ECLI:CZ:US:2022:3.US.1130.22.1
sp. zn. III. ÚS 1130/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Babického, zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem, sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2022 č. j. 16 Af 30/2020-67, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") sp. zn. 16 Af 30/2020, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Napadeným rozsudkem krajský soud zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 5. 6. 2020 č. j. 21633/19/5200-10421-711811, č. j. 21657/19/5200-10421-711811 a č. j. 21660/19/5200-10421-711811 pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (I. výrok) a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s výší krajským soudem mu přiznaných nákladů a uvádí, že napadený rozsudek nesplňuje zákonné náležitosti definované v §169 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovateli nebyly přiznány náklady spočívající v sepisu vyjádření ze dne 14. 9. 2020 a nebylo zohledněno, že právní zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty. Stěžovatel namítá, že z napadeného rozsudku není zřejmé, zda mu krajský soud nepřiznal náhradu nákladů řízení v plné výši omylem, nebo proto, že nepovažoval předmětné vyjádření stěžovatele za písemné podání ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Jde-li o přiznání daně z přidané hodnoty, stěžovatel v žalobě výslovně uvedl, že osvědčení právního zástupce o registraci k dani z přidané hodnoty je u správy krajského soudu založeno pod sp. zn. Spr 255/2018. Byť se jednalo o překlep ze strany advokáta, neboť osvědčení advokáta je registrováno pod sp. zn. Spr 1207/2018, je nepochybné, že krajský soud měl informaci o požadované náhradě nákladů řízení včetně daně z přidané hodnoty. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že krácení nároku nákladů na právní zastoupení má na něj přímý finanční dopad, neboť právní služby svému advokátovi musel uhradit v plné výši, z důvodu libovůle krajského soudu mu však budou neúspěšnou protistranou uhrazeny toliko částečně.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
4. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu, který uvedl, že stěžovateli za předmětný úkon právní služby odměna nenáleží, neboť měl povinnost sdělit veškeré rozhodné skutečnosti již v žalobě. Replika nemá obsahovat nové skutečnosti, a je jen věcí stěžovatele, zda na vyjádření reaguje podrobnější argumentací (kterou však již měl vyložit v narační části žaloby). Stěžovateli navíc nebyla soudem uložena povinnost reagovat na vyjádření vedlejšího účastníka replikou, kterou nelze považovat bez dalšího za účelný úkon a přiznávat za něho odměnu. Pokud stěžovatel považoval tento úkon za účelný a požadoval, aby jej soud zahrnul do nákladů řízení, pak měl podle poučení, kterého se mu dostalo od soudu přípisem ze dne 1. 9. 2020, tyto náklady vyčíslit a vysvětlit, z jakého důvodu považuje úkon spočívající v replice k vyjádření k jeho žalobě za účelně vynaložený. Pakliže tak neučinil ve stanovené lhůtě, ani později až do rozhodnutí soudu ve věci samé, pak vycházel soud při svém rozhodnutí z obsahu spisu, jak bylo také v odůvodnění rozsudku stěžovateli vysvětleno. K námitce stěžovatele, že nebyla k nákladům právního zastoupení přiznána náhrada za daň z přidané hodnoty, krajský soud poukazuje opětovně na to, že stěžovatel, ač byl soudem k tomu vyzván, náklady řízení nevyčíslil, ani k žalobě nedoložil osvědčení o tom, že je jeho právní zástupce plátcem DPH. Odkaz na evidenci osvědčení o registraci u správy soudu zahrnutý mezi soupisem příloh v žalobě se ukázal lichým, neboť pod stěžovatelem uváděným evidenčním číslem Spr 255/2018 nebylo osvědčení JUDr. Petra Veselého založeno.
5. Ústavní soud zaslal vyjádření krajského soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel ve svém vyjádření zdůraznil, že jeho replika ze dne 14. 9. 2020 byla především reakcí na vyjádření vedlejšího účastníka, nikoli předkládáním nových skutečností. V podání vedlejšího účastníka byly uvedeny pro stěžovatele nepříznivé zásadní argumenty a stěžovatel tak měl potřebu realizovat své ústavní právo a vyjádřit se k tvrzení protistrany. Přístup krajského soudu, který bez bližšího odůvodnění nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení za vyjádření, ke kterému stěžovatel nebyl výslovně soudem vyzván, a které soud vyhodnotil jako neúčelné, vede podle stěžovatele k porušení jeho ústavních práv. Ohledně nepřiznání daně z přidané hodnoty krajský soud odkazuje na své poučení ze dne 1. 9. 20202, kterým měl být stěžovatel poučen o nutnosti uplatnit plátcovství DPH. Stěžovatel má za to, že jde o formulářové poučení, které se zasílá všem účastníkům, ať již plátcovství DPH v žalobě doložili či nikoli. Stěžovatel přitom v žalobě označil spisovou značku (byť chybnou v důsledku překlepu), pod kterou měl být jako plátce DPH evidován. Stěžovatel tedy vycházel z toho, že v žalobě je údaj o DPH vyznačen řádně, a proto na tuto výzvu neměl důvod reagovat a dokládat potvrzení o plátcovství DPH.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
8. Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku.
10. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení a určování její výše, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (výši odměny advokáta), jde o náklady řízení v bagatelní výši.
11. Ústavní soud již mnohokrát judikoval [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), usnesení ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, usnesení ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1307/10 a další], že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.
12. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
13. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že právní zástupce stěžovatele byl vyzván krajským soudem dne 1. 9. 2020 k vyčíslení a doložení nákladů řízení. Současně byl právní zástupce poučen, že v případě, že tak neučiní, rozhodne soud o nákladech řízení na základě skutečností vyplývajících ze soudního spisu. Právnímu zástupci bylo také uloženo, aby zaslal soudu registraci o plátcovství DPH, bude-li uplatňovat daň z přidané hodnoty. Z obsahu spisu je zřejmé, že zástupce stěžovatele na tuto výzvu nijak nereagoval.
14. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že účelně vynaložené náklady byly zjištěny z obsahu soudního spisu a představují částku 9 800 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč, a dále z nákladů právního zastoupení, které tvoří mimosmluvní odměna za 2 úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby podle §11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu] po 3 100 Kč a 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§13 odst. 1, 4 advokátního tarifu).
15. Za situace, kdy krajský soud umožnil stěžovateli, aby předložil vyčíslení nákladů řízení a doložil plátcovství DPH, a stěžovatel této možnosti nevyužil, Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Na uvedeném nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že šlo ze strany krajského soudu o formulářové poučení, a že stěžovatel v žalobě označil spisovou značku (byť chybnou v důsledku překlepu), pod kterou měl být jako plátce DPH evidován. Stěžovatel na první straně žaloby uvedl seznam příloh, mezi nimiž bylo na druhém místě uvedeno "osvědčení o DPH založeno pod Spr 255/2018". Uvedené osvědčení se jednak mezi přílohami nenachází, navíc jde o nesprávně uvedenou spisovou značku. Krajský soud nemá povinnost, jak naznačuje ve své replice stěžovatel, vyzývat stěžovatele k tomu, aby nesprávně uvedenou spisovou značku opravil - výzva k vyčíslení nákladů řízení včetně poučení, kterou zasílá soud před vydáním rozhodnutí, je zcela jasná a přehledná, a umožňuje účastníkovi řízení, aby jednoznačně stanovil náklady řízení, které považuje za účelně vynaložené a doložil případně plátcovství DPH. Ostatně takový postup advokátů je zcela běžný, a to i za situace, kdy nejsou soudem přímo k vyčíslení nákladů řízení vyzýváni.
16. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k vyčíslení nákladů dospěl a jeho odůvodnění je ústavně konformní.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu