. j. 60 Co 84/2022-1506, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. ledna 2022 (datovaného dnem 6. ledna 2021) č. j. 60 Co 254/2021-1493 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. října 2021 č. j. 6 C 149/2009-1477, a o s ní spojeném návrhu na zrušení §238 odst. 1 písm. k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EKO-UNIBAU a. s. Praha, sídlem Ječná 1255/25, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na zrušení §238 odst. 1 písm. k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř., není přípustné proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 7. 10. 2021 č. j. 6 C 149/2009-1477 Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ponechal vedlejší účastnici jako žalobkyni osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu s odůvodněním, že majetkové poměry vedlejší účastnice se od vydání rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku k lepšímu nezměnily, resp. nebylo zjištěno, že by v době po rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku došlo k takové změně poměrů vedlejší účastnice, která již osvobození od soudního poplatku neodůvodňuje (popřípadě neodůvodňuje v plné výši), a zároveň soud nezjistil, že v době osvobození od soudního poplatku nebyly podmínky pro takové osvobození dány.
3. Proti uvedenému usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 1. 2022 (datovaným dnem 6. 1. 2021) č. j. 60 Co 254/2021-1493 bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci podala odvolání stěžovatelka jako žalovaná, které se však výrok napadeného usnesení nijak nedotkl. Výrokem usnesení se stěžovatelce neukládá žádná povinnost a nijak se nedotýká ani jejího právního postavení. Subjektivní přesvědčení stěžovatelky, že v případě odnětí osvobození od soudních poplatků by nadále již nebyla vystavena šikanóznímu výkonu práva ze strany vedlejší účastnice, nelze objektivně hodnotit jako újmu na právech nebo na právním postavení stěžovatelky. Skutečnost, že rozhodnutí okresního soudu ve věci samé bylo napadeno odvoláním vedlejší účastnice a mělo by být přezkoumáno krajským soudem, je výkonem procesního práva vedlejší účastnice a není žádnou újmou pro stěžovatelku. Protože odvolání stěžovatelky není subjektivně přípustné, bylo krajským soudem podle §218 písm. b) o. s. ř., odmítnuto, neboť bylo podáno osobou k odvolání neoprávněnou.
4. Rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 12. 2020 č. j. 6 C 149/2009-1222 (ve znění opravného usnesení ze dne 25. 2. 2022 č. j. 6 C 149/2009-1502) byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky ve výši 17 934 319 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 8 700 Kč.
5. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 25. 4. 2022 č. j. 60 Co 84/2022-1506 rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu se závaznými pokyny, neboť dospěl k jinému právnímu názoru na důvodnost vznesené námitky promlčení, přičemž pro posouzení věci je třeba posouzení důkazů a skutkových tvrzení, která okresní soud nehodnotil.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá zásah do svých ústavně zaručených práv, přičemž přípustnost ústavní stížnosti dovozuje z §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž s ústavní stížností spojila podle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.
7. Zásah do ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy svévolně ponechaly vedlejší účastnici jako žalobkyni osvobození od soudních poplatků a posléze o odvolání vedlejší účastnice rozhodly bez jakékoliv konkrétní odpovědi na argumentaci stěžovatelky, jež je pro řízení podstatná. Důvod takového postupu spatřuje stěžovatelka v okolnosti, že krajský soud "v poměrech odvolacího řízení působí díky §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., fakticky jako hraniční orgán".
8. Stěžovatelka má zato, že ponecháním osvobození od placení soudních poplatků okresní soud a krajský soud umožnily vést odvolací řízení, jež by jinak vedeno být nemuselo, tedy zdeformovaly rovnost vedlejší účastnice a stěžovatelky a konečně krajský soud usnesením ze dne 25. 4. 2022 č. j. 60 Co 84/2022-1506 zkrátil práva stěžovatelky, když zrušil rozhodnutí okresního soudu, aniž by se vypořádal se stěžejní argumentací stěžovatelky, přičemž tak mohl učinit díky tomu, že jeho rozhodnutí je podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., vyloučeno z přezkumu v dovolacím řízení.
9. Stěžovatelka má v této souvislosti zato, že okamžikem rozhodnutí krajského soudu ze dne 25. 4. 2022 č. j. 60 Co 84/2022-1506 vůči jejím právům působí také usnesení okresního soudu ze dne 7. 10. 2021 č. j. 6 C 149/2009-1477 a usnesení krajského soudu ze dne 6. 1. 2022 (datované dnem 6. 1. 2021) č. j. 60 Co 254/2021-1493, která se sama o sobě sice týkají práv vedlejší účastnice, avšak ústavně nekonformní aplikací podústavního práva porušují ústavní práva stěžovatelky i tato rozhodnutí. Stěžovatelka má sice zato, že "tato rozhodnutí by bylo možné procesně vyřešit" řádným postupem podle judikatury a přezkumem osvobození v samotném novém subřízení o osvobození od placení soudních poplatků, avšak s ohledem na zásadu res iudicata, která by se v řízení mohla projevit [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 766/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011 sp. zn. 25 Cdo 803/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013], z procesní opatrnosti svou ústavní stížnost in eventum směřuje také proti těmto rozhodnutím, bez nichž by usnesení krajského soudu ze dne 25. 4. 2022 č. j. 60 Co 84/2022-1506 zásadně nebylo vydáno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
11. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
12. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
13. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10), konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. V předmětné věci krajský soud napadeným usnesením ze dne 25. 4. 2022 č. j. 60 Co 84/2022-1506 rozsudek okresního soudu ze dne 28. 12. 2020 č. j. 6 C 149/2009-1222 ve znění opravného usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před okresním soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, event. i včetně ústavní stížnosti. Podaná ústavní stížnost je proto za dané procesní situace předčasná a tedy nepřípustná.
15. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení, jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 6. 1. 2022 (datovanému dnem 6. 1. 2021) č. j. 60 Co 254/2021-1493 a usnesení okresního soudu ze dne 7. 10. 2021 č. j. 6 C 149/2009-1477 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v této části podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost v tomto rozsahu splňuje náležitosti stanovené v §30 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
18. V souladu s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
19. Jde-li o napadené usnesení krajského soudu ze dne 6. 1. 2022 (datované dnem 6. 1. 2021) č. j. 60 Co 254/2021-1493 a usnesení okresního soudu ze dne 7. 10. 2021 č. j. 6 C 149/2009-1477, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
20. Okresní soud napadeným usnesením ponechal vedlejší účastnici osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Uvedeným rozhodnutím tak stěžovatelce nebyla uložena žádná povinnost a jeho vydání se nijak nedotklo jejího právního postavení. Krajský soud proto postupoval správně, odmítl-li odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému usnesení okresního soudu jako subjektivně nepřípustné. Krajský soud výstižně poukázal v napadeném rozhodnutí na to, že subjektivní přesvědčení stěžovatelky, že v případě odnětí osvobození od soudních poplatků by nadále již nebyla vystavena šikanóznímu výkonu práva ze strany vedlejší účastnice, nelze objektivně hodnotit jako újmu na právech nebo na právním postavení stěžovatelky. Skutečnost, že rozhodnutí okresního soudu ve věci samé bylo napadeno odvoláním vedlejší účastnice a mělo by být přezkoumáno krajským soudem, je výkonem procesního práva vedlejší účastnice a není žádnou újmou pro stěžovatelku. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
21. Ústavní soud k tomu pro úplnost dodává, že účelem institutu osvobození od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), které je výjimečným nástrojem, je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace (aby účastníci nebyli jen pro své majetkové nebo jiné významné osobní poměry vyloučeni z Listinou zaručeného práva na přístup k soudu). Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 či ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 22 Cdo 603/2014). Posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3831/2013, nález ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08 (N 20/52 SbNU 197)].
22. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09, ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12, ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 879/20 a ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2679/21). Konstrukce §138 o. s. ř., je postavena na zkoumání a zjišťování výjimečných a individuálních okolností každé věci, kdy předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to prokazatelně jeho poměry. Přiznat účastníkovi úplné osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody (srov. např. usnesení ze dne 4. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3066/21 a další).
23. V předmětné věci dospěl okresní soud k závěru, že majetkové poměry vedlejší účastnice se od vydání rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku nezměnily k lepšímu, když vedlejší účastnice nevlastní žádný majetek kromě nemovitostí v k. ú. Zlín, které jsou však postiženy exekucí a zatíženy zástavními právy. Výše uvedený postup okresního soudu tak v tomto případě směřuje k tomu, aby vedlejší účastnici i přes soudně zjištěný stav majetkové nouze byl přiznáním osvobození od soudního poplatku za odvolání umožněn přístup k odvolacímu soudu, když prostřednictvím institutu osvobození od soudních poplatků má být zamezeno tomu, aby nepříznivá majetková situace znamenala překážku v přístupu k soudu.
24. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (jeho jednotlivých ustanovení) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle §74 zákona o Ústavním soudu, neboť tím tento návrh ztrácí svůj základ. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 6. 1. 2022 (datovanému dnem 6. 1. 2021) č. j. 60 Co 254/2021-1493 a usnesení okresního soudu ze dne 7. 10. 2021 č. j. 6 C 149/2009-1477 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 25. 4. 2022 č. j. 60 Co 84/2022-1506 Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh, který není přípustný. Návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. spojený s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom v předmětné věci neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu