ECLI:CZ:US:2022:2.US.982.22.1
sp. zn. II. ÚS 982/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem se sídlem Maiselova 42/19, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, č. j. 8 Tdo 1149/2021-1607, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti shora upřesněnému usnesení Nejvyššího soudu, neboť dle jeho názoru jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i pro porušení čl. 2 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 Ústavy, čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 5 odst. 2 Paktu, a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 3 T 15/2018, uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve znění účinném do 30. 11. 2011, spáchaný ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku s jeho spoluobviněným, za nějž byl dle §329 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon byl dle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání čtyř let.
3. Skutek, kladený stěžovateli a jeho spoluobviněnému za vinu, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že v letech 1977 až 1981 měli jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti zařazení na Správu Státní bezpečnosti Praha (dále jen "StB"), odbor 2a, 1. oddělení, v rozporu s čl. 30 odst. 1 zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky (dále jen "Ústava ČSSR"), čl. 31 Ústavy ČSSR, čl. 34 Ústavy ČSSR, jakož i §3 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, a §23 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, vyvíjet nátlak na poškozeného V. K., spoluzakladatele a signatáře Charty 77, aby nedobrovolně vycestoval z Československé socialistické republiky, v podobě tzv. profylakticko-rozkladných opatření (opakované výslechy a domovní prohlídky, znemožnění výkonu zaměstnání a snahy dosáhnout jeho propuštění, perzekuce rodinných příslušníků a snaha vyvolat mezi nimi a poškozeným rozkol, vyhrožování uvězněním, iniciace trestního stíhání poškozeného pro trestné činy příživnictví a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví poté, co v důsledku nátlaku opustil zaměstnání), v důsledku čehož poškozený s celou rodinou dne 3. 12. 1981 vycestoval do Rakouské republiky (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel podal proti rozsudku nalézacího soudu odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 67 To 318/2020, zamítl dle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a uvádí obsáhlé komentáře a glosy geneze vývoje porevolučního právního řádu na témata Úřadu pro dokumentaci zločinů komunismu, zahraniční politiky Spojených států amerických, tzv. války soudů a mnohých dalších se zvláštním přihlédnutím k zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "zákon č. 198/1993"), ve znění pozdějších předpisů, úpravy promlčecí doby v zákoně 140/1961 Sb., trestní zákon, v různých zněních (dále jen "trestní zákon") a v trestním zákoníku, nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.) atd. Ačkoliv se mnohé z vývodů obsažených v ústavní stížnosti nijak bezprostředně netýkají nynější věci, bylo z ní možno dovodit, že proti napadenému usnesení stěžovatel namítá: 1) neústavní retroaktivitu prodlužování promlčecí doby; 2) přerušení příčinné souvislosti; a 3) absenci společenské nebezpečnosti. Jádra těchto námitek lze rekonstruovat následujícím způsobem:
6. Ad 1) stěžovatel namítá, že zákon č. 198/1993 je protiústavní a rovněž v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Má za to, že trestnost jeho činu je promlčena, neboť faktické prodloužení promlčecí doby zákonem č. 198/1993, které bylo následně pohlceno ustanoveními §67a písm. d) trestního zákona zavedené zákonem č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a §35 písm. c) trestního zákoníku, je v rozporu se zákazem retroaktivity v neprospěch pachatele. Zákon č. 198/1993 nemá sílu ústavního zákona, přesto je tak k němu v praxi přistupováno. Dle stěžovatele je nepřípustné srovnávat činy, na něž se vztahuje §5 zákona č. 198/1993, s nepromlčitelnými trestnými činy dle mezinárodního práva (válečné zločiny, zločiny proti míru, zločiny proti lidskosti). Nelze srovnávat tyto činy např. s tím, co bylo souzeno v tzv. norimberském procesu. Někteří soudci Ústavního soudu, kteří přijímali nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, byli podjatí. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu nemá dle stěžovatele obecnou závaznost, neboť v České republice neexistuje precedenční právo a připuštění obecné závaznosti odůvodnění nálezů by kolidovalo s čl. 15 Ústavy, podle níž zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu. Ustanovení §5 zákona č. 198/1993 je rovněž v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Pakt i Úmluva jasně zakotvují zákaz retroaktivity trestního práva v neprospěch pachatele. Vyjít nelze ani z čl. 7 odst. 2 Úmluvy o nepromlčitelnosti činů, které byly v době svého spáchání trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy, neboť Česká republika není mezinárodním společenstvím a nemůže jako takové společenství sama jednostranně vystupovat.
7. Ad 2) stěžovatel uvádí, že došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem spočívajícím ve vystěhování do zahraničí, neboť k vystěhování docházelo na vlastní žádost na základě povolení, o kterém rozhodoval jiný orgán veřejné moci, který nebyl podřízen StB. Za rozhodnutí o povolení vycestovat tak měl nést odpovědnost právě tento orgán. Rovněž zde byly indicie, že poškozený vycestoval jako zpravodajec československé rozvědky řízený jinou složkou StB, přičemž jeho mise podléhala nejvyššímu utajení. V takovém případě by vycestování nemohlo být nedobrovolné, avšak obecné soudy v tomto ohledu neprovedly dostatečné dokazování.
8. Ad 3) stěžovatel doplňuje, že trestní zákon v době, kdy mělo dojít ke spáchání předmětného skutku, obsahoval §65 odst. 1 o zániku trestnosti zánikem společenské nebezpečnosti činu. Stěžovatelova společenská nebezpečnost však není žádná, neboť je mu 75 let, jeho fyzický stav mu neumožňuje páchání dalšího trestného činu a právně je mu zabráněno vykonávat jakoukoliv veřejnou funkci. Při rozhodování o časové působnosti trestního zákona tak měla tato okolnost být vzata v úvahu a jeho čin měl být posouzen podle trestního zákona, nikoliv podle trestního zákoníku, který již ustanovení obdobné §65 odst. 1 trestního zákona neobsahuje.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se svou ústavní stížností především pokouší o revizi ustálených právních názorů Ústavního soudu ohledně zákona č. 198/1993, pro niž však neexistuje žádný věcný důvod. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
11. K námitce 1) Ústavní soud připomíná, že otázkou souladu zákona č. 198/1993 s ústavním pořádkem se opakovaně zabýval. Stěžovatel přitom opomíjí, že jím zhusta kritizovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 19/1993 nebyl jediným, v němž se Ústavní soud k §5 zákona č. 198/1993 vyjadřoval. Ke svému názoru v tomto nálezu vyjádřeném se Ústavní soud přihlásil i usnesením sp. zn. Pl. ÚS 34/05 ze dne 10. 1. 2006. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že toto usnesení Ústavní soud přijal již v personálním složení tzv. druhé dekády, jakkoliv Ústavní soud neakceptuje námitky proti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/1993 procesního charakteru (údajná podjatost některých soudců tzv. první dekády a jejich mediální vyjádření, která stěžovatel považuje za nevhodná), neboť tyto námitky Ústavní soud po právní moci nálezu, k němuž se vztahují, již není oprávněn řešit, jsa takovým nálezem ve smyslu čl. 89 odst. 2 Listiny vázán.
12. Stěžovatel rovněž zcela opomíjí nález sp. zn. Pl. ÚS 15/19 ze dne 4. 2. 2020 (N 18/98 SbNU 128; 54/2020 Sb.), v jehož bodech 26. až 31. se Ústavní soud vypořádal s právními závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/1993 a při zvážení specifických okolností a kontextu (umožnění vypořádání se s minulostí odehravší se před zásadním dějinným zvratem), k němuž se vázal, ponechal tyto právní závěry v platnosti právě toliko s omezenou použitelností ohraničenou těmito specifickými okolnostmi. Posunutí počátku běhu promlčecí doby trestného činu, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, v důsledku aplikace §5 zákona č. 198/1993, je zcela v souladu s právními závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19. Ústavní soud přitom nevidí žádný důvod, proč by měl na podkladě nynější kauzy iniciovat případnou změnu těchto právních závěrů postupem dle §23 zákona o Ústavním soudu.
13. Nemůže obstát ani námitka údajného nesouladu těchto právních závěrů s mezinárodními závazky České republiky. Jak Ústavní soud rozvedl v bodech 62. až 66. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, judikatura Evropského soudu pro lidská práva, orgánu, který je Úmluvou pověřen k jejímu výkladu, považuje promlčení toliko za procesní institut a vylučuje jej z dosahu čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Není přitom důvodu, proč by k opačnému závěru měl vést výklad čl. 15 odst. 1 Paktu, který má v podstatě stejné znění jako čl. 7 odst. 1 Úmluvy, neboť neklade lidskoprávní požadavky na posuzování trestnosti (jak činí čl. 40 odst. 6 Listiny), ale toliko zakazuje potrestání za čin, který nebyl trestný v době, kdy byl spáchán. Stěžovatel se ostatně ani nedovolává žádného konkrétního mezinárodněprávního dokumentu, z nějž by vyplývalo, že jím uplatňovaný výklad čl. 15 odst. 1 Paktu je zastáván orgánem oprávněným k jeho autoritativnímu výkladu. K tomu je třeba podotknout i to, že orgány povolané ke kontrole dodržování závazků vyplývajících z Paktu (Výbor pro lidská práva a ad hoc Smírčí komise) pravomocí autoritativního výkladu Paktu nedisponují a jejich závěry nejsou závazné (na rozdíl od rozsudků Evropského soudu pro lidská práva na základě čl. 46 odst. 1 Úmluvy), neboť mechanismus zajišťování plnění závazků podle Paktu je vybudován odlišně (závěrečná opatření mají povahu doporučení) než mechanismus zajišťování plnění závazků podle Úmluvy.
14. Ústavní soud rovněž nemůže akceptovat stěžovatelův právní názor, že odůvodnění nálezů Ústavního soudu nikoho nezavazují. Nejvyšší autoritou při výkladu součástí ústavního pořádku je Ústavní soud, který je dle čl. 83 soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud přitom dlouhodobě vykládá čl. 89 odst. 2 Ústavy tak, že právní názor vyjádřený v odůvodnění nálezu, o nějž se opírá výrok [tedy který představuje nosné důvody nálezu - k tomu viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.) či nález sp. zn. III. ÚS 495/05 ze dne 30. 10. 2007 (N 174/47 SbNU 323)], je výrazem aplikace ústavního pořádku, a jako takový zakládá legitimní očekávání a právní jistotu jednotlivců [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191) či nález sp. zn. I. ÚS 77/97 ze dne 18. 11. 1998 (N 142/12 SbNU 317)]. Takový právní názor tak je pro další rozhodování obecných soudů závazný [srov. nález sp. zn. III. ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 80/11 SbNU 231), nález sp. zn. IV. ÚS 298/06 ze dne 13. 12. 2007 (N 222/47 SbNU 921), nález sp. zn. I. ÚS 257/06 ze dne 4. 11. 2008 (N 187/51 SbNU 295)].
15. Pokud obecné soudy závazný právní názor Ústavního soudu, byť vyslovený v jiné věci, nerespektují, porušují nejen čl. 89 odst. 2 Ústavy, ale i čl. 36 odst. 1 Listiny osoby, které je to k tíži [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 649/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 113/57 SbNU 425)]. V případě této tzv. precedenční závaznosti [na rozdíl od závaznosti kasační, která je bezvýjimečná a uplatní se v dalším řízení poté, co v dané konkrétní věci vydal Ústavní soud nález - srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2941/17 ze dne 24. 4. 2018 (N 78/89 SbNU 195), nález sp. zn. II. ÚS 699/18 ze dne 26. 6. 2018 (N 117/89 SbNU 763) či nález sp. zn. II. ÚS 4162/19 ze dne 19. 8. 2020] přitom Ústavní soud neznemožňuje obecným soudům iniciovat s ním dialog a rozhodnout jinak na základě odůvodněné konkurující úvahy vypořádávající se s argumentací, o níž se právní názor Ústavního soudu opírá, čímž je Ústavnímu soudu poskytnuta možnost své dřívější názory revidovat [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), nález sp. zn. IV. ÚS 1642/11 ze dne 8. 11. 2011 (N 191/63 SbNU 219), nález sp. zn. II. ÚS 2751/11 ze dne 28. 2. 2013 (N 34/68 SbNU 361) či nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 127/82 SbNU 61)].
16. K tomu však v nynější věci nedošlo, obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 respektovaly a nepociťovaly potřebu s ním polemizovat. Ústavní soud na tomto svém dlouhodobě ustáleném přístupu k otázce závaznosti právních názorů, představujících nosné důvody jeho nálezů, setrvává i nyní. Neshledává důvodu k jakékoliv jeho revizi či odlišnému přístupu v důsledku specifických okolností stěžovatelovy věci vyžadující si jiné řešení, jež ostatně stěžovatel ani netvrdí, ani neprokazuje. V nynějším případě je stěžovatelův právní názor navíc irelevantní, protože stěžovatel nepopírá závaznost výroku nálezu. Jestliže tedy Ústavní soud zamítl výrokem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 návrh na zrušení zákona č. 198/1993, byl by tento výrok závazný i tehdy, kdyby jakoukoliv závaznost postrádalo jeho odůvodnění. I v takovém případě by zákon č. 198/1993 byl platnou a účinnou součástí právního řádu a jeho obsah včetně §5 by vyvolával normativní účinky. Možno ještě doplnit, že čl. 89 odst. 2 Ústavy a jeho výklad tak, jak jej provádí Ústavní soud, není v jakémkoliv rozporu s čl. 15 Ústavy. Závaznost nálezů Ústavního soudu se týká toliko interpretace a aplikace práva, nikoliv jeho tvorby.
17. Stěžovatel přitom založil svou námitku, že jeho trestný čin byl již promlčen, toliko na údajné neústavnosti §5 zákona č. 198/1993. Při absenci další bližší argumentace ohledně běhu promlčecí doby (počátek, konec, proč nebyla přerušena ani stavěna atd.) by sám Ústavní soud musel doplňovat stěžovatelovu argumentaci, k čemuž však není povolán, a proto má tuto námitku za vypořádanou. Jelikož stěžovatel takovou argumentaci uplatnil ve svém dovolání (viz zejména bod 9. napadeného usnesení) a Nejvyšší soud na ni velmi detailně a rozsáhle reagoval (viz body 54. až 66. napadeného usnesení), avšak v ústavní stížnosti tak již neučinil (natož aby předložil kritickou argumentaci překonávající závěry Nejvyššího soudu, jimiž odpověděl na stěžovatelovu dovolací argumentaci k těmto otázkám), má Ústavní soud za to, že s odůvodněním, kterého se mu ze strany Nejvyššího soudu k tomuto aspektu jeho případu dostalo, byl stěžovatel spokojen a porušení svých ústavně zaručených základních práv či svobod v něm nespatřuje.
18. K námitce 2) Ústavní soud poznamenává, že nutnou podmínkou přerušení příčinné souvislosti je přistoupení zcela samostatné a výlučné příčiny, která nastává bez ohledu na vůli pachatele a je jím nepředvídaná (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 165). Tato samostatná příčina mění kauzální průběh, který by se bez ní ubíral jinam; nesmí přitom jít jen o další následek vynucený jednáním pachatele (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 183). Nejvyšší soud tak nemohl pochybit, pokud ve stěžovatelově věci přerušení příčinné souvislosti neshledal. Jednání jiného orgánu veřejné moci bylo totiž přímým důsledkem trestného činu stěžovatele a nejen, že bylo stěžovatelem od počátku předvídáno, ale stěžovatel s ním počítal jako s integrální součástí svého úmyslu dosáhnout nedobrovolného vystěhování poškozeného z republiky, které v jeho představách i v realitě přímo navazovalo na jeho vlastní jednání.
19. Stěžovatelovo tvrzení, že zde byly indicie, že poškozený vycestoval z Československé socialistické republiky dobrovolně jako agent československé rozvědky, bylo pak podrobně vyvráceno Nejvyšším soudem (viz bod 25. napadeného usnesení) v návaznosti na předchozí rozhodnutí obecných soudů. Obecné soudy nenalezly v Archivu bezpečnostních složek žádný dokument, který by pro takový závěr svědčil, nadto učinily skutková zjištění, že stěžovatel byl pro orgány StB osobou s nepřátelským smýšlením, což vyplývalo i z dokumentace, kterou si na něj vedly, nátlak z jejich strany se neomezoval na jeho osobu, ale i na jeho blízké, a spočíval mimo jiné i ve vzájemném rozeštvávání, což by stěžovatel jistě nepřipustil, měl-li by se stát budoucím agentem, a po svém vycestování do zahraničí se ocitl v tíživé situaci nenasvědčující tomu, že by mu byla ze strany československých státních orgánů poskytována nějaká podpora. Tyto skutkové závěry obecných soudů Ústavní soud nepovažuje a priori za vzbuzující jakoukoliv pochybnost o svém možném rozporu s požadavky ústavního pořádku, nadto s nimi stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak nepolemizoval, odňav tím Ústavnímu soudu možnost přezkoumat, zda jeho argumentační oponentura důvodně závěry obecných soudů nezpochybňuje.
20. Námitku 3) uplatnil stěžovatel v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, v jejímž duchu jsou stěžovatelé a stěžovatelky povinni vyčerpat své ústavněprávní námitky již v řízeních před orgány veřejné moci, v nichž jsou vydána rozhodnutí, proti nimž následně podávají ústavní stížnosti [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)], nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
21. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti ani jejích příloh totiž nevyplývá, že by stěžovatel údajný zánik trestní odpovědnosti v důsledku zániku společenské nebezpečnosti činu namítl již ve svém dovolání, nic takového se nepodává ani z bodů 9. až 11. napadeného usnesení, rekapitulujících stěžovatelovu dovolací argumentaci, nadto ani sám stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, že by se tak stalo a že by vadu neústavnosti v napadeném rozhodnutí spatřoval v tom, že se Nejvyšší soud touto námitkou opomněl zabývat. I otázkou časové působnosti trestního zákona se přitom Nejvyšší soud zabýval se značnou mírou podrobnosti (viz body 32. až 53. napadeného usnesení). Jeho závěry přitom a priori nevyvolávají pochybnost o své ústavní konformitě. Ústavní soud proto nemůže uzavřít, že by i přes nesplnění podmínky subsidiarity ústavní stížnosti v její argumentační rovině mohl být dán důvod k jeho zásahu již proto, že porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody by bylo zcela zjevné už jen z textu napadeného usnesení.
V. Závěr
22. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadeném rozhodnutí ani v řízení, které mu předcházelo, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu