ECLI:CZ:US:2022:3.US.2583.22.2
sp. zn. III. ÚS 2583/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci spojených ústavních stížností stěžovatelky MB PHARMA, s. r. o., sídlem Lužická 1893/9, Praha 2, právně zastoupené JUDr. Michalem Pokorným, advokátem sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2022 č. j. 47 To 199/2022-44 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 13. 5. 2022 č. j. KRPZ-130445-836/TČ-2016-150081-GAP, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2022 č. j. 47 To 200/2022-46 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 13. 5. 2022 č. j. KRPZ 130445-837/TČ-2016-150081-GAP, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelka domáhá zrušení výše konkretizovaných rozhodnutí tvrdíc, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, konkrétně pak čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 Protokolu 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, týkající se ochrany vlastnictví, dále právo na podnikání dle čl. 26 Listiny a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny.
2. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh vyplynulo, že stěžovatelka obsahově a argumentačně shodnými návrhy brojí proti rozhodnutím, kterými byly podle §79a trestního řádu zajištěny v napadených usneseních konkretizované věci v jejím vlastnictví, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti. Ústavní soud proto, z důvodu hospodárnosti a efektivity, rozhodl o spojení obou ústavních stížností ke společnému řízení, a to usnesením ze dne 11. 10. 2022.
3. O zajištění věcí rozhodl policejní orgán podle §79a odst. 1 trestního řádu. Proti oběma usnesením policejního orgánu podala stěžovatelka stížnosti, v nichž namítala zejména to, že zajištěné věci nelze považovat za výnos z trestné činnosti. Stížnostní soud v napadených usneseních konstatoval, že policejní orgán dostatečně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí v aktuální trestní věci, když správně vycházel ze svých zjištění včetně právní argumentace rozvedené v odůvodnění usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, vyjma jedné výhrady, která vedla k revizi usnesení policejního orgánu. Ve výroku obou usnesení policejního orgánu totiž není uvedena stěžovatelka jako subjekt, z jehož majetku má být zajištění věci provedeno, ač toto je nezbytnou podmínkou rozhodnutí. Z obsahu spisu dostatečně vyplývá, že zajišťované věci náleží obviněné společnosti MB PHARMA, s. r. o., a proto z těchto důvodů dle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu stížnostní soud zrušil napadená usnesení policejního orgánu a nově podle §79a odst. 1 trestního řádu rozhodl, jak je ve výroku těchto usnesení uvedeno.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatelka v ústavních stížnostech namítá, že orgány činné v trestním řízení nesprávně vyhodnotily skutkové okolnosti věci, z nichž nikterak nevyplývá, že by zajištěné věci byly výnosem z trestné činnosti. Tuto námitku dokládá podrobně formulovanými argumenty, jež však již byly předmětem projednání v předchozích řízeních a dále jí vybranou judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud připomíná, že dle ustálené judikatury je možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je takto povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má tedy své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 a sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
9. Dočasné povaze majetkových zajišťovacích institutů odpovídá i rozsah přezkumné činnosti Ústavního soudu, která je obecně relativně omezená. Ústavní soud zkoumá, zda má rozhodnutí o zajištění majetku zákonný podklad (2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [nález sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015 (N 187/79 SbNU 121), bod 17]. Nad rámec toho však Ústavní soud dovodil, že ústavnost zajištění majetku pro účely trestního řízení má i jisté časové limity a nemůže trvat libovolně dlouho. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018 (N 46/88 SbNU 623), bod 20]. U mnohaletých zajištění majetku může postupem času docházet k negaci dočasné, zatímní povahy zajišťovacích institutů, jakož i k neproporcionálnímu zásahu do vlastnického práva osoby dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba chránit základní práva osoby před nepřiměřenými zásahy ze strany státu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609); nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291), body 13-16].
10. V nyní projednávaných věcech lze konstatovat, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nevykazují známky libovůle. Jsou také dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatelka uvádí i v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další]. Pokud jde o délku zajištění, pak nelze usuzovat, že by byla nepřiměřená, neboť v době podání ústavní stížnosti činila cca čtyři měsíce.
11. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelce nic nebrání v podání žádosti o zrušení či omezení zajištění postupem dle §79f trestního řádu. Především v pozdějším stádiu vyšetřování může mít stěžovatelka ohledně (ne)důvodnosti rozsahu zajištění jeho majetku vůči orgánům činným v trestním řízení silnější argumentační pozici než na jeho samém počátku. Ačkoli i zde Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o zajištění není postaveno na závěrech, o nichž nepanují důvodné pochybnosti, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních, neboť rozhodování o zajištění bude vždy vedeno v rovině určité pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li zajištění realizováno [k tomu srov. např. nález ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), zejm. bod 49].
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu