ECLI:CZ:US:2022:1.US.257.22.1
sp. zn. I. ÚS 257/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Areál Zákolany, s.r.o., Zákolany 103, zastoupené Mgr. Jiřím Maškem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 1108/18, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. 9 To 63/2021 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru daní, 2. oddělení č. j. NCOZ-1120-238/TČ-2021-412301-H ze dne 12. 8. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru daní, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), jímž byly podle §79a odst. 1 trestního řádu zajištěny její peněžní prostředky nacházející se na bankovním účtu, a to až do výše 12 171 523 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo uvedené usnesení policejního orgánu zrušeno a nově rozhodnuto tak, že se podle §79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu zajišťují její peněžní prostředky nacházející se na bankovním účtu až do výše 2 666 392,70 Kč, a to jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka namítá, že policejní orgán při prohlídce jejích nebytových prostor a nebytových prostor společností Therapharm, a.s., Therapharm LTD zabral rozsáhlý soubor movitého majetku zahrnující stroje, přístroje a dále tzv. hradlová pole FPGA. Tvrdí, že tento majetek byl pořízen za účasti dotačních programů Evropské unie a České republiky, tj. za účasti dotací, které orgány činné v trestním řízení označují za neoprávněně čerpané. Je přesvědčena, že v případě tohoto souboru majetku se jedná o primární výnos z trestné činnosti. V důsledku toho má za to, že nebyla splněna podmínka vyžadovaná pro zajištění náhradní hodnoty podle §79g trestního řádu spočívající v nemožnosti zajistit majetkové hodnoty primárního výnosu z trestné činnosti. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") proto podle ní pochybil, když zajistil náhradní hodnotu dříve, než došlo k zajištění uvedeného primárního výnosu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Z napadeného usnesení je zřejmé, že vrchní soud při svém rozhodování patřičně zohledňoval uskutečněné zajištění movitých věcí stěžovatelky. Vrchní soud totiž zaznamenal zajištění tří motorových vozidel jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti, a v důsledku toho omezil zajištění peněžních prostředků na výše vymezenou zbývající částku ve vztahu k výnosu z trestné činnosti.
Pokud jde o zabrání souboru věcí, na něž ve své ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje, vrchní soud konstatoval, že nedisponuje poznatky o zajištění těchto věcí, tudíž k jejich hodnotě nelze přihlížet, neboť zabrání těchto věcí nelze ztotožňovat s jejich zajištěním (srov. č. l. 5-6 usnesení vrchního soudu). Vrchní soud dále na č. l. 7 svého usnesení správně poznamenal, že bude nadále povinností orgánů činných v trestním řízení průběžně vyhodnocovat důvody pro další trvání zajištění peněžních prostředků stěžovatelky, přičemž pokud by v budoucnu mělo dojít k zajištění tzv. hradlových polí a dalších movitých věcí, které sama stěžovatelka označuje jako primární výnos z trestné činnosti, bude muset policejní orgán postupovat tak, aby souhrn všech zajištěných věcí nepřesáhl předpokládaný výnos z trestné činnosti.
Ústavní soud v dané fázi řízení tento postoj akceptuje, a to jednak s ohledem na rané stadium trestního řízení a jednak na charakter stíhané trestné činnosti, která byla spojena s převáděním majetku mezi jednotlivými obviněnými subjekty. V dalším řízení tedy bude třeba objasnit původ věcí označených stěžovatelkou za primární výnos z trestné činnosti, jejich hodnotu i aktuální majetková práva, jež se k nim vztahují, a tomu přizpůsobit další rozhodování o zajištění majetku stěžovatelky. Při tomto objasňování a rozhodování stěžovatelka pochopitelně může i nadále využívat všech svých zákonných práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. V části směřující proti dříve zrušenému usnesení policejního orgánu jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (není povolán jej zrušit podruhé), a proto jej podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu také odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu