ECLI:CZ:US:2022:2.US.2171.22.1
sp. zn. II. ÚS 2171/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti M. Z., zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2022 č. j. 70 Co 34/2022-258 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. října 2021 č. j. 0 P 357/2020-191, 22 P a Nc 355/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a D. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí o zvýšení výživného pro nezletilé děti s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jakož i ústavněprávních principů zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 0 P 357/2020 se podává, že rozsudkem ze dne 26. 1. 2016 č. j. 14 Nc 781/2015-29 byla schválena dohoda rodičů [stěžovatelky (dále též jako "matka") a D. Z., vedlejšího účastníka (dále jen "otec")], na základě které se nezletilé děti A. a D., svěřují do péče matky a otci bylo stanoveno výživné částkou 3 500 Kč měsíčně pro nezletilou A. a částkou 1 500 Kč měsíčně pro nezletilou D. počínaje právní mocí tohoto rozsudku a tato úprava platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů.
3. Obvodní soud rozhodl rozsudkem ze dne 25. 10. 2021 č. j. 0 P 357/2020-191, 22 P a Nc 355/2020 tak, že řízení o návrhu otce na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů se zastavuje výrokem I., počínaje dnem 1. 9. 2020 se vyživovací povinnost otce zvyšuje na 8 000 Kč měsíčně u nezletilé A. a částku na 7 000 Kč měsíčně u nezletilé D., splatnými vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám matky výrok II. Dlužné výživné pak vyčíslil za období od 1. 9. 2020 do 31. 10. 2021 ve výši 63 000 Kč pro nezletilou A. a 77 000 Kč pro nezletilou D. s tím, že otec je povinen nedoplatek splácet matce společně s běžným výživným po 3 000Kč pro každou z nezletilých do zaplacení pod ztrátou výhody splátek výrok III. Výrokem IV. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek je odůvodněn mimo jiné tak, že došlo ke změně poměrů dle §923 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Pro určení rozsahu výživného jsou dle §913 odst. 1 občanského zákoníku rozhodné odůvodněné potřeby oprávněných i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Obvodní soud dospěl k závěru, že péče o nezletilé je nákladnější, než v době rozhodování před pěti lety, dále, že došlo k podstatnému zvýšení otcova příjmu a současně je potřeba zohlednit celkovou majetkovou situaci otce.
4. O podaných odvoláních matky i otce rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2022 č. j. 70 Co 34/2022-258 tak, že výrokem I. změnil napadené rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II. o zvýšení výživného a stanovil pro nezletilou A. částku 6 000 Kč měsíčně a pro nezletilou D. 4 000 Kč měsíčně; jinak tento výrok potvrdil. Výrok III. o nedoplatku na výživném rozsudek změnil tak, že nedoplatek za období od 1. 9. 2020 do 30. 4. 2022 pro nezletilou A. činí částku 33 512 Kč a pro nezletilou D. částku 22 000 Kč, přičemž otci uložil povinnost nedoplatek splácet matce společně s běžným výživným po 2 000 Kč počínaje červencem roku 2022 pro každou z nezletilých do zaplacení pod ztrátou výhody splátek. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Městský soud stejně jako obvodní soud dospěl k závěru, že od poslední úpravy vyživovací povinnosti došlo ke změně poměrů na straně nezletilých, a to nejenom plynutím času, ale i změnou stupně základního vzdělávání a odůvodněných potřeb. Nemá za prokázané, že by v minulosti v době uzavření dohody o primární úpravě poměrů k nezletilým dětem otec jakkoli zatajoval své příjmy nebo, že by byly shledány okolnosti, které odůvodňují úpravu od dřívějšího data. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že majetkové poměry otce, způsob výdělku, životní úroveň je dlouhodobě ustálena a nedošlo k žádné výrazné změně od doby rozestěhování rodičů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě se soudy dopustily nezákonného postupu a intenzitou a povahou vad, které jim jsou vytýkány, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky i nezletilých dětí. Soudy vůbec nezohlednily majetkovou situaci otce, a to, že při uzavření původní dohody úmyslně lhal o svých majetkových poměrech, zkresloval a zatajoval svoje příjmy, a proto se domáhala zvýšení vyživovací povinnosti za tři roky zpětně. Stěžovatelkou doložené důkazy městský soud nehodnotil v souladu s procesními pravidly a vydané rozhodnutí nese známky formalismu, schématického pohledu na věc bez individuálního přístupu a je výrazem libovůle v rozhodování. Městský soud se v napadeném rozhodnutí řádně a přesvědčivě nevypořádal se všemi skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo, a jen deklaroval, že účelem následné úpravy výživného není napravovat chyby, k nimž došlo při původním stanovení výživného, ale jen zohlednit podstatnou změnu poměrů. Stěžovatelka dále namítá, že ve věci měl soud aplikovat ustanovení §916 občanského zákoníku a vycházet z měsíčního příjmu otce ve výši dvacetipětinásobku částky životního minima jednotlivce a nikoli z průměrné mzdy středoškolsky vzdělaného člověka s maturitou a doporučujících tabulek ministerstva spravedlnosti.
6. Stěžovatelka nesouhlasí s výší stanoveného výživného. Namítá, že skutkové závěry soudu týkající se vyživovacích povinností otce nezletilých dětí jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
8. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
10. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, usnesení ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
11. K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 občanského zákoníku). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)].
12. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika se závěrem městského soudu o výši výživného pro nezletilé děti. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o výživném v běžných civilních sporech či zaujímal stanovisko k mechanismu výpočtu. A to ani v případech, kdyby výrokům prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud ověřil, že v řízení o výši výživného bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly podrobně zjištěny majetkové a sociální poměry otce nezletilých i stěžovatelky, jejíž čistý měsíční příjem činí 37 632,83 Kč. Městský soud odůvodnil rozsudek mimo jiné tak, že účelem následné úpravy výživného není napravovat chyby, k nimž došlo při původním stanovení výživného, ale jen zohlednit podstatnou změnu poměrů. Nebylo prokázáno, že by v době uzavírání původní dohody rodičů otec jakkoli zatajoval své příjmy, přičemž při stanovení výživného vycházel z potencionálního příjmu otce, jakožto středoškolsky vzdělané osoby v rozmezí od 37 000 do 39 000 Kč (přestože zaměstnavatel potvrdil čistý měsíční příjem 20 000 Kč). Pokud jde o výši výživného, odvolací soud podrobně uvedl důvody, které jej vedly ke stanovení výživného pro otce nezletilých ve vztahu k jeho příjmům, aniž by zohledňoval jeho další vyživovací povinnost k nezletilé E. S. Obecné soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatelky, že životní úroveň otce a jeho majetkové poměry jsou nadprůměrné, konstatovaly, že nedošlo k výrazné změně od rozvodu manželství. Způsob výdělku a životní úroveň otce je dlouhodobě ustálena a nedošlo k výrazné změně. V rodinném domě otce v Š. bydlela rodina před rozvratem manželství a nezletilé děti mají dosud možnost jej bez omezení využívat, tímto se podílejí na životní úrovni otce. Ústavní soud tak neshledal důvod, pro který by měl zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí.
14. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu