ECLI:CZ:US:2022:1.US.3305.22.1
sp. zn. I. ÚS 3305/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Kamila Bakalíka, zastoupeného Mgr. Radkem Salajkou, LL.M. advokátem, sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2022 č. j. 6 Afs 394/2020-41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 16. 1. 2019 č. j. 446/19/5300-22442-707666 ve věci nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a údajné vědomé účasti stěžovatele na daňovém podvodu. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2020 č. j. 29 Af 22/2019-233 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud nato ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem zrušil uvedený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť zjednodušeně řečeno, krajský soud nesprávně vycházel z předpokladu, že u daňových podvodů je třeba přesně vyčíslit neodvedenou daň. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že se krajský soud dosud nezabýval dostatečným skutkovým vymezením daňového podvodu, a v dalším řízení se proto má zaměřit, mimo jiné, na vědomost stěžovatele o daňovém podvodu a případná opatření, která mohl učinit, aby své účasti v něm zabránil. Teprve poté se touto problematikou (případně) může zabývat Nejvyšší správní soud.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek odporuje jeho právu na legitimní očekávání a principu předvídatelnosti práva. Stěžovateli je vytýkána účast v tzv. podvodném řetězci, což vedlejší účastník dovozuje z indicií obecně stanovených judikaturou, nikoli zákonem. Je běžné (a dovolené), že se obchoduje krátce po založení obchodní společnosti a běžně (a legálně) se používá tzv. virtuálních sídel. Vedlejší účastník však z těchto skutečností dovodil vědomou účast stěžovatele na daňovém podvodu, což je šikanózní a diskriminující. Nejvyšší správní soud nadto vychází z některých svých rozhodnutí, která byla vydána až po podání žaloby. Nejvyšší správní soud proto uplatňuje některá pravidla (nepřípustně) retroaktivně.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem nepřípustným.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. V souladu s vyjádřenou zásadou subsidiarity (řízení o) ústavní stížnosti může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní [viz bod 10 usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)]. Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti za situace, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 či ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1743/20].
7. V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Věc se proto nalézá (opět) ve stadiu řízení o správní žalobě před krajským soudem, v němž stěžovatel může bránit svá práva. Dále tak může činit, bude-li to (vůbec) třeba, podle nastalé procesní situace v řízení o opravných prostředcích, které mu zákon (soudní řád správní) poskytuje, a posléze i v řízení o ústavní stížnosti, v níž může uplatnit své námitky, které uvedl v nyní posuzované ústavní stížnosti. Stěžovatel proto dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Řízení není pravomocně skončeno (obdobně srov. např. usnesení ze dne 12. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 993/15, ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2231/21 či ze dne 29. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 3033/21).
8. Za dané situace je ústavní stížnost stěžovatele "předčasná", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem (samostatného) ústavního přezkumu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nutno konečně podotknout, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti odůvodňující prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti podle uvedeného ustanovení v nyní posuzované věci neshledal.
9. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj