ECLI:CZ:US:2022:2.US.194.22.1
sp. zn. II. ÚS 194/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Areál Zákolany, s.r.o., sídlem Zákolany 103, 273 28 Zákolany, zastoupené Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Lochotínská 1108/18, 301 00 Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 62/2021 ze dne 18. 11. 2021 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 2. oddělení, č. j. NCOZ-1120-254/TČ-2021-412301-H ze dne 12. 8. 2021, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 2. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která po výzvě Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2022 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 2. oddělení č. j. NCOZ-1120-254/TČ-2021-412301-H ze dne 12. 8. 2021 (dále také "usnesení policejního orgánu") byly podle §79a trestního řádu zajištěny 3 motorová vozidla stěžovatelky, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věci jsou výnosem z trestné činnosti. Proti tomuto usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, o níž Vrchní soud v Praze (dále také "vrchní soud") rubrikovaným usnesením sp. zn. 9 To 62/2021 ze dne 18. 11. 2021 (dále také "usnesení vrchního soudu") rozhodl tak, že usnesení policejního orgánu zrušil a nově rozhodl tak, že podle §79g odst. 1 ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu se zajišťují 3 motorová vozidla stěžovatelky, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je náhradní hodnotou k výnosu z trestné činnosti ve výši 5 176 036 Kč.
Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že policejní orgán při prohlídce jejích nebytových prostor a nebytových prostor společností Therapharm, a.s., Therapharm LTD zabral rozsáhlý soubor movitého majetku zahrnující stroje, přístroje a dále tzv. hradlová pole FPGA. Tvrdí, že tento majetek byl pořízen za účasti dotačních programů Evropské unie a České republiky, tj. za účasti dotací, které orgány činné v trestním řízení označují za neoprávněně čerpané. Je přesvědčena, že v případě tohoto souboru majetku se jedná o primární výnos z trestné činnosti. V důsledku toho má za to, že nebyla splněna podmínka vyžadovaná pro zajištění náhradní hodnoty podle §79g trestního řádu spočívající v nemožnosti zajistit majetkové hodnoty primárního výnosu z trestné činnosti. Vrchní soud v Praze proto podle ní pochybil, když zajistil náhradní hodnotu dříve, než došlo k zajištění uvedeného primárního výnosu. Tímto postupem bylo porušeno právo stěžovatelky na nerušený výkon vlastnictví a právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Ústavní soud primárně konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Z napadeného usnesení vrchního soudu je evidentní, že vrchní soud při svém rozhodování patřičně zohlednil aplikaci §79g trestního řádu ohledně zajištění tří motorových vozidel jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti a jeho usnesení je logicky a náležitě odůvodněno v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu, resp. ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o zabrání souboru věcí, na něž ve své ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje, vrchní soud konstatoval, že nedisponuje poznatky o zajištění těchto věcí, tudíž k jejich hodnotě nelze přihlížet, neboť zabrání těchto věcí nelze ztotožňovat s jejich zajištěním. Vrchní soud dále ve svém rozhodnutí (viz bod 27 napadeného usnesení) správně poznamenal, že bude nadále povinností orgánů činných v trestním řízení průběžně vyhodnocovat důvody pro další trvání zajištění peněžních prostředků stěžovatelky, přičemž pokud by v budoucnu mělo dojít k zajištění tzv. hradlových polí a dalších movitých věcí, které sama stěžovatelka označuje jako primární výnos z trestné činnosti, bude muset policejní orgán postupovat tak, aby souhrn všech zajištěných věcí nepřesáhl předpokládaný výnos z trestné činnosti.
Ústavní soud v dané fázi řízení tento postoj akceptuje, a to jednak s ohledem na rané stadium trestního řízení a jednak na charakter stíhané trestné činnosti, která byla spojena s převáděním majetku mezi jednotlivými obviněnými subjekty. V dalším řízení tedy bude třeba objasnit původ věcí označených stěžovatelkou za primární výnos z trestné činnosti, jejich hodnotu i aktuální majetková práva, jež se k nim vztahují, a tomu přizpůsobit další rozhodování o zajištění majetku stěžovatelky. Při tomto objasňování a rozhodování stěžovatelka pochopitelně může i nadále využívat všech svých zákonných práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. V části směřující proti dříve zrušenému usnesení policejního orgánu jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (není povolán jej zrušit podruhé), a proto jej podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu také odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu