ECLI:CZ:US:2022:3.US.14.22.1
sp. zn. III. ÚS 14/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., právně zastoupené Mgr. Barborou Lukšovou, advokátkou se sídlem Cheb, Májová 1150/32, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2021 č. j 7 Nt 2216/2021-13 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 23. 11. 2021 č. j. KRPU-176792-300/TČ-2020-040080-RP, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto, že se podle §79a odstavce 1 tr. řádu s předchozím souhlasem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2021 sp. zn. 1 KZN-749/2020-245 zajišťují blíže specifikované nemovité věci, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka, jako majitelka nemovitostí a bývalá manželka obviněného M. K., stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že opatření policejního orgánu o zajištění předmětu jejího výlučného vlastnictví je nepřezkoumatelné a z toho důvodu nezákonné, a je rovněž v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Rozhodnutí zasahuje do jejího práva na bydlení jako k elementární lidské životní potřebě, a to aniž by stěžovatelka byla osobou podezřelou či obviněnou z protiprávního jednání s trestně právním následkem. Stěžovatelka také polemizuje s důvodností a zákonností samotného trestního stíhání obviněného M. K., z čehož dovozuje i nezákonnost zajištění předmětných nemovitostí.
II.
6. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřily jak krajský soud, tak příslušný policejní orgán, který vydal napadené rozhodnutí.
7. Krajský soud uvedl, že podání stěžovatelky napadá důvodnost tehdy probíhajícího trestního stíhání proti manželovi stěžovatelky pro majetkovou trestnou činnost spočívající v malverzaci hospodářských prostředků z jím ovládané právnické osoby, akciové společnosti. Toto trestní stíhání bylo podepřeno o konkrétní skutkové okolnosti. Podmínkou pro zajištění nemovitostí byl dovozovaný předpoklad pro jejich nabytí právě jako zprostředkovaného výnosu trestné činnosti. Krajský soud má za to, že jak postup policejního orgánu, tak rozhodnutí krajského soudu je souladné se zákonem.
8. Policejní orgán se vyjádřil poněkud podrobněji. Uvedl, z jakých trestných činů byl M. K. obviněn a jakým jednáním se jich měl dopustit. Policejní orgán odmítl námitku stěžovatelky, že nemůže jít v případě její nemovitosti o výnos z trestné činnosti, když společnost, z jejíhož majetku byla nemovitost pořízena, patří obviněnému (je jediným akcionářem). Podle důkazů shromážděných policejním orgánem v přípravném řízení (bez ohledu na zápis v obchodním rejstříku) obviněný není a nikdy nebyl akcionářem společnosti. Výrok policejního orgánu o odcizení akcií a zmocnění se společnosti byl v přípravném trestním řízení již podroben přezkumu ze strany dozorového státního zástupce a nebyl shledán s ohledem na zajištěné důkazy vadným; případem se dokonce z popudu obhájce obviněného zabýval i dohledový státní zástupce, který v postupu dozorového státního zástupce neshledal žádných pochybení. Pro úplnost policejní orgán sděluje, že ve věci byla podána i ústavní stížnost, která byla odmítnuta jako nepřípustná (sp. zn. IV ÚS 698/22).
9. Podle policejního orgánu stěžovatelce bylo v průběhu řízení umožněno plně uplatnit svá procesní práva. Bezprostředně po oznámení napadeného usnesení jí bylo coby zúčastněné osobě (§42 tr řádu) umožněno se k celé věci včetně samotného zajištění nemovitostí vyjádřit, předtím byla poučena o svých právech, zejména o právu nahlížet do spisu, činit si z něj výpisky a kopie a o právu podávat opravné prostředky a případně žádat policejní orgán o zrušení zajištění. Žádného z uvedených práv přitom stěžovatelka nevyužila, k věci se s odkazem na skutečnost, že obviněný je blízkou osobou, nijak nevyjádřila. Policejní orgán má tedy za to, že práva stěžovatelky nikterak zkrácena nebyla.
10. Obě vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. V ní stěžovatelka uvedla obdobné argumenty jako v ústavní stížnosti. Podle jejího názoru z vyjádření soudu a zejména pak z vyjádření policejního orgánu je postaveno najisto, že dílčí závěr o tom, že by se v případě obviněným M. K. vyvedených finančních prostředků ze společnosti mohlo jednat o výnos z trestné činnosti, je výsledkem až dokazování v přípravném trestním řízení, ale nikoli výsledkem dokazování v rámci prověřování, přičemž při vydání rozhodnutí o zajištění nemovitostí ještě nemohly být opatřeny ani provedeny žádné důkazy v přípravném trestním řízení. Důvody pro zajištění nemovitostí, které policejní orgán deklaruje, měly být obsahem odůvodnění rozhodnutí o zajištění nemovitostí, tedy rozhodnutí o případném vydání rozhodnutí o zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky mělo být vydáno až v průběhu přípravného trestního řízení proti obviněnému M. K., poté, kdy výsledky prověřování mohly být verifikovány provedením procesně použitelných důkazů.
III.
11. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
12. Ústavní soud připomíná, že dle ustálené judikatury je možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je takto povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má tedy své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 a sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).
13. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že záruka vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se bezprostředně týká vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 187/58 SbNU 647)] a každé zasahování orgánů veřejné moci do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat kritérium přiměřenosti mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce [viz nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315)].
14. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
15. Dočasné povaze majetkových zajišťovacích institutů odpovídá i rozsah přezkumné činnosti Ústavního soudu, která je obecně relativně omezená. Ústavní soud zkoumá, zda má rozhodnutí o zajištění majetku zákonný podklad (2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [nález sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015 (N 187/79 SbNU 121), bod 17]. Nad rámec toho však Ústavní soud dovodil, že ústavnost zajištění majetku pro účely trestního řízení má i jisté časové limity a nemůže trvat libovolně dlouho. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018 (N 46/88 SbNU 623), bod 20]. U mnohaletých zajištění majetku může postupem času docházet k negaci dočasné, zatímní povahy zajišťovacích institutů, jakož i k neproporcionálnímu zásahu do vlastnického práva osoby dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba chránit základní práva osoby před nepřiměřenými zásahy ze strany státu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609); nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291), body 13-16].
16. V nyní projednávaných věcech lze konstatovat, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nevykazují známky libovůle. Jsou také dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další]. Pokud jde o délku zajištění, pak nelze usuzovat, že by byla nepřiměřená, neboť v době podání ústavní stížnosti činila necelého půl roku.
17. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že argumentace stěžovatelky ohledně nedůvodnosti a nezákonnosti trestního stíhání obviněného M. K. a z toho vyplývající nezákonnost napadených usnesení o zajištění nemovitostí, již byla vyvrácena dohledovým státním zástupce, jehož vyrozumění bylo jako ústavně konformní aprobováno usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2022 sp. zn. III. ÚS 2357/22, kterým byla ústavní stížnost tohoto obviněného odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatelce také Ústavní soud připomíná, že jí nic nebrání v podání žádosti o zrušení či omezení zajištění postupem dle §79f tr. řádu.
18. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu