ECLI:CZ:US:2022:4.US.128.22.1
sp. zn. IV. ÚS 128/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. B. a 2. nezletilého D. M. F., zastoupených JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 18 Co 72, 265, 266/2021-1016, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. října 2020 č. j. 50 P 315/2014-891, ve znění usnesení ze dne 24. května 2021 č. j. 50 P 315/2014-934, a doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. května 2021 č. j. 50 P 315/2014-940, 22 P a Nc 227/2021, 22 P a Nc 15/2017, 22 P a Nc 219/2016, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a L. A. F., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se 1. stěžovatelka (dále též "matka") a 2. stěžovatel (dále též "nezletilý") domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i konečně podle čl. 1 a 90 Ústavy.
2. Z podané ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2020 č. j. 50 P 315/2014-891 svěřil nezletilého do asymetrické střídavé péče matky a vedlejšího účastníka (dále též "otec") s péčí otce vždy od čtvrtka v sudém týdnu v roce od skončení mimoškolních aktivit nezletilého do úterý 8.0 hodin v lichém týdnu v roce, v ostatních dnech s péčí matky (výrok I), matce uložil hradit výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně počínaje právní mocí rozsudku (výrok II), otci uložil hradit počínaje dnem 1. 9. 2018 na výživném částku 4 500 Kč a od právní moci rozsudku 3 500 Kč měsíčně (výrok III) s tím, že dluh na výživném za dobu od 1. 9. 2018 do 30. 9. 2020 ve výši 25 000 Kč mu uložil zaplatit do 31. 12. 2020 (výrok IV), oběma rodičům nařídil rodinnou terapii a uložil jim povinnost ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto výroku sdělit soudu adresu zařízení pro výkon rodinné terapie, kontaktovat toto zařízení a respektovat pokyny zařízení do ukončení terapie (výrok V), každému z rodičů uložil povinnost zaplatit náklady státu na znalečném, a to každému z nich v rozsahu jedné poloviny s tím, že jejich výše bude specifikována v samostatném rozhodnutí (výrok VI). Tím změnil rozhodnutí obvodního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 50 P 315/2014-247 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 5. 2015 č. j. 18 Co 133/2015 (výrok VII). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok VIII).
3. Obvodní soud usnesením ze dne 24. 5. 2021 č. j. 50 P 315/2014-934 rozhodl o nákladech státu tak, že matka i otec jsou povinni zaplatit státu každý jejich jednu polovinu, tedy částku 10 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Obvodní soud doplňujícím rozsudkem ze dne 1. 10. 2021 č. j. 50 P 315/2014-940, 22 P a Nc 227/2021, 22 P a Nc 15/2017, 22 P a Nc 219/2016 rozhodl o úpravě styku v době velikonočních prázdnin (výrok I), jarních prázdnin (výrok II), hlavních prázdnin (výrok III), vánočních prázdnin (výrok IV) s tím, že úprava v době svátků a prázdnin má přednost před běžnou úpravou péče rodičů (výrok V), k předání nezletilého dojde vždy v bydlišti matky (výrok VI), oba rodiče jsou povinni nezletilého na styk s druhým rodičem řádně připravit a ve stanovený termín druhému rodiči nezletilého předat (výrok VII). Konečně žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII).
5. K odvolání obou rodičů městský soud změnil napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu tak, že nezletilý se svěřuje od právní moci tohoto rozhodnutí do střídavé péče rodičů tak, že v péči otce bude vždy od pondělí v sudém týdnu v roce, kdy nezletilého vyzvedne po ukončení mimoškolních aktivit v místě, kde tyto aktivity nezletilý vykonává, do pondělí v lichém týdnu v roce do počátku školního vyučování nebo ranního tréninku, kdy nezletilého předá do příslušného školního zařízení, které nezletilý navštěvuje. V ostatní dny bude v péči matky. V době hlavních školních prázdnin bude nezletilý v péči otce po dobu tří týdnů s tím, že přesný termín sdělí matka otci do 15. 4. toho kterého roku. Nesdělí-li matka otci termín do daného data, bude nezletilý v péči otce v sudém kalendářním roce v době od 1. 7. do 21. 7., v lichém kalendářním roce v době od 1. 8. do 21. 8. Po zbytek prázdnin, kdy nezletilý nebude v péči otce, bude v péči matky. V době vánočních svátků bude nezletilý v každém lichém kalendářním roce v péči matky od 23. 12. od 18.00 hodin do 27. 12. do 18.00 hodin a v péči otce od 27. 12. od 18.00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 18.00 hodin a v každém sudém kalendářním roce bude v péči otce od 23. 12. od 18.00 hodin do 27. 12. do 18.00 hodin a v péči matky od 27. 12. od 18.00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 18.00 hodin. Úprava péče v době svátků a prázdnin má přednost před běžnou úpravou péče rodičů. K předání nezletilého dojde vždy v místě bydliště matky. Oba rodiče jsou povinni nezletilého na styk s druhým rodičem řádně připravit a ve stanovený termín druhému rodiči nezletilého předat (výrok I). Matka je povinna platit na výživu nezletilého částku 6 800 Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce s účinností od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Otec je povinen, počínaje dnem 1. 9. 2018, platit na výživu nezletilého částku 4 500 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. S účinností od právní moci tohoto rozsudku je otec povinen platit na výživu nezletilého 6 800 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok III). Dluh na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2018 do 13. 10. 2021 ve výši 37 000 Kč je otec povinen zaplatit do 31. 12. 2021 k rukám matky (výrok IV). Soud nařizuje oběma rodičům rodinnou terapii s tím, že oba rodiče jsou povinni ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku sdělit soudu adresu zařízení pro výkon rodinné terapie, toto zařízení kontaktovat a respektovat jeho pokyny do ukončení terapie (výrok V). Matka je povinna zaplatit na náhradě nákladů vzniklých státu obvodnímu soudu částku 10 575 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok VI). Otec je povinen zaplatit na náhradě nákladů vzniklých státu obvodnímu soudu částku 10 575 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok VII). Tím se mění rozsudek obvodního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 50 P 315/2014-247, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 18 Co 133/2015-306 (výrok VIII). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IX).
6. Městský soud vyšel z toho, že, že v řízení před obvodním soudem bylo provedeno dostatečné dokazování zahrnující vypracování dvou znaleckých posudků k osobám obou rodičů i nezletilého, z nichž ve spojení s ostatním dokazováním obvodní soud vyvodil správný závěr, že citové vztahy obou rodičů k nezletilému jsou kladné, oba mají předpoklady zajistit řádnou výchovu pro nezletilého, jejich výchovné schopnosti jsou srovnatelné, ale velmi problematická je jejich vzájemná komunikace, která je komplikovaná, omezená, často nefunkční. Matka je ve své výchově více hyperprotektivní, otec více benevolentní. Ač tedy obvodní soud dospěl k závěru o nemožné střídavé péči obou rodičů, neboť nezletilý nemá od otce podporu v hokejových aktivitách (které jsou pro nezletilého zásadní), přihlédl k přání nezletilého a svěřil ho do asymetrické střídavé péče rodičů. V průběhu odvolacího řízení však otec svůj postoj k hokejovým aktivitám nezletilého přehodnotil a u odvolacího jednání se výslovně zavázal, že bude sportovní aktivity nezletilého bezvýhradně podporovat. To za situace, kdy byla u jednání nejprve podrobně probírána četnost hokejových tréninků a zápasů nezletilého, které se více méně pravidelně konají i během víkendů, a otec tak měl dostatek informací, jaký závazek pro něj střídavá péče o nezletilého (aktivního sportovce) znamená. Jak správně zohlednil obvodní soud, překážkou střídavé péče totiž není ani věk nezletilého, který aktuálně navštěvuje 4. třídu základní sportovní školy. Z obsahu spisu nevyplývá věrohodný důkaz o tom, že by nezletilý měl zásadní problémy ve škole, a tím méně, že by se otec s nezletilým odmítal učit a ten by tak šel do školy nepřipraven. Z těchto důvodů městský soud rozhodl o střídavé (rovnoměrné) péči rodičů. Městský soud zároveň neshledal rozumný důvod, proč by mělo dojít k jinému počátku střídání rodičů ve výchově nezletilého, než je obecně počátek týdne - pondělí. Městský soud též s ohledem na matkou dostatečně vysvětlené sportovní "povinnosti" nezletilého v době hlavních letních prázdnin upravil speciálně péči v tomto období, jakož i v období dalších svátků, a dále odůvodnil též vyživovací povinnost každého z rodičů vůči nezletilému. Městský soud též jako správný potvrdil závěr obvodního soudu o nařízení rodinné terapie.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé zejména namítají, že obecné soudy rozhodly o změně úpravy péče o nezletilého v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, když na tento normativ sice odkazovaly, avšak ho zcela ignorovaly. V uvedeném řízení nebyla zachována rovnost účastníků, zejména z pohledu nezletilého, který nebyl, na rozdíl od svých rodičů, právně zastoupen, zjištění jeho názoru proběhlo bez přítomnosti důvěrníka dítěte, o kterého matka soud požádala. Obecné soudy nezohlednily názor nezletilého, kdy jeho konkrétní postoje prezentované před obvodním soudem nebyly zohledněny a městským soudem pak nebyly zjišťovány vůbec. Při svém rozhodování obecné soudy nereflektovaly zákonný a judikaturou zpřesněný požadavek náležitého zjištění skutkového stavu věci a rozhodování v zájmu dítěte: nezohlednily konfliktní situaci v rodině, která trvá dlouhodobě a zasahuje do rozhodování nejen o mimoškolních, ale i školních záležitostech nezletilého. Obecné soudy neposoudily vhodnost střídavé péče při konfliktní situaci rodičů, bagatelizovaly problémy nezletilého prezentované ke vztahu s otcem, nerespektovaly názor nezletilého a jeho přání hrubě zkreslily. Dále též soudy nezjistily náležitě majetkovou situaci na straně otce včetně konkretizace jeho životní úrovně, když tento pojem zúžily pouze na příjmovou stránku rodičů a prokázanou dovolenou otce. Rozhodnutí opřely o nepodepsaný přípis bývalé třídní učitelky nezletilého, jejíž výpověď nebyla ověřena a podrobena výslechu, zatímco vyjádření psychologa PhDr. Karla Humhala bagatelizovaly bez dalšího dopadu na jimi zjišťovaný skutkový stav. Z celého případu je zřejmé, že nebyl sledován nejlepší zájem nezletilého, ačkoliv ve všech rozhodnutích Ústavního soudu z oblasti rodinných vztahů je výslovně vyjadřován důraz na maximální zohledňování zájmu dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou (sc. 1. stěžovatelkou), která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. První stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilého nebyly splněny procesní předpoklady, protože v posuzované věci proti sobě stojí zájmy rodičů vůči nezletilému. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován advokátem na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý nemůže být vtažen do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici těchto soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v jejich postupu a v rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv 1. stěžovatelky, resp. nezletilého, a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení péče o nezletilého. Městský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho klíčových závěrech (sub 6) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry městského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska přiměřenosti (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní, přičemž tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení.
14. Střídavá péče nemusí být obecnými soudy obecně upřednostňována, neboť každou takovou věc považuje za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i jeho judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do (jakékoliv) péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči je třeba upřednostnit tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18). Přesně k tomuto závěru dospěl městský soud ve vztahu k nezletilému v nyní posuzované věci a jeho závěr neshledal Ústavní soud jako neústavní.
15. Důvodem pro nevyhovění návrhu matky tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém souhrnu vedly městský soud k přesvědčení o vhodnosti střídavé péče. Městský soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora uvedeným závěrům, a které předpisy použil. Napadený rozsudek městského soudu tak není ve střetu se zájmy nezletilého, naopak předním hlediskem při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy, o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu.
16. Ústavní soud k posouzení vhodnosti střídavé péče uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svého syna (čl. 3 odst. 1 Úmluvy) a snažili se mu poskytnout (podle svých možností) co nejlepší rodinné zázemí pro jeho budoucí rozvoj, přičemž předpoklady pro to mají bezpochyby oba rodiče, jak se ostatně podává z napadených rozhodnutí, o jejichž dobrých úmyslech vůči nezletilému Ústavní soud nepochybuje.
17. Ústavní soud zastává též obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, a to ani ve vztahu ke stanovení výživného. Rozhodnutí městského soudu o výživném tedy nelze označit za rozhodnutí svévolné, ale je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
18. Dovolává-li se 1. stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv 1. stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že v této části jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve zbývající části (viz sub 9) jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto jej rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu