ECLI:CZ:US:2022:1.US.2585.21.1
sp. zn. I. ÚS 2585/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. F. a nezletilé E. F., zastoupených Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou se sídlem Stroupežnického 20, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 2. 2021 č. j. 10 P 20/2015-1714, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 4. 2021 č. j. 10 P 20/2015-1754 a opravného usnesení ze dne 3. 5. 2021 č. j. 10 P 20/2015-1787, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 5. 2021 sp. zn. 10 P a Nc 154/2021, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2021 č. j. 39 Co 145/2021-1865, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 7. 2021 č. j. 39 Co 145/2021-1883, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2021 č. j. 39 Co 210/2021-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 31, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2, čl. 8 odst. 1, čl. 19 odst. 1, čl. 24 a čl. 37 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížností se podává, že mezi rodiči nezletilé E. probíhá dlouhodobý spor dotýkající se záležitostí nezletilé. Napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 2. 2021 č. j. 10 P 20/2015-1714 byl zamítnut návrh matky na určení místa obvyklého bydliště ve Slovenské republice. Nezletilá E. byla svěřena do péče otce. Při úpravě styku soud zohlednil nejlepší zájem dítěte, rozsah styku vymezil v co nejširší možné podobě a během prázdninového styku umožnil vycestovat nezletilé s matkou mimo území České republiky. Soud dále rozhodl o běžném i dlužném výživném. Proti rozhodnutí se oba rodiče odvolali a otec nezletilé podal návrh na nařízení předběžného opatření, na jehož základě by byla matka oprávněna se stýkat s nezletilou dcerou formou asistovaného styku. Návrh odůvodnil zjištěním nových závažných skutečností, spočívajících zejména v ovlivňování dcery ze strany matky, nátlaku na ni a nevhodné manipulaci s ní. Soud návrhu otce usnesením ze dne 20. 5. 2021 sp. zn. 10 P a Nc 154/2021 (10 P 20/2015) vyhověl. Dne 2. 7. 2021 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 39 Co 145/2021-1865 o odvolání podaném oběma rodiči do meritorního rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o obvyklém bydlišti nezletilé, o péči o nezletilou, o výživném za dobu od 28. 6. 2018 do 9. 10. 2019 a o změně původního rozsudku. Výroky o styku matky s nezletilou, o běžném výživném a o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po vydání tohoto meritorního rozhodnutí pak bylo Městským soudem v Praze dne 7. 7. 2021 usnesením č. j. 39 Co 210/2021-65 (stěžovatelky uvádějí datum vydání usnesení 7. 6. 2021) rozhodnuto o odvolání matky proti výše uvedenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 o předběžném opatření, když odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
III
Stěžovatelky podrobně rekapitulují skutkové okolnosti a rozporují závěry soudů zejména ohledně úpravy péče o nezletilou, obvyklého bydliště a styku matky s nezletilou E. Namítají, že soudy při svém rozhodování dostatečně nezohlednily nejlepší zájem dítěte, když nezletilá, která byla svědkem domácího násilí páchaného otcem na matce, je sekundární obětí domácího násilí. Rozporovaly i závěry soudů ohledně manipulace dcery matkou, když naopak uváděly, že nezletilá E. je manipulována ze strany otce a argumentovaly i strachem nezletilé z otce. V ústavní stížnosti dále obecným soudům vytýkají, že napadenými usneseními byly stanoveny zcela neudržitelné podmínky styku. Nezletilé také nebylo podle jejich názoru poskytnuto řádné zastoupení, soudem jmenovaný kolizní opatrovník nejednal v zájmu dítěte, naopak jednal zaujatě vůči matce.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda je nezletilá oprávněna podat ústavní stížnost. K podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud k tomu připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti mohou vystupovat (a ji podávat) pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §20 odst. 1 o. s. ř.), což u nezletilé stěžovatelky splněno není. V daném případě matka nezletilé stěžovatelky udělila jejím jménem plnou moc advokátce k podání ústavní stížnosti, k čemuž však nebyla oprávněna. Pro procesní účastenství nezletilé nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů ve vztahu k nezletilé. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3374/20). Nezletilá, která byla v řízení u civilních soudů zastoupena kolizním opatrovníkem, pak proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 nepodala odvolání, čímž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Protože v projednávané věci Ústavní soud shledal důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilé stěžovatelce pro řízení před Ústavním soudem (obdobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3675/14, III. ÚS 2634/11, I. ÚS 2768/14, III. ÚS 950/14).
K posouzení přípustnosti ústavní stížnosti matky nezletilé proti části rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 145/2021-1865, kterým zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 10 P 20/2015-1714 ve výrocích III o běžném výživném matky, IV o styku matky s nezletilou a VI o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je nutné uvést následující. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V posuzovaném případě však Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ve výše uvedených výrocích a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Řízení tak dále pokračuje a stěžovatelka má k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé rozhodnutí. Ve vztahu k těmto výrokům jde tedy o návrh nepřípustný, neboť v tomto rozsahu není napadeno konečné rozhodnutí soudu a nebyly tak splněny předpoklady pro projednání návrhu ve smyslu §42 odst. 1 a 2 §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ke zbývající části ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Obzvláště rezervovaně pak přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. např. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyplývá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím o předběžných opatřeních pak z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních Ústavním soudem může tvořit jen posouzení jeho ústavnosti, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný charakter. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, I. ÚS 1094/16, IV. ÚS 2468/14, IV. ÚS 1475/16 a další). Proto je Ústavní soud podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Naproti tomu hodnocení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jeho názor ohledně samotné důvodnosti (správnosti) návrhu na vydání předběžného opatření (srov. i usnesení sp. zn. I. ÚS 2233/21).
Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak z důvodů výše uvedených velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, která by byla založena na naprosté libovůli, resp. která by jinak negovala právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud nejprve ve výše vymezeném rozsahu posoudil rozhodnutí o předběžných opatřeních a konstatuje, že měla zákonný podklad a byla vydána příslušným orgánem. Ústavní soud ověřil, že soudy svá rozhodnutí, podle nichž byly zjištěny skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti návrhu otce a byla prokázána potřeba nové zatímní úpravy poměrů účastníků, odlišné od úpravy provedené meritorním rozhodnutím soudu prvního stupně, podrobně odůvodnily.
Za ústavně rozporné nelze považovat ani meritorní rozhodnutí soudů ve výrocích o obvyklém bydlišti nezletilé, péči o nezletilou, o výživném za dobu od 28. 6. 2018 do 9. 10. 2019 a o změně původního rozsudku. Oba soudy provedly ve věci rozsáhlé dokazování a svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, když uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly k jejich závěrům a které předpisy aplikovaly. V rozhodnutích se podrobně věnovaly rozsáhlé argumentaci matky domácím násilím páchaným otcem na její osobě a také posouzení přání nezletilé v kontextu hledání jejího nejlepšího zájmu, včetně odkazů na relevantní judikaturu Ústavního soudu. V odůvodnění rozhodnutí se oba soudy vyjádřily i ke stěžovatelčiným námitkám vůči opatrovníkovi nezletilé. Měla-li stěžovatelka námitky vůči konkrétní osobě, mohou být námitky vůči jednání konkrétní zaměstnankyně či konkrétního zaměstnance v řízení před soudem řešeny vnitřním postupem orgánu sociálněprávní ochrany dětí, a to například pověřením jiného zaměstnance ze strany služebně nadřízené úřední osoby (sp. zn. I. ÚS 1665/13, I. ÚS 1244/15). Soudy obou stupňů se v odůvodnění rozhodnutí zabývaly i všemi dalšími námitkami stěžovatelky. Ústavní soud na straně soudů ani zde žádné ústavně relevantní pochybení neshledal.
Ústavní soud má za to, že soudy při svém rozhodování zvažovaly pro věc všechny podstatné okolnosti jak na straně rodičů, tak především okolnosti podstatné z hlediska zájmů nezletilé E. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilé, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud neshledává, že by ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Lze uzavřít, že především civilním soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15). Z neochoty či neschopnosti rodičů dohodnout se o péči o nezletilou a navazujících otázkách a následného nesouhlasu s rozhodnutím soudů nelze dovozovat porušení základních práv a důvodnost ústavní stížnosti.
V
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e), §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu