ECLI:CZ:US:2022:1.US.2466.22.1
sp. zn. I. ÚS 2466/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti R. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem Zlín, Vodní 5178, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022 č. j. 11 Tdo 464/2022-4354, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2021 č. j. 4 To 58/2020-3942 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2020 č. j. 52 T 5/2020-3724, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 4 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, k trestu propadnutí věci a k trestu propadnutí náhradní hodnoty. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry trestních soudů existuje extrémní rozpor. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v údajné "deformaci" zásady volného hodnocení důkazů trestními soudy, které měly svévolně vyvodit skutkové závěry, pro něž není ve spise žádné opory. Stěžovatel dále trestním soudům vytýká, že postupovaly zcela jednostranně a účelově, když nedůvodně odmítly přistoupit k vypracování znaleckého posudku z odvětví chemie a spokojily se toliko s odborným vyjádřením. Tím mělo dojít ke zkrácení jeho práva na obhajobu, protože mu byla upřena možnost klást znalci otázky. Stěžovatel je přesvědčen, že veškeré dokazování prokazuje toliko jeho přítomnost na místě činu, přičemž z toho nelze usuzovat na naplnění společného úmyslu stěžovatele k výrobě 628,4 g účinné látky metamfetaminu. Nadto uvádí, že samotné množství 628,4 g metamfetaminu ani není dostatečné k naplnění §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Postup trestních soudů podle stěžovatele nebyl nestranný a kritický, ale byl motivován snahou prokázat mu vinu za každou cenu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká ryze formalistický přístup k jeho dovolání, když odmítl dovolání jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry trestních soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud musí předně odmítnout tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud zvolil ryze formalistický přístup při posouzení jeho dovolání. Nejvyšší soud dostál své přezkumné povinnosti, věnoval potřebnou pozornost stěžovatelovým námitkám a na č. l. 10-12 svého usnesení se s nimi řádně vypořádal. Stěžovatelovo dovolání nebylo odmítnuto jako podané z jiného než zákonného důvodu, jak stěžovatel nesprávně uvádí, ale bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v jeho přesvědčení, že jeho vina ze spáchání uvedených trestných činů nebyla spolehlivě prokázána, soudy hodnotily důkazy svévolně a jejich postup nebyl nestranný a kritický. Odlišné stanovisko obhajoby stran interpretace provedených důkazů nemůže samo o sobě zdůvodňovat závěr o "deformaci" zásady volného hodnocení důkazů, ani o snaze trestních soudů prokázat stěžovateli vinu za každou cenu. Při závěru o vině stěžovatele vycházely trestní soudy z předmětů zajištěných v rámci domovních prohlídek a na ně navazujících odborných vyjádření a znaleckých posudků, ze zaznamenané komunikace obžalovaných mezi sebou i s dalšími osobami, z monitoringu prostoru výrobny metamfetaminu, z výpovědí svědků a také z výpovědi samotného stěžovatele.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že byla prokázána toliko jeho přítomnost na místě činu, nikoli společný úmysl k výrobě 628,4 g účinné látky metamfetaminu a že toto množství ani nenaplňuje znak kvalifikované skutkové podstaty "ve velkém rozsahu", odkazuje Ústavní soud na č. l. 10 usnesení Nejvyššího soudu, č. l. 25-26 a 33-34 usnesení Vrchního soudu v Olomouci a č. l. 67-69 a 75-79 rozsudku Krajského soudu v Brně, kde se soudy s touto námitkou přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud nepovažuje za potřebné k tomu cokoli dodávat, zvláště když stěžovatel ve své ústavní stížnosti na tuto argumentaci nijak nereaguje.
Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že trestní soudy nepřistoupily ke zhotovení jím navrhovaného znaleckého posudku, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil např. proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Trestní soudy řádně odůvodnily, z jakého důvodu považují odborná vyjádření Kriminalistického ústavu Policie ČR za dostačující (srov. č. l. 12 usnesení Nejvyššího soudu a č. l. 31 usnesení Vrchního soudu v Olomouci), přičemž Ústavní soud se s jejich argumentací plně ztotožňuje. Podle §105 odst. 1 trestního řádu přibere orgán činný v trestním řízení znalce až tehdy, nepostačuje-li pro složitost posuzované otázky vyžádání odborného vyjádření. V daném případě je třeba zdůraznit, že podle závěru trestních soudů nebyla správnost závěrů uvedených odborných vyjádření žádným relevantním důkazem zpochybněna, naopak byla potvrzována dalšími důkazy. Ani sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti přitom neuvádí žádné konkrétní okolnosti, kterými by odborná vyjádření rozporoval. Jelikož tedy Ústavní soud nenalézá důvod k tomu, aby zpochybňoval závěr trestních soudů o nadbytečnosti stěžovatelem navrhovaného znaleckého dokazování, nelze akceptovat ani námitku stěžovatele, že byl zkrácen na svých právech tím, že mu byla upřena možnost klást znalci otázky.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy svá rozhodnutí odůvodnily logickým a dostatečně podrobným způsobem. Ústavní soud neidentifikoval mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry žádný, natož extrémní rozpor. Závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele za výše uvedené trestné činy tak nelze považovat za projev svévole trestních soudů či za porušení principu presumpce neviny. Trestní soudy k tomuto závěru navíc dospěly způsobem, v němž Ústavní soud nespatřuje zásah do práva na spravedlivý (řádný) proces či jiného ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud tak neshledal důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu