ECLI:CZ:US:2022:3.US.98.22.1
sp. zn. III. ÚS 98/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem Plaská 623/5, Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 4 Tdo 32/2021, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 9 To 98/2018, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 67 T 20/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2, odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip vyjádřený v čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle ustanovení §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku společně s obviněnými D. F., P. H. a J. J. (bod 51. obžaloby) a dále s obviněným S. P. (bod 55. obžaloby).
4. Za uvedený zločin uložil obvodní soud stěžovateli podle §210 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovateli byla dále uložena povinnost podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zaplatit společně se spoluobviněným S. P. poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a.s. na náhradě škody částku ve výši 61 075,50 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 a ostatní spoluobvinění odvolání, o nichž rozhodoval ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), přičemž v případě stěžovatele rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody. Městský soud podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o trestu uložil stěžovateli nahradit shora uvedené poškozené společně a nerozdílně s obviněným S. P. škodu ve výši 407 170 Kč.
6. Následné dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud.
7. S těmito závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž tvrdí, že na jeho jednání měl být aplikován předchozí trestní zákon, dle něhož bylo trestní stíhání již promlčeno. Stěžovatel je dále toho názoru, že každý skutek, pro který byl stíhán, měl povahu samostatného skutku a nejednalo se o pokračování v trestné činnosti. Nesouhlasí ani s tím, že by daná trestná činnost byla spáchána ve spolupachatelství, neboť tato skutečnost nebyla výslovně uvedena ve výrokové části rozsudku obvodního soudu. Stěžovatel rovněž uvádí, že nenaplnil jeden z obligatorních znaků základní skutkové podstaty (konkrétně předstírání události). Namítá, že trestním řízením bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Zdůrazňuje, že jeho odsouzení je v podstatě založeno na jediném důkazu (vystavených fakturách), který navíc dobrovolně vydal sám stěžovatel s tím, že se žádného trestného činu nedopustil. V neposlední řadě se stěžovatel vymezuje vůči výroku o náhradě škody.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
10. K tomu je vhodné dále uvést, že stěžovatelem zmíněné pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
11. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je proto namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
12. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
13. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje v podstatě jen opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se však s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení, na což stěžovatele ostatně upozornil již Nejvyšší soud, a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
14. S ohledem na repetitivní povahu stěžovatelových námitek považuje Ústavní soud další opakování toho, co již bylo správně řečeno obecnými soudy, za nadbytečné; na tomto místě tedy postačí toliko odkázat např. na přesvědčivé a podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž bylo vysvětleno, proč v nyní posuzované věci nebylo možné aplikovat předchozí trestněprávní úpravu, resp. proč bylo stěžovatelovo jednání kvalifikováno jako pokračující trestný čin spáchaný ve formě spolupachatelství (srov. usnesení Nejvyššího soudu, zejména body 39-44). Nejvyšší soud zde v odkazu na vlastní předchozí judikaturu mimochodem uvedl, že okolnost, že ve výroku meritorního rozhodnutí chybí výslovná kvalifikace formy odpovědnosti, není důvodem pro zrušení rozhodnutí v řízení o dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 42).
15. Pokud pak jde o námitku projednání věci před obecnými soudy bez zbytečných průtahů, touto se Ústavní soud blíže nezabýval. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení jsou totiž od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v rámci předběžného projednání, resp. žaloba v případě neposkytnutí požadované náhrady ve lhůtě šesti měsíců, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1609/14 ze dne 6. 11. 2014). Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007). Ústavní soud totiž s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn neodůvodněné průtahy již skončeného řízení zjišťovat, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci a mohl by tím prejudikovat výsledek eventuálního soudního sporu (obdobně srov. také usnesení sp. zn. IV. ÚS 1076/12 ze dne 23. 7. 2012 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1682/13 ze dne 26. 6. 2014).
16. Zpochybňuje-li stěžovatel výrok o náhradě škody, nelze mu přisvědčit, neboť přehlíží prokázanou okolnost, že příslušná částka ve výši 407 170 Kč byla poškozenou skutečně vyplacena jako podvodně získané pojistné plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 56). Ústavní soud nadto považuje tuto část stěžovatelovy argumentace za značně spekulativní, a to již i proto, že je v této podobě uplatněna až v ústavní stížnosti (k předchozím námitkám týkajícím se náhrady škody srov. rozsudek městského soudu, bod 10).
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu