ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.32.2021.1
4 Tdo 32/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání obviněného A. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 9 To 98/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 20/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 67 T 20/2017, byl A. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil společně s obviněnými D. F., P. H. a J. J. [bod 51. obžaloby] a dále s obviněným S. P. [bod 55. obžaloby]. Dále byli tímto rozsudkem uznání vinnými obvinění P. Č., a to spácháním zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [bodem 33. obžaloby], T. D. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona [bod 30. obžaloby] a trestným činem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [body 32. a 33. obžaloby], J. Ch. trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona [bod 1. obžaloby], trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona [body 30. a 31. obžaloby] a trestným čin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [bod 33. obžaloby], M. M. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona [bod. 31. obžaloby], F. M. trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona [bod 32. obžaloby], S. P. trestným činem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [bod 55. obžaloby] a obviněný F. Š. trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona. ve stadiu pokusu podle ust. §8 odst. 1 tr. zákona [bod 32. obžaloby]. Obviněný A. H. se předmětné trestné činnosti podle skutkových zjištění dopustil tím, že :,
(pod bodem 51 obžaloby) D. F., A. H., P. H. a J. J.
po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy, poté, co dne 6. 5. 2009 P. H. sjednal s osobou, která se vydávala za T. D. k úvěrové smlouvě č. 90041024 na vozidlo zn. Audi A4 Avant (8K) Diesel - 2,0 TDI Quattro, VIN: XY, jehož vrak dle pokynu Z. Č. pro tento účel opatřil D. F., smlouvu o havarijním pojištění č. 4956198017 k tomuto vozidlu u České pojišťovny, a. s., na pojistnou částku ve výši 995.000 Kč, a to přesto, že věděli, že předmětné vozidlo je havarovaným vrakem, A. H. za úplatu pro Z. Č., ač předmětné vozidlo neopravoval, pro budoucí oznámení pojistné události - odcizení vozidla vystavil fiktivní fakturu na jeho opravu datovanou dnem 6. 5. 2009 , dále dne 14. 7. 2009 v 16.10 hodin za účelem vylákání pojistného plnění z výše uvedené pojistné smlouvy, J. J. nepravdivě oznámil policejnímu orgánu MOP Praha 10, Vršovice, že předmětné vozidlo, které měl zapůjčeno od T. D., odcizil v XY, ul. XY v době od 21.00 hodin dne 13. 7. 2009 do 13.30 hodin dne 14. 7. 2009 neznámý pachatel, což učinil s vědomím, že se jeho oznámení nezakládá na pravdě, po nahlášení odcizení tohoto vozidla jako pojistnou událost na Českou pojišťovnu, a. s., která tuto událost zaevidovala pod č. 2976553, kdy Česká pojišťovna, a. s. po provedeném šetření odmítla vyplatit neoprávněně nárokované pojistné plnění, tímto jednáním by v případě jeho vyplacení způsobili poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., IČ: 45272956 škodu ve výši cca 770.450 Kč,
(pod bodem 55 obžaloby) A. H. a S. p.
po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy, nejprve za účelem zakrytí pojistné historie vozidla zn. Subara B9 Tribeca WX, r. v. 2006, barva modrá metalíza, VIN:XY toto vozidlo odděleně trestně stíhaný J. P. dne XY v XY odhlásil na S. P., poté A. H. za úplatu pro Z. Č., ač předmětné vozidlo neopravoval, pro budoucí oznámení pojistné události -odcizení vozidla vystavil fiktivní fakturu za jeho opravu datovanou dnem 10. 9. 2009, následně dne 11. 9. 2009 uzavřel S. P. prostřednictvím společnosti IBS M. K. u České podnikatelské pojišťovny, a.s., pojistnou smlouvu o havarijním pojištění uvedeného vozidla zn. Subara B9 Tribeca WX, č. 0012432253, a dále za účelem vylákání pojistného plnění z pojistné smlouvy S. P. dne 6. 11. 2009 neoprávněně oznámil policejnímu orgánu MOP Modřany, že mu výše uvedené vozidlo v době od 23.30 hodin do 10.45 hodin dne 6. 11. 2009 v XY, ul. XY, odcizil neznámý pachatel, což dne 3. 12. 2009 oznámili také na telefonickou linku České podnikatelské pojišťovny, a.s., kdy uvedli jako korespondenční adresu S. P. adresu XY, ulice XY, přičemž na této adrese bydlí otec J. P., následně dne 2. 1. 2010 své oznámení S. P. písemně stvrdil na tiskopisem pojišťovny k pojistné události, Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., šetřila tuto událost pod č. 2090519337, kdy požadovali zaslat pojistné plnění na účet úschov u advokáta F. M. č. 1002373323/2700, po provedeném šetření česká podnikatelská pojišťovna, a. s., vyplatila dne 29. 4. 2010 na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na uvedený úschovní účet F. M. částku ve výši 407.170 Kč a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., IČ: 63998530 škodu ve výši 407.170 Kč.
2. Za uvedený zločin uložil Obvodní soud pro Prahu 1 obviněnému A. H. podle §210 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let.
3. Současně byla obviněnému uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit společně se spoluobviněným S. P. poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna a.s. IČ 639 98 530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, na náhradě škody částku ve výši 61 075,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Česká podnikatelská pojišťovna a.s. IČ 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha, se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Dále byly tímto rozsudkem uloženy tresty spoluobviněným a rozhodnuto o nárocích na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř.
5. Obvodní soud pro Prahu 1 citovaným rozsudkem současně pod bodem II. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil spoluobviněné T. D. obžaloby pro skutky uvedené pod body 50., 51. obžaloby, obviněného M. M. pro skutek pod bodem 32. obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by se žalovaných skutků dopustili právě tito obvinění.
6. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 67 T 20/2017, podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Odvolání podali rovněž spoluobvinění T. D., D. F., F. M. a manželka obviněného M. L. M., jenž směřovala do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Státní zástupkyně podala odvolání proti výrokům o náhradě škody ve vztahu k obviněným P. Č., T. D., D. F., A. H., P. H., J. Ch., M. M., F. M. a S. P. v jejich neprospěch, když v případě obviněného F. M. podala odvolání i do výroku o trestu v jeho neprospěch.
7. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 9 To 98/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to ve výroku o trestu v případě obviněného D. F., a ve výrocích o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. v případě obviněných P. Č., T. D., D. F., A. H., P. H., J. Ch., M. M., a S. P. P odle §259 odst. 3 tr. ř. sám uložil obviněnému D. F. při nezměněném výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona a trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, za shora uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákona z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 3 T 105/2014, přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 1 T 255/2013 (doručeného mu dne 17. 3. 2014), a přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 8. 2013, sp. zn. 3 T 105/2013 (doručeného mu dne 15. 8. 2013), podle §250a odst. 4 tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §35 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 3 T 105/2014, z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 1 T 255/2013, a z trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 8. 2013, sp. zn. 3 T 105/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
8. Dále Městský soud v Praze podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině [P. Č. zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku; T. D. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona, trestným činem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku; D. F. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona, trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona; A. H. trestným činem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku; P. H. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona, trestným činem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku; J. Ch. trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona, trestným. činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona, trestným činem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku; M. M. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona; S. P. trestným činem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku] a při nezměněných výrocích o trestech, s výjimkou obviněného D. F., podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit škodu, a to obviněnému J. Ch., nar. XY, poškozené společnosti Kooperativa, a. s., se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČ 47116617, částku ve výší 375 967 Kč, obviněným T. D., nar. XY, P. H., nar. XY, a J. Ch., nar. XY, společně a nerozdílně společnosti Santander Consumer Finance, IČ 25103768, se sídlem Šafránkova 1, Praha 5, částku ve výši 181 039 Kč, obviněným P. Č., nar. XY, T. D., nar. XY, P. H., nar. XY, a J. Ch., nar. XY, společně a nerozdílně poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3 Praha 8, IČ 47115971, částku ve výši 308 750 Kč, obviněným P. H., nar. XY, a D. F., nar. XY, společně a nerozdílně poškozené společnosti společnost ESSOX, s. r. o., IČO 267 64 652, se sídlem Senovážné nám. 231/7, České Budějovice, částku ve výši 588 420 Kč, obviněným A. H. , nar. XY, a S. P., nar. XY, společně a nerozdílně poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., IČ 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, částku ve výši 407 170 Kč . Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Allianz, a. s., se sídlem ke Štvanici 656/3, Praha 8, se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného F. M., nar. XY, v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu tohoto zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle §256 tr. ř. Městský soud v Praze odvolání obviněných T. D. a A. H. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 9 To 98/2018, podal dovolatel prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., neboť bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné a rovněž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel následně naplnění zvolených dovolacích důvodů spatřuje ve skutečnostech, jež rozdělil do šesti podskupin.
10. V prvé řadě obviněný namítá užití nesprávného trestního zákona. Neztotožňuje se se závěrem soudu druhého stupně, že k dokonání trestného činu došlo dne 29. 4. 2010, kdy došlo k vyplacení pojistného plnění, neboť byl odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně za pokus trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za rozhodné datum, pro posouzení toho, zda se použije trestní zákon či trestní zákoník, pak považuje dovolatel datum 10. 9. 2009, kdy byla vystavena druhá „fiktivní“ faktura z jeho strany. Tímto se měl dopustit pokusu trestného činu, pro který byl odsouzen. Současně zdůrazňuje, že podle komentáře k trestnímu zákoníku se trestný čin podvodu považuje za předčasně dokonaný trestný čin, který je dokonán, aniž by vyžadoval vznik škody (viz DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře). Dovolatel rovněž odkazuje na §2 tr. zákoníku a komentář k němu od Wolters Kluwer, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchána a že není rozhodující, kdy je čin dokonán. Navíc jeho jednání skončilo ve stádiu pokusu, takže následek ani nenastal. Proto dovozuje, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle předchozího zákoníku.
11. Ve vztahu k druhé dovolací námitce uplatňuje nesprávné hmotněprávní posouzení jeho jednání-podřazení pod základní skutkovou podstatu. Následně namítá absenci rozboru znaku skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu z akcentací na skutečnost, že jeho jednání mělo být posouzeno podle tr. zákona, podle kterého je §250a odst. 2 tr. zákona koncipován úžeji, než §210 tr. zákoníku. Obviněnému není zřejmé, zda vyvolal, předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržoval, ani zda tak činil v úmyslu získat prospěch sobě nebo jinému. Zdůrazňuje, že §250a tr. zákona neobsahuje znak „předstírat událost“. Dále namítá naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu. Ve vztahu k subjektivní stránce akcentuje, že se v případě obou právních úprav vyžaduje úmyslné zavinění, které ovšem nebylo nikterak prokázáno. Pokud soudy odkazují na listinné důkazy-faktury, které podle jejich názoru mají prokazovat jeho subjektivní stránku, tak má za to, že tyto listinné důkazy-faktury naopak svědčí v jeho prospěch. Zdůrazňuje, že faktury předložil sám. Domněnka soudů nižší instance o fiktivnosti faktur, a že předmětná auta pravděpodobně neviděl, je podle názoru obviněného nepodložená a zcela v rozporu s principem in dubio pro reo, zejména s ohledem na skutečnost, že se jedná o stěžejní usvědčující důkaz.
12. Dále vyjadřuje přesvědčení, že nemůže být úmyslem rozumně smýšlejícího pachatele, který vystaví faktury na opravu motorového vozidla ve výši 18 539 Kč včetně DPH do 39 323 Kč včetně DPH za jednotlivá motorová vozidla, domnívat se, očekávat či dokonce mít v úmyslu, že by na základě takových faktur mohlo dojít k vyplacení ze strany pojišťovny nebo ze strany třetí osoby k uplatnění pojistné události, jejímž předmětem bude odcizení motorového vozidla, a tím související vyplacení peněžní částky za luxusní motorová vozidla v hodnotě od 600 000 Kč do 800 000 Kč, tedy ve výši přesahující částky uvedené na fakturách o dvacetinásobek až třicetinásobek. Dále zdůrazňuje skutečnost, že oprava motorového vozidla v hodnotě 18 539 Kč ani 39 323 Kč včetně DPH nemůže mít za následek to, že by vozidlo v hodnotě 600 000 až 800 000 Kč bylo schopné provozu na pozemních komunikacích. Oprava nepojízdného vraku by byla mnohonásobně vyšší a v žádném případě by nebyla ve výši uváděné na fakturách. Proto má za to, že spáchání daného trestného činu mu nebylo vůbec prokázáno.
13. Stran objektivní stránky dovolatel uvádí, že z rozhodnutí soudu nižšího stupně není patrné, jaký znak skutkové podstaty je naplněn (vyvolal, předstíral nebo udržoval podvodnou pojistnou událost), přičemž orgány činné v trestním řízení se vůbec nezabývaly příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Podle dovolatele není příčinná souvislost dána, neboť obě vozidla prošla evidenční kontrolou vždy až po vystavení faktury, když akcentuje, že podle vyjádření České pojišťovny, a. s., neměla vystavená faktura na šetření pojistné události žádný vliv, dle vyjádření České podnikatelské pojišťovny, a. s., mohla mít faktura vliv na posouzení pojistné události, nicméně nemůže mít vliv na fingování krádeže. Současně upozorňuje, že pojišťovny mají přístup do databáze pojistných událostí a mohou si stav vozidla ověřit. Namítá rovněž, že s ohledem na 90 bodů obžaloby vůči Z. Č. ani nelze dovodit, že by to bylo jeho modusem operandi, když faktury byly vystaveny pouze ve dvou případech. S ohledem na zásadu umělé izolace jevů není možné příčinnou souvislost dovodit, neboť není zřejmé, jakým způsobem měl přispět k pojistnému podvodu, když legálně opravil předmětné automobily.
14. Z hlediska právní kvalifikace současně rozporuje postup soudů nižší instance, když není nijak zdůvodněno, pokud by se vědomě dopustil trestného činu, což ovšem odmítá, proč je věc kvalifikována jako pojistný podvod namísto prostého podvodu podle §209 tr. zákoníku, přičemž napadené rozsudky se jeho úmyslem spáchat pojistný podvod vůbec nezabývaly a ničím nepodkládají tvrzení o tom, že musel vědět o úmyslu Z. Č. spáchat pojistný podvod.
15. Obviněný jako třetí námitku rozporuje své odsouzení ve kvalifikované skutkové podstatě pojistného podvodu, jíž se měl dopustit jako člen organizované skupiny a měl způsobit značnou škodu. Ve vztahu k organizované skupině odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 247/2016, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 362/2017, a následně namítá, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by znal kohokoliv jiného než Z. Č., se kterým jednal ohledně opravy automobilů, přičemž ostatní spoluobviněné nezná. Zdůrazňuje, že vůbec nevěděl, že Z. Č. by měl použit jím vystavené faktury za poctivě odvedenou práci k podvodnému jednání, takže nelze dovodit jeho účast na organizované skupině a pokud tak Z. Č. činil, nebylo mu o tom nic známo.
16. Stran výše způsobené škody dovolatel uvádí, že taktéž není zřejmé na základě čeho, dospěly soudy ke kvalifikaci jeho jednání jako způsobení značné škody. Připouští, že faktury vystavil, ovšem netušil, že Z. Č. chce spáchat pojistný podvod, natož v jaké výši. Současně rozporuje výši způsobené škody, jež se neodráží v napadených rozsudcích, když přiznaná náhrada škody České podnikatelské pojišťovně, a. s., nedosahuje požadované výše 500 000 Kč nutné ke způsobení značné škody. V souvislosti se způsobením značné škody odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, podle kterého je výše způsobené škody chápána jako rozdíl mezi podvodně vylákaným pojistným plněním a skutečnou výší způsobené škody, na které vzniklo právo z pojistného plnění. Obviněný tvrdí, že nevěděl o modu operandi Z. Č. ani o jeho úmyslu spáchat pojistný podvod. Nemohl mít v úmyslu způsobení či počítat s určitou výši způsobené škody.
17. Ve vztahu ke čtvrté skupině námitek dovozuje porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, přičemž odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, a právo na spravedlivý proces. Vyjadřuje přesvědčení, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Porušení zmíněných principů dovozuje v hodnocení jím předložených faktur, absenci dalších důkazů o jeho vině, skutečností, že žádný z dalších spoluobviněných a svědků ho neznal kromě Z. Č., neprokázání jeho jednání v kvalifikované skutkové podstatě, neprokázání zneužití faktur k pojistnému podvodu, skutečnosti, že jeho vina je vyvozování toliko na základě domněnek a pravděpodobnostních závěrů soudů obou stupňů, neprokázání subjektivní stránky, nezabývání se tím, že on sám byl ze strany Z. Č. podveden Stran presumpce neviny odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08.
18. Pátý okruh námitek obviněný zaměřil na existenci významného nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu a právo na spravedlivý proces. Odkazuje na své předchozí dovolací argumenty, když ze strany soudů nebyla odůvodněna aplikace §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, jeho spolupráce s ostatními spoluobviněnými a získání majetkového prospěchu.
19. Závěrečná část dovolacích námitek obviněného se týká promlčení trestnosti jeho údajného trestného činu. Zdůrazňuje, že jeho jednání mělo být posouzeno podle trestního zákona a mělo být kvalifikováno jako pojistný podvod §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákona, přičemž v takovém případě podle §67 tr. zákona se trestnost činu promlčuje po 5 letech. K tomu dále dovolatel uvádí, že byl odsouzen za 2 jednání, a to ve stádiu pokusu. Opětovně vyjadřuje nesouhlas se soudem druhého stupně, že skutek byl ukončen dne 29. 4. 2010, kdy bylo vyplaceno pojistné plnění. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010. Zcela chybně je pak podle názoru obviněného vyvozován počátek a konec promlčecí lhůty společně pro obě jednání. Z napadených rozsudků však nevyplývá, že by byl odsouzen za pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku. K promlčení jednání č. 1 došlo dne 6. 5. 2014 a k jednání č. 2 dne 10. 9. 2014, přičemž jeho trestní stíhání bylo zahájeno až dne 28. 4. 2015. I v případě, že by v případě jednání č. 2 počala promlčecí doba běžet dne 29. 4. 2010, což dovolatel odmítá, tak jednání č. 1 by bylo jistě promlčeno, neboť z rozsudku nevyplývá, že by se jednání dopustil jednání ve formě pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku. Tudíž proti němu bylo podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. vedeno nepřípustné trestní stíhání.
20. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 9 To 98/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 67 T 20/2017, a věc podle §265m odst. 1 písm. a) tr. ř. sám rozsudkem rozhodl tak, že se trestní stíhání zastavuje.
21. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 590/2020, nejprve shrnul průběh trestního řízením, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněného.
22. Státní zástupce zdůrazňuje, že lze považovat dokazování soudu prvního stupně za dostatečné, neboť tento obstaral dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedl a hodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., a zodpovědně přistoupil k posouzení všech důkazů, a dospěl tak ke skutkovým závěrům, z nichž lze logicky dovodit závěr o vině obviněného. Skutková zjištění soudů pak považuje za správná a provedeným důkazům odpovídající, když u dvou dílčích útoků byl dovolatel součástí rozsáhlé skupiny osob, které se podílely na vylákání pojistného plnění od pojišťoven v souvislosti s předstíráním fiktivních pojistných událostí. V případě dovolatele se jednalo o pojistnou událost-nepravdivé nahlášení odcizení automobilů, když obviněný za úplatu po dohodě se Z. Č., po předchozí domluvě, vystavil faktury o údajných opravách vozidel, ačkoliv žádný z automobilů ve skutečnosti neopravoval. Tyto faktury pak měly prokazovat existenci vozidel a měly zároveň osvědčovat řádné užívání a fungování vozidel v dobrém stavu, tedy že se nejednalo o vraky. Část námitek obviněného tak stojí mimo rámec vytýkaných dovolacích důvodů, zbylé je na místě posoudit jako neopodstatněné. Sama nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudů není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná.
23. Podle názoru státního zástupce jsou skutková zjištění správná a logická a odpovídající zvolené právní kvalifikaci. Naplnění znaku spáchání činu členem organizované skupiny spatřuje státní zástupce v prokazatelné známosti s Č., pro kterého fiktivní faktury dovolatel vyhotovil. Není podstatné, zda znal přesnou identitu ostatních členů skupiny, neboť podstatné je, že ze strany pachatelů šlo v jednotlivých případech o společné, koordinované a předem naplánované jednání, ve kterém měla každá z participujících osob svou předem danou roli. Právě plánovaný a koordinovaný postup pachatelů, podstatnou měrou zvyšoval pravděpodobnost úspěšného provedení činu a naopak snižoval možnost odhalení. Za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupce rovněž námitku vztahující se ke kvalifikaci podle tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Poukazuje na §2 odst. 2 tr. zákoníku a podotýká, že předmětné ustanovení se týká jednak dokonaných trestných činů, tak i jejich přípravy a pokusu. Dobou jednání pachatele je míněn okamžik posledního jednání v rámci přípravy nebo pokusu trestného činu. U pokračujícího trestného činu tvořícího jediný skutek se za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy dokončení při posledním útoku a nikoliv dokonání trestného činu.
24. V projednávané věci státní zástupce akcentuje skutečnost, že obviněný se aktivně podílel na dvou útocích, u nichž soudy dovodily pokračování v trestném činu, přičemž jeho jednání bylo součástí jednání dalších osob, které ve svém souhrnu směřovalo k vylákání pojistného plnění a způsobení škody ve výši významně přesahující hranici 500 000 Kč. Obviněný se tak mýlí ve stanovení stěžejního data jako datum vydání faktur, neboť vystavení faktur bylo jen jedním z dílčích kroků pachatelů, jejichž úmyslem bylo vylákat pojistné plnění, neboť na to navazovaly další kroky a úkony související s neoprávněným získáním pojistného plnění. U skutku pod bodem 55) obžaloby byly kroky činěny ještě v roce 2010, a tyto představovaly nezbytné kroky k následnému získání pojistného plnění. Státní zástupce tak zastává názor, že k ukončení pokračujícího trestného činu pojistného podvodu, byť částečně ukončeného ve stádiu pokusu, došlo až za účinnosti trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. V důsledku nastíněných tvrzení považuje kvalifikaci jednání dovolatele soudy za správné a v souladu s §2 tr. zákoníku.
25. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. e) tr. ř. a vzhledem k použité argumentaci vztahující se k přesvědčení obviněného o použití tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, považuje výhradu dovolatele spočívající v údajné nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. za zjevně neopodstatněnou, neboť soud prvního stupně jednání dovolatel správně kvalifikoval jako pokračující zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 5 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
26. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
27. Obviněný využil možnosti repliky a dne 11. 9. 2020 zareagoval na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž nesouhlasí. Neztotožňuje se s tvrzením, že byl odsouzen za pokus pokračujícího trestného činu, neboť takové tvrzení nevyplývá z žádného z napadených rozsudků. Poukazuje na §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. a rovněž akcentuje chybějící slovní označení spáchání pokračujícího trestného činu, zákonného ustanovení o pokračování v trestném činu a rovněž chybějící odůvodnění pokračování v trestném činu. Obviněný zmiňuje zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Ve vztahu k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu odkazuje na text dovolání. Ohledně spáchání činu jako člen organizované skupiny zdůrazňuje skutečnost, že pachatel musí vědět, že se svého jednání dopouští jako člen organizované skupiny, tj. že se jedná o trestnou součinnost alespoň tří trestně odpovědných osob. Zdůrazňuje, že kromě pana Č. další osoby neznal a nevěděl, že ti se dopouští podvodného jednání. Stejně tak ostatní odsouzení nepotvrdili, že by ho znali. Podle jeho názoru tak nemohl být naplněn znak organizované skupiny, jestliže nebyla naplněna subjektivní stránka. Ohledně běhu promlčecí lhůty dovolatel opětovně poukazuje na odsouzení za pokus trestného činu, když do údajného podvodného jednání Č. po vydání předmětné faktury nezasahoval, což nevyplývá ani z napadených rozsudků. K počátku běhu promlčecí doby u pokusu trestného činu cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010, či komentářovou literaturu, z nichž dovozuje rozporné závěry s vyjádřením státního zástupce. Následně připomíná rozhodná data – spáchání skutků (6. 5. 2009, 10. 9. 2009) a data promlčení těchto skutků (6. 5. 2014, 10. 9. 2014) včetně data zahájení trestního stíhání (28. 4. 2015). S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 9 To 98/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 67 T 20/2017, a aby sám ve věci rozhodl tak, že trestní stíhání dovolatele zastaví.
III.
Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
30. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
31. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř . je dán v případech, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
32. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
33. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
34. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, přestože převážná část zvolené dovolací argumentace stojí mimo zvolené dovolací důvody. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se otázky právní kvalifikace jednání obviněného z toho pohledu, podle kterého trestního zákona má být jednání obviněného kvalifikováno a s tím související námitku promlčení a subjektivní stránky tohoto trestného činu, přestože ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s velkou dávkou tolerance, neboť podstatnou částí zvolené argumentace dovolatel rozporuje proces dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
35. Stran námitek ohledně nesprávné aplikace trestního zákoníku a v důsledku toho promlčení trestní odpovědnosti je třeba konstatovat, že tato námitka byla uplatněná právně relevantním způsobem , neboť obviněný namítá, že jeho trestní odpovědnost byla promlčena. Zde se sluší poznamenat , že obviněný předmětnou námitku váže primárně na řešení otázky, podle kterého trestního zákona mělo být jeho jednání posuzováno, zda podle zákona č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2009 či podle zákona č. 40/2009 Sb, účinného od 1. 1. 2010, když v návaznosti na to odkazuje na právní úpravu týkající se promlčení trestního stíhání (terminologie podle zákona č. 140/1961 Sb.) a promlčení trestní odpovědnosti (terminologie podle zákona č. 40/2009 Sb.). V dané souvislosti je ještě vhodné uvést, že obviněný také v dovolání okrajově, bez nějaké podrobnější argumentace zmiňuje, že z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by se předmětného jednání dopustil ve formě pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku.
36. Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat, že obecně je vyřešení otázky, zda se jedná o pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 668/2016). Stejně tak otázka, podle kterého zákona má být jednání obviněného posouzeno je podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2010, sp. zn. 11 Tdo 615/2010). Protože však obviněný váže tyto námitky primárně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když namítá, že jeho trestní stíhání je nepřípustné, protože mělo být posouzeno podle tr. zákona a že se nejedná o pokračování v trestném činu , považoval Nejvyšší soud na potřebné a vhodné argumentaci stran toho, podle kterého zákona mělo být jednání obviněného posouzeno a stran otázky pokračování v trestné činnosti, vyřešit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť na vyřešení těchto otázek je závislé konečné řešení otázky nepřípustnosti trestního stíhání. Zde je také třeba pro jistou přesnost podotknout, že v rámci dovolací argumentace není zcela přesně odlišeno, které argumenty se vztahují k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
37. Jak již bylo naznačeno, obviněný bez nějaké bližší argumentace uvádí, že z rozsudku soudu prvního stupně není patrno, že by byl odsouzen za trestný čin podvodu ve formě pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku . Vzhledem k nějaké bližší chybějící argumentaci obviněného se lze toliko domnívat, že obviněný má za to, že aby se mohlo jednat o pokračující trestnou činnost, musí být tato skutečnost výslovně vyjádřena ve výroku rozhodnutí citací ustanovení §116 tr. zákoníku. Předně je třeba uvést, že proto, aby bylo určité jednání posouzeno jako pokračování v trestné činnosti, není nutno tuto skutečnost výslovně vyjádřit ve výroku rozhodnutí, byť by to bylo vhodné a žádoucí, a samotná tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když ustanovení §116 tr. zákoníku (za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. §89 odst. 3 tr. zákona) představuje výkladové ustanovení a jako takové nemusí být vyjádřeno ve výroku o vině. Rozhodující je skutečnost, že to, že jednotlivé dílčí útoky považuje soud za pokračovaní v trestném činu, je vyjádřeno v právní kvalifikaci takového jednání, tedy, že soud jednání posoudí jako jeden trestný čin, nikoliv jako více stejných trestných činů, když není vyloučeno, spáchaní tohoto trestného činu v jednočinném souběhu s jinými trestnými činy. Zde je nezbytné také akcentovat, že skutečnost, že v případě skutku pod body 51. a 55. obžaloby se jednalo o dílčí útoky pokračujícího trestného činu pojistného podvodu, byla výslovně uvedena v odůvodnění rozhodnutí soudu (viz str. 43 rozsudku soudu prvního stupně, bod 20. rozsudku soudu druhého stupně), takže obviněnému byla dána možnost se se závěry soudů seznámit a popř. na ně reagovat v rámci odvolacího řízení.
38. Nejvyšší soud si je ovšem vědom skutečnosti, že námitka proti posouzení trestného činu jako pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku je za situace, kdy uplatněná námitka směřuje do posouzení výkladového stanoviska §116 tr. zákoníku právně relevantní z hlediska předpokladů naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 668/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019). Proto bez ohledu na skutečnost, že obviněný neuvádí žádnou právní argumentaci ve vztahu k tomu, že by zpochybňoval naplnění pokračování ve smyslu výkladového stanoviska podle §116 tr. zákoníku, považuje za vhodné se stručně otázkou, zda skutky, kterými byl obviněný uznán vinným, naplňují znaky pokračování v trestném činu zabývat.
39. Dovolací soud především považuje za vhodné připomenout relevantní teoretická východiska. V případě pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku se jím rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Trestná činnost u pokračujícího trestného činu se skládá z řady dílčích aktů a platí pro něj, že se na něho hledí jako na jeden trestný čin, který trvá po delší dobu. Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány, a útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin. Dílčí útoky (a to každý z nich) tedy musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení. Může se jednat dílem o skutkovou podstatu základní a dílem kvalifikovanou. Podle okolností může jít zčásti o trestný čin dokonaný a zčásti o nedokonaný, např. ve stadiu pokusu (srov. R 35/1961 a R 15/1996-I). Každý dílčí akt pokračování v trestném činu musí znovu naplňovat znaky trestného činu, ať dokonaného, nebo nedokonaného. Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Pro pokračování v trestném činu je nezbytné, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný. Toto plyne ze samotného pojmu pokračování v trestném činu, neboť pokračovat lze jedině v činnosti velmi podobné nebo stejnorodé. Stejnorodost způsobu provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele (srov. R 29/1977). Trestní zákoník také vyžaduje k naplnění pokračování blízkou souvislost časovou a souvislost v předmětu útoku. Pro pokračování je charakteristické, že pachatel napadá týž předmět útoku. Vzhledem k tomu, že však zákon vyžaduje jen souvislost v předmětu útoku, nemusí být předmět útoku zcela totožný.
40. S ohledem na shora naznačené teoretická východiska je nepochybné, že obviněný naplnil znaky pokračujícího trestného činu ve všech jeho znacích, tj. že oba útoky naplňují skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu, jsou vedeny jednotným záměrem, spojeny stejným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí (6. 5. 2009, 10. 9. 2009) i předmětem útoku. V tomto směru je nezbytné akcentovat zejména zcela totožný způsob jednání obviněného, který záměrně vystavoval nepravdivé faktury na opravu osobních automobilů a to vždy na základě žádosti obviněného Z. Č. , když ve věci je dána i blízká časová souvislost. Nad rámec tohoto závěru je také třeba zdůraznit, že při posuzování skutečnosti, zda se jedná o pokračující trestný čin nelze přehlédnout, že ohledně části útoků , kterých se měl dopustit obviněný a které byly spáchány zcela totožným jednáním, došlo k vyloučení věci k samostatnému řízení, když i tyto vyloučené útoky byly spáchány stejným způsobem a ve stejném časovém období (viz útoky č. 45 a 63 z obžaloby Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 48 T 11/2016). Nelze ani pominout, že v případě všech útoků bylo následně ve vztahu k pojistnému podvodu nahlášena stejná pojistná událost spočívající v odcizení vozidla, ačkoliv k odcizení vozidla nedošlo. Nejvyšší soud dále nepovažoval za nutné na tuto námitku reagovat vzhledem k nedostatku bližší dovolací argumentace, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť právně fundovanou argumentaci v dovolacím řízení zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem [§256d odst. 2 tr. ř.]
41. Jak již bylo shora uvedeno, platí, že pokračující trestný čin se posuzuje jako jeden trestný čin a není rozhodné, zda dílčí útok (pod bodem 51. obžaloby) nebyl dokonán a skončil ve stádiu pokusu, nýbrž je podstatné, kdy bylo dokončeno jednání při posledním útoku, neboť je nutno posuzovat oba dílčí útoky jako celek, když skutek je ukončen v okamžiku, kdy bylo ukončeno jednání v případě posledního dílčího útoku . Současně je nezbytné zdůraznit, že pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku je pro posouzení, zda došlo k promlčení trestní odpovědnosti podle §34 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodné, kdy byla trestná činnost ukončena. Jinak vyjádřeno, počátek běhu promlčecí doby podle §34 odst. 2 tr. zákoníku nelze odvíjet samostatně od spáchání jeho dílčích útoků, eventuálně jen některých z nich, ale až od toho okamžiku, kdy bylo ukončeno jednání u posledního dílčího útoku, anebo od okamžiku, kdy nejpozději nastal účinek vyvolaný některým z dílčích útoků, jde-li o trestný čin, u něhož je účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 245/2011). Z pohledu zvolené dovolací argumentace je také nutno zdůraznit, že pokud je alespoň jeden dílčí útok pokračování v trestném činu spáchán za účinnosti nového (pozdějšího) trestního zákona, pak se trestný čin v celém rozsahu pokračování pokládá za spáchaný až po nabytí účinnosti nového (pozdějšího) zákona, a to bez ohledu na skutečnost, zda z hlediska ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku jde o zákon, který je pro pachatele příznivější, či nikoli a bez ohledu na skutečnost, že některý z dílčích útoku pokračujícího trestného činu byl spáchán za účinnosti předchozího zákona (tr. zákona). Zde je třeba akcentovat, že podle §2 odst. 2 tr. zákoníku platí, že se trestnost činu posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje doba jednání, kterým byly naplňovány znaky trestného činu, a to jednak u dokonaných trestných činů, tak i jejich přípravy či pokusu. Dobou jednání pachatele v případě pokusu je míněn okamžik, v němž bylo podniknuto poslední jednání v rámci pokusu trestného činu.
42. V dané věci není pochyb o tom, že předmětný trestný čin úvěrového podvodu, kterým byl dovolatel uznán vinným, byl spáchán dvěma útoky, kdy případě prvního útoku (bod 51. obžaloby) k vyplacení pojistného nedošlo, takže útok byl ukončen za účinnosti tr. zákona . V případě druhého útoku (bod 55. obžaloby) bylo jednání všech pachatelů ukončeno až za účinnosti trestního zákoníku, konkrétně dne 29. 4. 2010, kdy pojišťovna vyplatila pojistné plnění . Je tomu tak proto, že samotné vystavení fiktivních faktur obviněným by k naplnění dané skutkové podstaty nestačilo, jednání obviněného bylo jen součástí dalšího společného jednání dalších spolupachatelů, které teprve ve svém souhrnu mělo naplnit danou skutkovou podstatu . Jinak vyjádřeno, promlčecí doba nezačala běžet v okamžiku, kdy obviněný vystavil poslední předmětnou fakturu (dne 10. 9. 2009), jak se obviněný nesprávně domnívá, neboť jeho jednání bylo jedním z dílčích kroků směřujících k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, když cílem předmětné trestné činnosti bylo neoprávněné vylákání pojistného plnění, takže na jednání obviněného muselo navazovat jednání dalších spolupachatelů a samotné vystavení fiktivních faktur by k naplnění předmětné skutkové podstaty nestačilo. K naplnění dané skutkové podstaty bylo totiž nutné, aby bylo nahlášeno odcizení vozidla na Policii ČR, přičemž následně bylo nezbytné pojistnou událost nahlásit České podnikatelské pojišťovně, a. s. (dne 3. 12. 2009 ), když ovšem nestačilo jen telefonické nahlášení, bylo také nutno oznámení pojistné události stvrdit písemně, čímž byly učiněny kroky k tomu, aby bylo pojistné plnění vyplaceno (předstírání pojistné události, s níž je spojeno práva na pojistné plnění). Na jednání obviněného tedy nezbytně muselo navazovat jednání dalších spoluobviněných, přičemž teprve jednání všech spoluobviněných mělo naplnit danou skutkovou podstatu. Jde totiž o to, že obviněný se jednání dopustil formou spolupachatelství, byť to výslovně není uvedeno v právní kvalifikaci (není tam citováno ustanovení §23 tr. zákoníku), ovšem spolupachatelství vyplývá z popisu skutku, ze kterého je zřejmé, že se jednalo o společné jednání více osob vedené jednotícím úmyslem, jenž ve svém souhrnu směřovalo k vylákání pojistného plnění. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné konstatovat, že byť to není obviněným v rámci dovolání namítáno, tak skutečnost, že ve výroku meritorního rozhodnutí nebylo uvedeno, že příslušný trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, není důvodem pro zrušení rozhodnutí v řízení o dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1250/2018). Obecně je nutno uvést, že spáchání trestného činu společným jednáním podle §23 tr. zákoníku jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. O takový případ se v dané věci jednalo.
43. Lze tedy uzavřít, že útok pod bodem 55. obžaloby nebyl ukončen vystavením fiktivních faktur dovolatelem, nýbrž byl ukončen jednáním ostatních spoluobviněných, které ve svém souhrnu směřovalo k naplnění všech znaků dané skutkové podstaty. V tomto směru je třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění není pochyb o tom, že minimálně spoluobviněný S. P. činil ještě v roce 2010, konkrétně dne 2. 1. 2010, tedy za účinnosti nového trestního zákoníku, aktivní kroky k tomu, aby bylo pojistné plnění vyplaceno. Jmenovaný spoluobviněný totiž uvedeného dne písemně na tiskopisu pojišťovny ztvrdil své telefonické oznámení o pojistné události, čímž činil kroky k získání pojistného plnění na základě předstírání pojistné události, která byla nepravdivá (nepravdivé tvrzení o odcizení vozidla). Zde je třeba uvést, že samotné telefonické oznámení pojistné události k spáchání pojistného podvodu nestačilo, bylo nezbytné činit další kroky, aby pojišťovna mohla zahájit nezbytné šetření v tom směru, zda se pojistná událost skutečně stala a posléze rozhodnout o tom, zda bude pojistné plnění poskytnuto či nikoliv a v jaké výši, což se v případě druhého útoku stalo nejméně dne 2. 1. 2010, když tímto dnem byla pojistná událost nahlášena písemně spoluobviněným S. P., který uzavřel předmětnou pojistnou smlouvu o havarijním pojištění . Navíc je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že k vyplacení pojistného plnění došlo (dne 29. 4. 2010), takže tímto dnem došlo k dokonání předmětného útoku.
44. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům je nutno promlčení trestní odpovědnosti posuzovat podle trestního zákoníku, konkrétně podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, podle kterého trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně 5 let. Je tomu tak proto, že v dané věci byl obviněný uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od dvou let do 8 let. Protože obviněnému bylo sděleno obvinění a doručeno dne 28. 4. 2015, je nepochybné, že v dané věci nedošlo k promlčení trestní odpovědnosti obviněného. Proto nelze námitce obviněného přisvědčit a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl naplněn.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
45. Ve vztahu ke zbývající dovolací argumentaci lze konstatovat, že v rozhodující míře pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze tuto podřadit, neboť většina námitek primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění a způsobu hodnocení provedených důkazů, byť by se navenek mohlo jevit, že tyto námitky jsou uplatněny právně relevantním způsobem (naplnění zvolené kvalifikované skutkové podstaty). S velkou dávkou tolerance lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitku týkající se naplnění subjektivní stránky, přestože většina námitek směřuje do způsobu hodnocení důkazů. Ve vztahu ke zbývajícím argumentům obviněný soudům především vytýká významný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním (viz bod e). Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
46. Přes tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se k určitým argumentům dovolatele, přestože tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, stručně vyjádřit. Obviněný, jak již bylo naznačeno, namítá významný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, čím zřejmě měl na mysli námitku existence extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovým stavem věci, když toliko obecně odkazuje na právo na spravedlivý proces. Z pohledu této argumentace je nezbytné především naznačit určitá východiska týkající se problematiky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně platí, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může vést k porušení práva na spravedlivý proces a naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Vzhledem k judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba uvést, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
47. Z pohledu shora naznačených východisek je současně nezbytné uvést, že nestačí pouhé tvrzení existence extrémního rozporu, tento musí být prokázán. Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
48. Nejvyšší soud v dané věci existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neshledal. V tomto směru je také nutno uvést, že samotná dovolací argumentace je stručná, když obviněný výslovně namítá, že jeho odsouzení je založeno toliko na vystavených fakturách a že zbytek je doplněn nepodloženými úvahami soudů nižších stupňů. Z pohledu těchto stručných námitek je třeba především akcentovat, že obviněný nezpochybňuje rozsah dokazování, tedy, že by nějaký důkaz nebyl proveden, vyslovuje toliko nesouhlas s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil posléze soud druhého stupně. Nejvyšší soud z pohledu této stručné argumentace odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování (což ani není namítáno) a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil a rozvedl, byť lze připustit, že stručněji a Nejvyšší soud si dokáže představit pregnantnější odůvodnění (viz str. 40-43 rozsudku soudu prvního stupně). Dovolací soud ovšem považuje za nutné zdůraznit, že přes jistou stručnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, není pochyb o tom, že soud prvního stupně všechny provedené důkazy hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném kontextu, ale i kontextu další projednávané trestné činnosti v předmětné věci, když nyní projednávané dva skutky tvořily součást rozsáhlé organizované trestné činnosti skupiny osob, které se zabývaly pácháním pojistných podvodů s vozidly, která byla založena na obdobného modu operandi (předstírání dopravních nehod a odcizení vozidel). Soud prvního stupně tak zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil a považoval skutková zjištění ohledně dovolatele za správná a úplná (viz bod 19. -20. rozsudku soudu druhého stupně). Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel v podstatě zopakoval v podaném dovolání argumentaci známou již z řízení před soudy nižší instance. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“ . O takovou situaci se v dané věci jedná.
49. Jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud pokládá za vhodné se k určitým argumentům dovolatele blíže vyjádřit, přestože tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný předně namítá, že byl odsouzen toliko na základě toho, že vystavil předmětné faktury. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že obviněný ignoruje odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které zdůvodnily, na základě kterých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného, ale i ostatních spoluobviněných v případě skutků, které se vztahují k dovolateli, když také nelze pominout důkazy, které byly provedeny v hlavních líčení, a které dokreslují fungování všech osob zúčastněných na páchání předmětné trestné činnosti a Nejvyšší soud na úvahy soudů nižších stupně odkazuje. Bez ohledu na tento závěr je předně třeba zdůraznit, že není pochyb o tom, že k odcizení vozidel nedošlo, tedy nedošlo k události, s níž je spojené právo na pojistné plnění (viz šetření příslušných pojišťoven, výpovědi spoluobviněných, kteří nahlásili, že došlo k odcizení předmětných vozidel). O tom, že obviněný vystavil uvedené faktury na opravu předmětných vozidel, rovněž není žádných pochyb (viz výpověď obviněného). Současně je třeba akcentovat, že z provedených listinných důkazů je nepochybné, že vozidla již před vystavením předmětných faktur dovolatelem byla havarovaná a jednalo se v podstatě o vraky, které byly již předtím opakovaně použity při řadě fingovaných dopravních nehod (např. 50, 52, 53, 54 obžaloby), přičemž byla bezprostředně po údajných dopravních nehodách prodána dalším osobám ve stejném stavu a ihned pojištěna jako by byla zcela funkční (viz např. výpověď svědka H., kupní smlouvy, faktury o prodeji vozidla obviněnému F., smlouvu o úvěru), a dál používány k páchání trestné činnosti. Obecně je třeba uvést, že na páchání této organizované trestné činnosti se podílela řada osob, v různém postavení, když cílem činnosti těchto osob bylo opakované organizované páchání pojistných podvodů. Kromě hlavních pachatelů se jednalo o osoby, které zajišťovaly uzavření uvěrových smluv na tyto havarovaná auta jako by byla zcela funkční (např. obviněný P. H.), ale i osoby, na které byly vozidla převáděny, údajné účastníky dopravních nehod či osoby, kterým měla být vozidla pojištěna a odcizena. Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že jeho odsouzení není založeno toliko na tom, že vystavil předmětné faktury a na ničím nepodložených úvahách soudů, jak namítá. Zde je možno poukázat na vozidlo Audi A4 Avant (bod 51. obžaloby), když z předložených listinných dokladů není pochyb o tom, že vozidlo bylo po totální havárii, přičemž vozidlo měl zakoupit dne 10. 4. 2009 za částku 60.000 Kč obviněný D. F. a toto již dne 4. 5. 2009 mělo být prodáno firmě Anobble, s. r. o., která ho téhož dne měla za částku 995.000 Kč prodat T. D. V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že již ode dne 20. 4. 2009 mělo být vozidlo podle předložených faktur v autoservisu dovolatele (č. l. 16 349-AUDI A4, viz č. l. 17 590-Subaru Tribeca), což sám doznává. Fakticky by tedy mělo dojít k opravě totálního vraku v hodnotě 60.000 Kč na hodnotu 995.000 Kč v termínu od 10. 4. 2009 do 20. 4. 2009, což je třeba považovat za zcela nereálné. O tom, že se jednalo o fiktivní faktury a že dovolatel vozidla ani neviděl, svědčí další provedené důkazy. Nelze totiž pominout, že v případě vozidla AUDI A4 si měl vozidlo převzít obviněný 20. 4. 2009 a to podle své výpovědi od spoluobviněného Z. Č. Jmenovaný ovšem v té době nebyl jeho vlastníkem, takže není jasné, na základě jakého právního titulu mohl dovolateli předat auto k opravě, neboť v té době byl vlastník D. F., tedy jeho vlastníkem nebyl ani T. D., na jehož jméno byla faktura vystavena, tento se stal vlastníkem vozidla až dne 6. 5. 2009 na základě kupní smlouvy uzavřené mezi ním a společnosti Aboble, s. r. o., (ta vozidlo koupila fiktivně dne 4. 5. 2009 od D. F.), za kterou jednal spoluobviněný P. H. Jinak vyjádřeno, v době, kdy měl obviněný provádět opravu AUDI A4 vozidlo nevlastnil spoluobviněný Z. Č., který mu ho měl předat, ale ani T. D., na jehož jméno byla faktura vystavena. Zde je třeba zdůraznit, že podle pojistné smlouvy mělo mít vozidlo v době vystavení faktur vysokou hodnotu, takže lze jen stěží věřit tomu, že pokud by tomu tak bylo, mohly by s tímto autem nakládat osoby, které k němu neměly žádný právní vztah. Pokud tedy obviněný namítá, že auto skutečně opravil a že bylo funkční, tak je jeho tvrzení vyvráceno těmito důkazy. Nad rámec tohoto závěru je třeba odkázat na bod 50. obžaloby, ze kterého je nepochybné, že vozidlo bylo havarovaným vrakem a že sloužilo jednak k páchání uvěrových podvodů, jednak pojistných podvodů. Obdobná je situace v případě skutku pod bodem 55. obžaloby, když provedenými důkazy bylo vyvráceno, že by si mohl obviněný předmětné vozidlo převzít k opravě dne 27. 8. 2009 a dne 10. 9. 2009 a vydat spolupachateli S. P. Předně je třeba uvést, že spoluobviněný S. P. popřel, že by vozidlo někdy fakticky převzal, když auto bylo toliko napsáno na něho, ale zejména v době, kdy měl auto k opravě převzít dovolatel, tak toto opětovně fakticky nebylo ve vlastnictví S. P. (patřilo J. P.), když v době opravy mělo absolvovat prohlídky po předchozí dopravní nehodě. Lze tedy uzavřít, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že v případě obou vozidel se jednalo o pojízdné vraky v minimální hodnotě, které primárně sloužily k realizaci fingovaných nehod, a jejich tzv. kariéra končila tím, že byla fingovaně nahlášena jejich krádež, když vozidla byla účelově přepisovaná na různé spolupachatele, když ovšem není pochyb o tom, že se tak dělo pod vedením Z. Č. (viz podaná obžaloba, rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 11/2016).
50. Obecně je třeba ve vztahu k předmětným fiktivním fakturám za potřebné uvést, že tyto jsou velmi obecné, není v nich ani uvedeno, co přesně mělo být na předmětných vozidlech opraveno, což by bylo zcela logické, pokud by skutečně došlo k opravám předmětných vozidel a to např. pro případ reklamace oprav. Je tedy třeba mít za to, že jediným účelem těchto faktur bylo předstírat, že tyto vozidla byla zcela funkční a že tedy mohla mít hodnotu, na které byly uzavřeny pojistné smlouvy, Jinak řečeno, smyslem těchto faktur bylo v případě šetření pojišťoven, které bylo možno i důvodně očekávat vzhledem k výši požadovaného pojistného plnění, přesvědčit pojišťovny o tom, že auta byla plně funkční v době uzavírání předmětných pojistných smluv a zcela schopna provozu a že měla hodnotu, na kterou byla pojištěna. Z pohledu námitek obviněného, že pokud částky na fakturách byly tak malé, že nemohl reálně předpokládat, že by ze strany pojišťoven mohlo dojít k plnění v požadovaných částkách, které byly podle vlastního vyjádření obviněného značně vysoké, je nezbytné uvést, že tyto faktury neměly dokládat, že by dovolatel opravil dříve havarovaná vozidla do zcela funkčního stavu. Smyslem a cílem těchto fiktivních faktur bylo přesvědčit pojišťovny o tom, že auta byla v době uzavírání předmětných pojistných smluv schopna běžného provozu. Jinak vyjádřeno, částky uváděné na fiktivních fakturách nepochybně sloužily k tomu, aby byla prokázána funkčnost auta, ovšem samotná částka faktur měla vyvolat dojem, že se jednalo v podstatě o určité opravy bagatelních problémů, když vysoké částky na fakturách by naopak vyvolaly u pojišťoven dojem, že stav aut nebyl dobrý a že auta nemohla mít takovou vysokou hodnotu, jak bylo prezentováno v pojistných smlouvách a že tedy pojistné smlouvy byly tzv. dopředu uzavírány za účelem spáchání pojistného podvodu. Tomuto závěru nakonec svědčí i samotný, určitým způsobem vágní obsah faktur, ve kterých není blíže popsána provedená oprava, zcela zanedbatelnou částku tvoří materiál a zbytek práce, takže nebylo možno ani provést zpětnou kontrolu, co bylo přesně opravováno. Navíc u větších oprav uvedených aut by bylo možno zpětně prověřit, zda došlo k dodání požadovaných náhradních dílů, neboť se jednalo o velmi známé značky automobilů. Lze tedy uzavřít, že cílem předmětných faktur nebylo vyvolat dojem, že vraky byly opraveny, což by bylo jistým způsobem nelogické, když auta měla být v době vystavení předmětných faktur prodána za částky odpovídající zcela funkčním vozidlům, nýbrž to, že existovala a že na nich byly prováděny běžné opravy související s jejich stavem podle roku výroby.
51. Dovolatel rovněž namítá, že nejednal jako člen organizované skupiny a že svým jednáním nesměřoval ke způsobení značné škody, tedy že jeho jednání nesměřovalo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. písm. a), c) tr. zákoníku. Ve vztahu k nenaplnění znaku, že jednal jako člen organizované skupiny, obviněný uvádí, že si nemohl být vědom, že čin páchá s více osobami, když akcentuje, že vůbec nevěděl, že se na trestné činnosti podílí více osob, neboť vykonával zcela legální činnost automechanika. Předně je třeba uvést, že tato námitka je skutkové povahy a je velmi stručná. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné na tuto námitku určitým způsobem reagovat bez ohledu na její skutkovou povahu a obecnou stručnost. Platí, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro společnost (srov. R 45/1986). Zároveň se pro naplnění znaku, že pachatelé jednali jako členové organizované skupiny kromě jiných předpokladů (např. počet podílejících se na trestné činnosti) vyžaduje právě větší míra koordinovanosti a plánovitosti než u případu spolupachatelství, která výrazně zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu za dne 18. 9. 2018, sp. zn. 4 Tdo 981/2018). Nevyžaduje se ovšem, aby se jednotliví členové organizované skupiny mezi sebou znali, přičemž organizovaná skupina nemusí mít ani trvalejší charakter. Proto tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Zároveň se nevyžaduje výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, §1 až §139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 485 s.).
52. Současně tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. TR NS 69/2010-T 1325. -1.). Ke znaku „člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat úmysl [§17 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1604.].
53. Naplnění znaku, že pachatel jednal jako člen organizované skupiny, je třeba vždy posuzovat na základě provedeného dokazování, právě z toho pohledu, zda existovala určitá skupina osob, mezi kterými byla provedena určitá dělba úkolů, v důsledku čehož se tato činnost vyznačovala plánovitostí a koordinovaností, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení uvedeného zvlášť závažného zločinu. Tyto požadované znaky v dané věci byly naplněny. Předně je třeba uvést, že samotný obviněný připouští, že znal jednoho z hlavních pachatelů Z. Č., na jehož žádost vystavil předmětné fiktivní faktury. Současně není pochyb o tom, že si dovolatel musel být vědom toho, že v dané věci existuje určitá skupina osob, které se zabývají pojišťovacími podvody, které mohou být realizovaný jednak fingováním dopravních nehod, když předmětná auta byly vraky a nepojízdné, jednak fingováním jejich odcizení. Zde je třeba akcentovat, že se jedná o obvyklý způsob páchání pojišťovacích podvodů souvisejících s automobily, který je především osobám, které se zabývají opravy automobilů znám. Zde je třeba akcentovat, že předmětné auta měly mít různé vlastníky, jedno měl vlastnit T. D. a druhé S. P. (zde je třeba ještě zdůraznit, že obviněný je podanou obžalobou stíhán i pro další skutky, kde byli vlastníci vraku další osoby). Tedy obviněnému muselo být zřejmé, že na trestné činnosti se podílí ještě další osoby, když pokud byly auta použity při fingované dopravní nehodě, museli se na trestné činnosti přinejmenším podílet řidiči vozidel, kteří měly být dalšími účastníky dopravní nehody, a v případě fingovaného odcizení vozidel přinejmenším osoby, kterým mělo být vozidlo odcizeno. Při posuzování vědomosti obviněného o existenci této organizované skupiny nelze také pominout, že samotný obviněný přinejmenším v jednom případě rovněž obstaral vozidlo, které bylo použito při fingované dopravní nehodě, neboť vozidlo, jehož likvidaci měl zajistit, bylo prokazatelně použito při fingované dopravní nehodě v případě skutku pod bodem (viz bod 56. obžaloby, vozidlo Ford Mondeo, viz výpověď svědkyně M.). Navíc obviněný předváděl technikům havarovaná auta, která byla použita při fiktivních dopravních nehodách a jejichž vlastníky byly různé osoby, když vozidla mu vždy dodával spoluobviněný Z. Č. (viz. např. body 18, 48. obžaloby). Proto lze uzavřít, že obviněný si byl vědom toho, že je členem určité skupiny osob, která realizuje pojišťovací podvody, když jak sám připouští, on sám znal jednoho z hlavních pachatelů a musel si být vědom toho, že na trestné činnosti se podílí i další osoby (vlastníci předmětných vraků, řidiči vozidel a další osoby).
54. Jeho vlastní úloha v této skupině spočívala jednak v tom, že vydával fiktivní faktury o opravě vozidel, které měly při šetření pojišťoven v souvislosti s pojistnými událostmi vyvolat dojem, že auta byla plně funkční a tím přispět k zakrytí faktu, že vozidla byly v podstatě bezcenné vraky. Jinak uvedeno, s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, je možno uvést, že obviněný o úloze některých členů organizované skupiny věděl (minimálně o třech) a aktivně se podílel na páchání předmětného trestného činu pojistného podvodu, když vystavil fiktivní faktury na opravy vozidel, jež měly osvědčit existenci vozidel i hodnotu vozidel (skutečnost, že se nejedná o havarované vraky). Vzhledem k propracovanosti jednotlivých úloh u každé ze zainteresované osoby a koordinovanosti v postupu, jakož i vzájemně navazujících kroků při fingování odcizení vozidel a následného uplatnění pojistného plnění na základě pojistné události, je nepochybné, že obviněný byl členem organizované skupiny. Způsob organizování trestné činnosti, zejména míra koordinace a plánovitosti a způsob rozdělení úkolů mezi jednotlivé obviněné dosáhla takové úrovně, že obvinění podstatným způsobem zvýšili pravděpodobnost úspěšného provedení trestné činnosti. Nelze totiž pominout rozdělení úkolů mezi jednotlivé obviněné, když spoluobviněný Z. Č. zpravidla zajistil vraky vozidel a současně právě prostřednictvím obviněného H. zajistit fiktivní faktury, které měly prokazovat, že vozidla před pojistnou událostí byla plně funkční, a další spolupachatelé zajistily osoby, které se staly formálními vlastníky těchto vozidel a osoby, které měly vozidla řídit při fingovaných dopravních nehodách nebo měly mít vozidla zapůjčeny v době jejich odcizení, tedy v době pojistné události, což nepochybně ztěžovalo možnost objasnění trestné činnosti celé skupiny, zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného páchání trestné činnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017), když tyto osoby navenek neměly spolu nic společného. O koordinovanosti této činnosti svědčí i doba páchání trestné činnosti předmětnou organizovanou skupinou (od roku 2007 do 2009).
55. Obviněný rovněž dále stručně uvádí, že není jasné, z čeho soudy nižších stupňů dovodily, že se pokusil způsobit značnou škodu, když vystavil toliko faktury na částku 18 539 Kč a 39 323 Kč. Současně poukazuje na skutečnost, že poškozené pojišťovně byla přiznána toliko částka 407 170 Kč, která nedosahuje škody značné 500 000 Kč. Současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, podle kterého nelze způsobení značné škody dovodit toliko s odkazem na cenu aut, pokud skutečně k pojistné události dojde, protože v tom případě je škodou rozdíl mezi podvodně vylákaným pojistným plněním a skutečnou výší způsobené škody. Zdůrazňuje, že nevěděl o úmyslu spoluobviněného Z. Č. a jeho modu operandi.
56. Především je třeba uvést, že i tato námitka je skutkové povahy, neboť obviněný zpochybňuje skutkové zjištění soudů nižších stupňů , že cílem trestné činnosti pod body 51. a 55. obžaloby bylo získat značnou škodu (do 30. 9. 2020 částka 500 000 Kč, od 1. 10. 2020 částka 1 000 000 Kč). Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že ze skutkových zjištění není pochyb o tom, že v případě skutku pod bodem 51. obžaloby byla po pojišťovně nárokovaná částka 770 450 Kč, která ovšem nebyla vyplacena , neboť pojišťovna odmítla po provedeném šetření pojistné vyplatit, a v případě skutku pod bodem 55. obžaloby byla pojišťovnou vyplacena částka 470 170 Kč jako pojistné plnění. Tedy ze skutkových zjištění je nepochybné, jaká škoda v případě pokračujícího jednání obviněného hrozila (součet částek 470 170 Kč a 770 450 Kč). Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést, že v dané věci není rozhodné, že on sám vystavil fiktivní faktury na částky 18 539 Kč a 39 323 Kč, neboť jeho jednání bylo součástí trestního jednání více osob (spolupachatelství), které ve svém souhrnu směřovalo k vylákání pojistného plnění ve shora uvedené výši. Škodu tedy nepřestavuje součet částek uvedených na fiktivních fakturách, které vystavil obviněný, nýbrž součet částek, které pachatelé předmětné trestné činnosti hodlali nezákonně vylákat od pojišťoven jako pojistné plnění. Je tomu tak proto, že se jednalo o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť jednání dovolatele bylo jedním z článků „řetězu“, které ve svém souhrnu směřovaly k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, když daná skutková podstata mohla být naplněna až souhrnem dílčích jednání všech spolupachatelů. Jinak vyjádřeno, samo o sobě by jednání obviněného nenaplňovalo ani dílčí znak objektivní stránky zvolené skutkové podstaty, danou skutkovou podstatu naplňoval až souhrn všech dílčích jednání spolupachatelů. Za takové situace se jednání každého ze spolupachatelů posuzuje, jako by celý trestný čin spáchal sám a odpovídá za celou způsobenou škodu nebo škodu, která hrozila. Z pohledu námitek obviněného je třeba zdůraznit, že pro naplnění znaku způsobení škody značného rozsahu je nerozhodné, jakou konkrétní částku získal dovolatel, nýbrž celková výše škody, která v dané věci hrozila.
57. Nad rámec tohoto závěru je třeba podotknout, že škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají, což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. V případě škody jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí, aby tuto hranici kvalifikované škody v souhrnu naplnily jednotlivé škody způsobené dílčími útoky. Škoda způsobená pokusem trestného činu pojistného podvodu tedy odpovídá celkové výši vyplaceného pojistného plnění a současně nevyplaceného pojistného plnění strany pojišťovny v důsledku včasného odhalení podvodného jednání. Celková způsobená škoda (v součtu) dosahovala kvalifikačního znaku značné škody (dle §138 odst. 1 tr. zákoníku částky dosahující minimálně 500 000 Kč, od 1. 10. 2020 minimálně 1 000 000 Kč), když součet 770 450 Kč a 407 170 Kč činil 1 177 620 Kč. Z pohledu námitek obviněného je dále nezbytné uvést, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/20020, je nepřípadný, když v předmětné věci vůbec k pojistné události nedošlo (předmětná auta nebyla odcizena), takže přiznání pojistného plnění v jakékoliv výši vůbec nepřicházelo v úvahu. Pokud obviněný dále namítá, že nevěděl, že chce spoluobviněný Č. spáchat pojistný podvod, tak se opětovně jedná o námitku do skutkových zjištění a v tomto směru je možno odkázat na bod 49. tohoto rozhodnutí.
58. Dovolatel dále namítá neprokázání všech znaků skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku, když uvádí, že předmětná auta prošla evidenční kontrolou, navíc podle České pojišťovny vystavená faktura neměla žádný vliv na šetření pojistné události, přičemž Česká podnikatelská pojišťovna sice připustila, že to mohlo mít vliv na pojistnou událost, a to k posouzení obvyklé ceny vozidla, což ovšem nemohlo mít vliv na posouzení, zda vozidlo bylo odcizeno či nikoliv. Současně zdůrazňuje, že nelze ani dovodit, že by použití faktur za opravy vozidel byl modus operandi spoluobviněného Z. Č. Předně je třeba zdůraznit, že se opětovně jedná o námitku do způsobu hodnocení provedených důkazů. Především je nezbytné uvést, že ze skutkových zjištění je nepochybné, že předmětné automobily byly v době, kdy mělo dojít k vyhotovení fiktivních faktur vraky, které byly opakovaně použity k fingovaným dopravním nehodám a že prokazatelně nebyly odcizeny, takže nedošlo k události, s níž je spojeno pojistné plnění. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že samotná skutečnost, že snad vozidla měla projít evidenční kontrolou, ještě neznamená, že ji skutečně prošly, když v tomto směru je třeba zdůraznit, že z provedených důkazů není pochyb o tom, že se jednalo havarovaná auta, která byla opatřena za účelem páchání pojistných podvodů, které realizovala skupina osob v čele se spoluobviněným Z. Č. V rámci této skupiny bylo nepochybně i zajištěno formální přihlášení předmětných automobilů, včetně zajištění toho, aby tyto automobily tzv. prošly evidenční kontrolou. Zde je třeba zdůraznit, že lze i důvodně předpokládat, že na činnosti této skupiny se mohly podílet i další osoby, které nebyly odhaleny a že tyto právě mohly jistým způsobem zajišťovat formální předpoklady přihlášení automobilů, včetně toho, aby tyto prošly STK, když ovšem tento závěr nemůže mít vliv na trestní odpovědnost dovolatele. Pokud se týká námitek stran zpráv pojišťoven, zde je možno stručně odkázat na úvahy týkající se důvodu, pro které byly fiktivní faktury ze strany dovolatele vyhotovovány (viz bod. 48. tohoto rozhodnutí týkající se důvodu vyhotovení těchto faktur a bod. 53. tohoto rozhodnutí týkají se otázky spolupachatelství). Pokud se týká modu operandi nelze pominout, že v dané věci byly použity fiktivní faktury vystavené obviněným celkem ve 4. případech, když všechny tyto fiktivní faktury vystavil obviněný právě na základě žádosti spoluobviněného Z. Č. Lze samozřejmě připustit, že spoluobvinění používali i další způsoby páchaní trestné činnosti, když ovšem vždy šlo o páchání trestné činnosti spočívající ve využívání motorových vozidel k páchání pojišťovacích podvodů, kdy byla předstírána pojistná událost popř. uvěrových podvodů. Zde je třeba akcentovat, že obžaloba byla podána pro rozsáhlou trestnou činnost spočívající v páchání pojistných, ale i úvěrových podvodů, když vzhledem k rozsahu páchání trestné činnosti je nepochybné, že bylo používáno více modu operandi.
59. Nad rámec tohoto závěru přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit určité skutečnosti. Trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Pojistnou událostí je nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění. Nahodilou skutečností se pak rozumí skutečnost, která je možná a u které není jisté, zda v době trvání soukromého pojištění vůbec nastane, nebo není známa doba jejího vzniku. V případě vzniku pojistné události je pak pojistitel povinen poskytnout náhradu škody v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou, nestanoví-li tento zákon jinak. Oprávněné osobě přísluší ze zákona právo na plnění z pojištění, což je třeba vykládat tak, že jde o pojistné plnění podle pojistné smlouvy na základě nastalé pojistné události. V dané věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný se podílel spolu s ostatními spolupachateli na předstírání události, s níž je spojeno pojistné plnění (viz právní věta). Úmyslným předstíráním události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (pojistné události), se rozumí fingování události blíže označené v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění, ač ve skutečnosti se taková událost vůbec nestala (předstírání ztráty, zničení nebo odcizení pojištěné věci, předstírání zranění u úrazového pojištění, předstírání dopravní nehody apod.).
60. Jak již bylo naznačeno, obviněný vystavil fiktivní faktury za opravy předmětných automobilů, přičemž si musel být vědom toho, že faktury mají primárně sloužit k tomu, aby při šetření pojistné události ze strany pojišťovny tyto faktury deklarovaly, že auta byly v době uzavření pojistné smlouvy zcela funkční, neboť věděl, že spoluobviněný Z. Č., tedy osoba, od níž přijal pokyn k vypracování fiktivních faktur, provádí pojišťovací podvody, kdy se skupinou dalších osob předstírá fiktivní dopravní nehody, popř. že došlo k odcizení vozidel, která byla pojištěna a následně prostřednictvím další osoby nárokuje pojistné plnění od pojišťoven. Zde je třeba zdůraznit skutečnost, že obviněný se podílel na realizaci pojistných podvodů tím, že vystavoval fiktivní faktury, přičemž ovšem o jeho vědomí o možném páchání trestné činnosti dalšími spoluobviněnými vyplývá i z toho, že k jedné fiktivní nehodě obstaral vozidlo zn. Ford Mondeo. Navíc také předváděl některá údajně havarovaná osobní auta jednotlivých technikům pojišťoven, takže musel mít zcela reálnou představu o tom, čím se spoluobviněný Z. Č. zabývá, tedy že se jedná o trestnou činnost v oblasti pojišťovacích podvodů, včetně rozsahu této trestné činnosti. Dovolatel s ohledem na uváděné skutkové okolnosti jako spolupachatel se podílel na předstírání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, tedy vyplacení pojistného. Nad to je vhodné dodat, že námitka obviněného spočívající v neuvedení alternativy objektivní stránky přečinu pojistného podvodu je lichá, neboť soud prvního stupně v právní větě rozsudku výslovně alternativu uvedl: „v úmyslu opatřit jinému prospěch předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, čin spáchal jako člen organizované skupiny a způsobil takovým činem značnou škodu, tohoto činu se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo“. Prospěch chtěl opatřit zejména Z. Č. a dalším spoluobviněným a zároveň sobě, když tak činil za úplatu (byly mu uhrazeny fiktivní faktury, ačkoliv k plnění z jeho strany nedošlo).
61. Stran právně relevantně uplatněné námitky týkající se subjektivní stránky, Nejvyšší soud podotýká, že posouzení formy zavinění, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
62. Nejvyšší soud z pohledu zvolené argumentace považuje za nutné zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
63. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, když postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku obecně postačí nedbalosti [viz §17 písm. a) tr. zákoníku], když ve vztahu k pokusu k písm. a odst. 5 §210 se vyžaduje úmysl (viz bod 51. tohoto rozhodnutí). Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
64. V případě skutkové podstaty podle §210 odst. 2 tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno, se vyžaduje úmyslné zavinění. Zatímco u základních skutkových podstat platí zásada, že pravidlem je úmyslné zavinění a v zákoně musí být vždy výslovně vyznačeno, pokud k trestnosti stačí zavinění z nedbalosti (§13 odst. 2 tr. zákoníku), platí o zvlášť přitěžujících okolnostech (neboli o okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby) zásada opačná, z které vyplývá, že nestanoví-li trestní zákon něco jiného, postačí zde zavinění z nedbalosti. Jinak vyjádřeno, obecně ve vztahu k těžšímu následku postačí zásadně nedbalost, a to ve formě nevědomé nedbalosti, ledaže by i zde zákon vyžadoval zavinění úmyslné. (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 244-248). Nedbalostní zavinění tedy postačí u §210 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Zde je ovšem třeba uvést, že jednání obviněného skončilo ve stádiu pokusu. V takovém případě se ovšem vyžaduje i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě úmyslné zavinění (viz např. rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015), byť postačí úmysl nepřímý, nevyžaduje se úmysl přímý.
65. Z pohledu námitek obviněného je třeba především konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz str. 45 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil. Nad rámec úvah soudu prvního stupně, které jsou poněkud stručnější, považuje Nejvyšší soud ve vztahu k naplnění subjektivní stránky za nutno zdůraznit, že o tom, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, svědčí zjištěný skutkový stav. Nelze totiž pominout, že obviněný se pohyboval v určité skupině osob, které se zabývaly pácháním pojistných podvodů, byť lze připustit, že by toto samo o sobě k naplnění subjektivní stránky nestačilo. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že obviněný se sám zabýval nejen opravou aut, ale i jejich likvidací (viz např. svědkyně M.), ale i tím, že přistavoval havarovaná auta, která byla použita k inscenování dopravních nehod technikům pojišťoven. Vzhledem ke svému pracovnímu zařazení tedy musel vědět o tom, že v praxi dochází k páchání pojistných podvodů prostřednictvím předstírání pojistných události spočívajících v tom, že dochází k fingování dopravních nehod za použití nepojízdných vozidel, u kterých je nepravdivě předstíráno, že jsou zcela funkční za účelem vylákání pojistného plnění či tím, že u těchto vozidel je nepravdivě deklarováno, že jsou funkční a že mají vysokou cenu a následně je nepravdivě tvrzeno, že byla odcizena za účelem získání pojistného plnění. Jednalo se o skutečnost známou v daném prostředí, ale nakonec i všeobecně známou např. z tisku. Přesto při vědomí této skutečnosti spoluobviněnému Z. Č., kterého sám podle vlastního tvrzení blíže neznal, opakovaně vystavil fiktivní faktury na opravu aut, které ve skutečnosti neopravoval, ani neviděl, když vzhledem k tomu, o jaké automobily se mělo jednat, si vzhledem ke svému povolání musel být vědom toho, že tato auta mají vysokou cenu, když nakonec i toto nasvědčovaly vystavené faktury, když cena náhradních dílů byla zcela zanedbatelná (viz např. v případě skutku pod bodem 51. – materiál 685,40 Kč, práce za 33 044 Kč), většinu částky uvedené na faktuře měla představovat jeho práce. Navíc nelze skutečně pominout, že obviněný jednal ve vztahu k předmětným vozidlům vždy se spoluobviněným Z. Č. který ovšem nebyl vlastníkem předmětných aut, ani nepředložil obviněnému žádný doklad o tom, že jedná za vlastníky aut a přesto mu fiktivní faktury nejen vystavil, ale i předal, když z výpovědi dalších spoluobviněných (viz výpověď T. D., S. P.) je nepochybné, že o opravu auta nežádali, ale ani že fiktivní faktury nepřebírali.
66. Současně nelze pominout, že jak již bylo naznačeno, obviněný nakonec v případě jedné fingované dopravní nehody zajistil vozidlo, které při fingované dopravní nehodě figurovalo (viz Ford Mondeo svědkyně M.). Nelze také opomenout určité nesrovnalosti při odhlašování tohoto vozidla a že dovolatel přistavoval některá havarovaná auta na základě žádosti spoluobviněného Z. Č. technikům pojišťoven. Za naznačené situace musel být obviněný minimálně srozuměn s tím, že v dané věci jsou páchané skupinou osob pojistné podvody, které mohou spočívat v tom, že předmětné automobily jsou používány v rámci fingovaných dopravních nehodách či se mohou stát předmětem fiktivních krádeže, a že vystavování fiktivních faktur nemůže sloužit k ničemu jinému než k tomu, aby se pojistné podvody mohly úspěšně realizovat, když tyto měly dokladovat funkčnost vozidel před předstíráním pojistné události, čímž jednal ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 písm. b) tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, předmětné faktury měly osvědčovat dobrý stav vozidel, jakož i jejich existenci. Předmětné faktury mohly z pohledu všech zúčastněných osob pro vyplacení pojistného plnění představovat důležitý podklad pro naplnění podmínek stanovených pojišťovnami pro vyplacení pojistné události. Skutečnost, že některé pojišťovny k takto doloženým podkladům nemusely přihlížet, není rozhodující, neboť primárním cílem těchto faktur bylo při šetření pojišťovnám prokazovat dobrý stav vozidel, ale zejména jejich plnou funkčnost před tvrzenou pojistnou události. Skutečnost, že eventuální úmysl obviněného směřoval i ke způsobení značné škody, vyplývá, jednak z toho o jaké vozidla se v dané trestné činnosti mělo jednat, když se jednalo o vozidla vyšší cenové kategorie či vozidla, která se považují za luxusní, přičemž obviněnému jako osobě zabývající se opravou aut musela být zřejmá cena těchto vozidel. Navíc i fiktivní faktury vystaveny obviněným za v podstatě bagatelní opravy, když cena použitého materiálu byla zcela minimální, svědčily o tom, že se jedná o vozidla vyšší až luxusní cenové kategorie. Za takové situace musel obviněný zcela logicky předpokládat, že pojistné podvody nebudou směřovat k získání nějakých částek v řádech desetitisíců, nýbrž v řádech statisíců, když navíc již z toho, jaké náklady bylo nutno vynaložit ze strany hlavních pachatelů na realizaci pojistných podvodů (např. cena pořízených vraků, nutnost zajištění přihlášení vozidel, zajištění nepravdivé TK, výše fiktivních faktur, skutečnost, že i všechny osoby, které se na trestné činnosti podílí, to dělají za určitou odměnu) dávala obviněnému možnost udělat si reálnou představu o tom, jaká v dané věci hrozí výše škody, tedy že se bude jednat o škody v řádech statisíců, tedy že se bude jednat o škody ve výši nejméně 500 000 Kč (značná škoda v době spáchání trestné činnosti, od 1. 10. 2020 škoda 1 000 000 Kč). Zde je také třeba akcentovat, že se ze strany obviněného jednalo o opakované jednání, tedy o pokračování v trestném činu a že se v takovém případě škody sčítají. Proto závěry obou soudů o úmyslném zavinění obviněného považuje Nejvyšší soud za správné, neboť z provedeného dokazování a následně z učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 písm. b) tr. zákoníku.
67. Nad rámec uvedených námitek obviněného ohledně nepotřeby faktur k uplatnění pojistného plnění je nutné uvést následující. I pokud by Nejvyšší soud akcentoval toto tvrzení obviněného, pak by bylo nutno se zabývat teorií nezpůsobilého pokusu, jenž je z pohledu práva považován za trestný. Trestnost tzv. nezpůsobilého pokusu se posuzuje podle materiálního hlediska, tedy stupně společenské nebezpečnosti ve vztahu ke konkrétnímu činu pachatele (srov. č. 12/1991 Sb. rozh. tr., dále viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1220/2003), což tedy znamená, že ne každý nezpůsobilý pokus je trestný. Soud tedy musí posoudit zejména konkrétní význam okolností, které spoluurčují nebezpečnost činu pro společnost a její stupeň. Především jde o okolnosti, které charakterizují objektivní stránku trestného činu, tedy způsob jednání, jímž se pachatel pokusil spáchat trestný čin. Dále je pro posouzení nebezpečnosti činu významná osoba pachatele, tj. zda jde o osobu dosud netrestanou, nebo osobu, která již byla soudně trestána a v krátké době od předchozího potrestání spáchala obdobný trestný čin, či zda jde o zvlášť nebezpečného recidivistu, tedy pachatele, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Z hlediska subjektivní stránky je třeba zvažovat, jaké zájmy měly být podle představ pachatele zasaženy a z jakého důvodu pachatel trestný čin nedokonal. V této souvislosti je třeba přihlížet i k okolnostem, které zabránily dokonání trestného činu. V případě obviněného s ohledem na shora uvedené teoretické úvahy a zjištěný skutkový stav je zřejmé, že k dokonání prvního dílčího útoku [bod 51) obžaloby] nedošlo v důsledku včasného zásahu pojišťovny, která na podkladě vlastního šetření nevyplatila pojistné plnění. V druhém případě bylo pojistné vyplaceno. Lze tedy uzavřít, že i pokud by se jednalo o nezpůsobilý pokus, tak by z materiálního hlediska bylo nutno jednání obviněného považovat za trestné, když je nezbytné poukázat na způsob provedení činu, výší škody, jež měla být činem způsobena, ale především zištnou pohnutkou, jíž byl obviněný veden.
68. Pokud obviněný dále namítá, že soudy nevysvětlily, proč jeho jednání nebylo posouzeno např. jako prostý trestný čin podvodu, tak je třeba uvést, že obviněný žádnou právně relevantní fundovanou argumentaci neuvádí. Za takového stavu nemůže Nejvyšší soud na tuto argumentaci blíže reagovat, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem [viz §265d odst. 2 tr. ř. ].
69. K argumentaci obviněné zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
70. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému, přes jistou stručnost, ještě odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány .
71. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice částečně právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Obdobná je situace v případě namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když soud prvního stupně jednání dovolatele správně kvalifikoval jako pokračující zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 5 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a za takové situace nemohlo dojít k promlčení trestní odpovědnosti.
72. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
73. Na závěr ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné obidum dictum uvést, že i pokud by jednání obviněného nebylo možno posoudit jako jednání člena organizované skupiny [§210 odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], tak by takový závěr nemohl vést k nutnosti zrušit napadené rozhodnutí v dovolacím řízení, když jednání obviněného by bylo nutno posoudit jako zločin pojišťovacího podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, takže obviněný by byl ohrožen stejným trestem. V tomto směru je třeba akcentovat, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §210 odst. 5 tr. zákoníku s krátkou zkušební dobou. Za takové situace by případné zrušení napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení nijak nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka naplnění znaku organizované skupiny byla již opakovaně soudní judikaturou vyřešena, takže není po právní stránce zásadního významu, a proto by bylo na místě dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
74. Nejvyšší soud dále ještě uvádí, že si je vědom jistých průtahů ve věci mezi podáním dovolání a rozhodnutím o podaném dovolání. V tomto směru je třeba ovšem zdůraznit, že dovolání obviněného bylo podáno 4. 12. 2018, ovšem soudem prvního stupně bylo dovolání předloženo Nejvyššímu soudu teprve 24. 8. 2020, když ovšem Nejvyšší soud věc vrátil soudu prvního stupně bez věcného vyřízení, protože nebyl předložen potřebný spisový materiál. Následně byla věc soudem prvního stupně předložena dovolacímu soudu až dne 11. 1. 2021.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu