ECLI:CZ:US:2022:1.US.2779.22.1
sp. zn. I. ÚS 2779/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. P., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2021 č. j. 1 To 126/2021-6937 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2021 č. j. 48 T 5/2020-6569, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl na podkladě obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 30. 10. 2020 sp. zn. 1 KZV 41/2019 stíhán jako spolupracující obviněný pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a pro pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
3. V záhlaví specifikovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo v dané trestní věci podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto, že stěžovatel nemá nárok na obhajobu bezplatnou ani za sníženou odměnu.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel byl v dané trestní věci již pravomocně odsouzen rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 9. 2021 č. j. 48 T 5/2020-6616 a že se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl uložen ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 49/2020. Ve shodě s názorem krajského soudu zdůraznil, že ač je stěžovatel osobou aktuálně nemajetnou, tak že v minulosti tomu tak nebylo a není důvod očekávat, že by tomu tak bylo i v budoucnosti, neboť je mužem středního věku bez jakýchkoliv zdravotních omezení, který s přetržkami výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody vždy pracoval a sám si zajišťoval obživu. Před vzetím do vazby v předmětné trestní věci měl dostatek finančních prostředků k nákupu různých movitých věcí, značně vysokou částku prohrál v hazardních hrách (částku okolo 1 mil. Kč v průběhu roku 2019 prohrál na výherních automatech), na počátku trestního stíhání vedenému proti jeho osobě si mohl dovolit obhájce na základě plné moci, hradil výživné na nezletilou dceru aj. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. I. ÚS 1815/21 či ze dne 19. 5. 2021 pod sp. zn. I. ÚS 1166/21 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) poukázal vrchní soud na to, že přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu se má týkat případů, kdy je navrhovatel dlouhodobě vyloučen z možnosti dosahovat jakéhokoliv dostatečného příjmu a kdy tento výjimečný postup odůvodňuje specifické sociální postavení navrhovatele. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nemohly podle vrchního soudu obstát jednotlivé stížnostní námitky stěžovatele, ve kterých akcentoval svoji aktuální nemajetnost. Ani poměrně dlouhý časový úsek, po který bylo o podané žádosti stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby rozhodováno, nemohl podle vrchního soudu vést k jinému rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že od zahájení jeho trestního stíhání do podání návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu uplynul více než rok a že po celou dobu byl bez finančního příjmu, z nějž by byl schopen náklady na obhajobu v dané trestné věci hradit. Výkon práce mu nebyl ve věznici umožněn z důvodu nedostatku pracovních kapacit. Opětovně, stejně jako ve stížnosti proti usnesení krajského soudu, uvádí, že se zpočátku snažil hradit svou obhajobu z vlastních prostředků a nyní se ocitl v pozici, kdy již dlouhou dobu nevydělává žádné finanční prostředky, kterými by hradil odměnu obhájce. Rozhodující je podle něj objektivně prokázaná finanční situace v době, kdy došlo k podání návrhu na přiznání bezplatné obhajoby, nikoli v době minulé či budoucí. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20. Konstatování krajského soudu o jeho nemajetnosti podle jeho přesvědčení postačovalo k tomu, aby bylo jeho žádosti vyhověno. Má za to, že splnil veškeré podmínky §33 trestního řádu a že postup rozhodujících obecných soudů je protizákonný a neústavní. Opakovaně poukazuje rovněž na to, že o jeho návrhu na přiznání bezplatné obhajoby, který byl podán dne 4. 12. 2020, bylo rozhodnuto až po necelých dvou letech. Soudy podle něj rovněž opomíjí skutečnost, že součástí práva na obhajobu je také právo na volbu obhájce, a to tím spíše za situace, kdy by změnou v osobě dosavadního obhájce utrpělo právo obžalovaného na efektivní obhajobu. Žádný jiný obhájce, který dosud nebyl ve věci činný, by podle stěžovatele nebyl schopen zajistit mu srovnatelnou obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení, přičemž je zaručováno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12). Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a dále tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38].
9. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/2018).
10. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17) a ani ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí.
11. V nyní posuzované věci obecné soudy shledaly, že stěžovatel je plně pracovně způsobilým mužem středního věku bez jakýchkoliv zdravotních omezení, který s přetržkami výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody vždy pracoval a sám si zajišťoval obživu, proto lze předpokládat, že ani v budoucnu tomu nebude jinak. Před vzetím do vazby v předmětné trestní věci měl stěžovatel dostatek finančních prostředků nejen k hrazení obhájce na základě plné moci, ale i k nákupu různých movitých věcí, dovolených či hraní hazardních her, kde prohrál částku okolo 1 milionu Kč. Nešlo tak o případ, kdy by byl stěžovatel dlouhodobě vyloučen z možnosti dosahovat jakéhokoliv dostatečného příjmu s ohledem na jeho specifické sociální postavení. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nemohly podle příslušných soudů obstát jednotlivé stížnostní námitky stěžovatele, ve kterých akcentoval svoji aktuální nemajetnost, a to i s přihlédnutím k poměrně dlouhému časovému úseku, po který bylo o podané žádosti stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby rozhodováno.
12. Příslušné soudy se vypořádaly i s tvrzením stěžovatele, že součástí práva na obhajobu je také právo na volbu obhájce. Vysvětlily, že představa stěžovatele, že poté, co vyčerpal své finanční prostředky, bude v úhradách jemu zvolenému obhájci pokračovat stát, je v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Je zřejmé, že v případě volby obhájce na podkladě plné moci si každý obviněný za vlastní finanční prostředky sám vybere, kdo povede jeho obhajobu v trestním řízení, avšak tento benefit práva vlastní volby obhájce nemůže automaticky očekávat za situace, kdy náklady obhajoby hradí ze svého rozpočtu stát, byť i v takovém případě má určitou možnost volby obhájce (srov. §33 odst. 2 až odst. 4 trestního řádu).
13. Obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a svá usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje žádné rysy porušení ústavnosti.
14. Ústavní soud v dané věci neshledal ani stěžovatelem tvrzený rozpor s nálezem sp. zn. II. ÚS 1411/20. Obecně lze konstatovat, že judikatura Ústavního soudu nezapovídá rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu s ohledem na schopnosti obviněného (odsouzeného) vydělat si prostředky v budoucnosti. Soudy toliko nesmí tuto schopnost předvídat bez důkazů (nebo dokonce v rozporu s nimi) a přehlížet mimořádné okolnosti, které v případech jednotlivých obviněných (odsouzených) nastaly. Takové výjimečné okolnosti spatřoval Ústavní soud ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1411/20, ve kterém byl obviněný osobou, s níž bylo trestní řízení vedeno jako s mladistvým a která pocházela z marginalizované skupiny, velkou část svého dospívání strávila v ústavní péči, na prahu zletilosti zůstala bez rodičů, ubytování a jiného zázemí, ukončila jen základní školní vzdělání, příležitostně užívala pervitin a nebyla si schopna samostatně zajistit obživu a živobytí. Rovněž Ústavní soud za mimořádnou považoval okolnost, že obviněný by byl nucen za účelem obstarání finančních prostředků přerušit studium [srov. nález ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19 (N 173/96 SbNU 206)] nebo že bylo rozhodnuto o úpadku odsouzeného a horizont, v němž obecné soudy jeho majetkovou potencialitu posuzovaly, byl nepřiměřeně dlouhý (srov. nález ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20).
15. V žádném ze zmíněných aspektů však obecné soudy ve stěžovatelově věci nepochybily. Závěr o stěžovatelově schopnosti v budoucnu hradit náklady obhajoby nedovodily ze skutečností nejasných či hypotetických, nýbrž ze skutečností aktuálně platných a nadto stěžovatelem nerozporovaných (jeho věk, dosavadní příjmy, schopnost zabezpečit svoje potřeby prací). V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal ani existenci mimořádných okolností, jež by odůvodňovaly přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a jež by obecné soudy přehlédly.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu