ECLI:CZ:US:2022:3.US.2796.22.1
sp. zn. III. ÚS 2796/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Janem Greplem, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. 70 Nt 51/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, ze dne 26. 7. 2022 č. j. KRPB-158954-42/TČ-2022-060281, bylo dle §79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění pozemků jako náhradní hodnoty, konkrétně pozemku parc. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu na adrese M., a pozemku parc. č. X2, zahrada, to vše zapsáno na LV č. X3 pro obec M., katastrální území M. Vlastníkem těchto pozemků je společnost XY, jejíž je stěžovatelka jedním z jednatelů. Stěžovatelkou (podezřelou) podaná stížnost byla městským soudem zamítnuta.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že usnesením Městského soudu v Brně bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť ačkoli si stěžovatelka ve stížnosti ze dne 15. 8. 2022 vyhradila lhůtu 20 pracovních dní pro doplnění stížnosti, nereflektoval Městský soud v Brně (ani policejní orgán) tuto skutečnost a rozhodnutí o stížnosti vydal bez ohledu na její doplnění.
4. Ústavní soud primárně konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
5. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
6. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
7. Z napadeného usnesení městského soudu je evidentní, že soud při svém rozhodování patřičně zohlednil aplikaci §79g trestního řádu ohledně zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti a jeho usnesení je logicky a náležitě odůvodněno v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu, resp. ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Pokud jde o námitky stěžovatele ve vztahu k postupu městského soudu, pak je třeba vycházet z toho, že městský soud jako soud stížnostní je v příslušném řízení povinen přezkoumat správnost (tj. zákonnost a odůvodněnost) výroku napadeného usnesení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2315/10 ze dne 11. 11. 2010) stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení (§147 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu). Přihlíží se přitom i k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány (srov. GŘIVNA, Tomáš. §147 [Rozsah přezkoumání]. In: ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., NOVOTNÁ, J., PÚRY, F., RŮŽIČKA, M., ŘÍHA, J., ŠÁMALOVÁ, M., ŠKVAIN, P. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1791).
9. Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, městský soud splnil požadavky kladené na rozhodnutí nadřízeného orgánu podle §147 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu a přezkoumal předcházející usnesení policejního orgánu v souladu s tzv. revizním principem, jež vyplývá ze zmíněného ustanovení trestního řádu. Městský soud se v napadeném usnesení zabýval všemi relevantními skutečnostmi, které vedly k zajištění majetku stěžovatelky, a na základě toho došel k závěru, že stížnost není důvodná.
10. Stěžovatelka podala doplnění stížnosti dne 15. 8. 2022, přičemž městský soud rozhodl dne 16. 8. 2022. Z následného přípisu městského soudu stěžovatelce se podává, že městský soud v době rozhodování o stížnosti ještě neměl doplněné odůvodnění k dispozici, tudíž se s argumentací v něm obsaženou nemohl v rámci usnesení vypořádat. Ústavní soud konstatuje, že i když se v napadeném usnesení městský soud nezabýval faktickými námitkami stěžovatelky, nelze bez dalšího učinit závěr, že by měly jakýkoliv vliv na rozhodnutí městského soudu, když ten, jak již bylo uvedeno, přezkoumal napadená usnesení policejního orgánu v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 536/15 ze dne 7. 4. 2015).
11. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu