ECLI:CZ:US:2022:4.US.146.22.1
sp. zn. IV. ÚS 146/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., t. č. ve Věznici Znojmo, zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, sídlem Plzeňská 2095/150, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2021 č. j. 14 To 585/2021-109, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v délce trvání devíti let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. 77 T 7/2011 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 1 To 17/2017 pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 2. 9. 2021 č. j. 6 PP 89/2021-94 vyhověl žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, přičemž mu stanovil zkušební dobu v délce trvání sedmi let za současného vyslovení dohledu. Okresní soud stěžovateli zároveň uložil, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil a nejméně jednou za půl roku písemně informoval soud o tom, jaké kroky k náhradě škody učinil.
4. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně napadl usnesení okresního soudu stížností s argumentací, že stěžovatel nenaplnil třetí zákonnou podmínku pro podmíněné propuštění, tedy podmínku prognózy vedení řádného života. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") stížnosti vyhověl a podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), znovu rozhodl tak, že napadené usnesení okresního soudu zrušil a podle §88 odst. 1 trestního zákoníku žádost stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel neprojevil žádnou sebereflexi ve vztahu k trestné činnosti, za niž byl odsouzen, čímž nedošlo k naplnění podmínky polepšení ve výkonu trestu odnětí svobody, ani k naplnění podmínky prognózy vedení řádného života.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, že nenaplnil podmínky prognózy vedení řádného života a polepšení. Dle stěžovatele je jediným důvodem tohoto hodnocení skutečnost, že nikterak nehradí vzniklou škodu, jiná argumentace v napadeném usnesení chybí. Stěžovatel však činí kroky k náhradě škody a jedná s poškozenými.
6. Stěžovatel se též neztotožňuje se závěrem krajského soudu o nedostatku vlastní sebereflexe a namítá, že krajský soud bagatelizuje to, že si stěžovatel zajistil zaměstnání a bydlení pro případ podmíněného propuštění. Tím stěžovatel doložil, že je schopen v budoucnu žít řádným životem. Stěžovatel taktéž namítá, že napadené usnesení krajského soudu neobsahuje žádný návod, jaké kroky má do budoucna učinit, aby měl naději, že příště s žádostí o podmíněné propuštění uspěje.
7. Zdůrazňováním neuhrazení vzniklé škody se, podle názoru stěžovatele, nadto krajský soud dopustil porušení čl. 40 odst. 5 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku (viz např. usnesení ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/2001, ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 1280/08, ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 458/09 nebo ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, dostupná na http://naus.usoud.cz). Ústavní soud v těchto rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodnout o podmíněném propuštění je možností, a nikoli povinností, a posuzování účelnosti jeho využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti. Jinak řečeno, neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění. Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu nebo logického excesu a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") není podmíněné propuštění právem, nýbrž dobrodiním. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje při odsouzení, a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12 nebo nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií pro podmíněné propuštění je proto věcí obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy (viz usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2479/19).
11. V posuzované věci stěžovatel zpochybňuje závěry krajského soudu, který zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění s odůvodněním, že u něj nebyla naplněna podmínka prognózy řádného života. Krajský soud v napadeném usnesení podal přesvědčující argumentaci, v níž popisuje, proč se neztotožnil s právními závěry okresního soudu, který vyhověl žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění. Krajský soud vychází především z nedostatečné sebereflexe stěžovatele, který doposud nepřijal svou vinu z trestné činnosti, jíž se dopustil a kterou způsobil mnohamilionové škody, neboť vznik škody klade na vrub svým spolupracovníkům či bezdůvodným zásahům České národní banky. Stěžovatel sice uvádí, že škodu hodlá hradit, nicméně žádné reálné kroky dosud nepodnikl.
12. Krajský soud tedy na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že prognóza řádného života je u stěžovatele nejistá, neboť neztotožnil-li se stěžovatel vnitřně s tím, že se dopustil svou vlastní vinou trestné činnosti, nelze striktně vzato považovat za naplněnou ani druhou podmínku, tedy polepšení ve výkonu trestu, byť formálně stěžovatel druhou podmínku naplnil, a tudíž nelze brát za splněnou ani třetí podmínku, neboť bez plné sebereflexe je prognóza řádného života z podstaty věci nejistá.
13. Ústavní soud v souladu se shora uvedenými ústavněprávními východisky aprobuje závěry uvedené v napadeném usnesení krajského soudu, který zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč považuje třetí podmínku pro podmíněné propuštění za nesplněnou a proč považuje druhou podmínku za splněnou toliko formálně. Námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné, neboť krajský soud nestaví své závěry toliko na skutečnosti, že stěžovatel dosud neuhradil ani část způsobené škody, nýbrž primárně na tom, že postrádá jakoukoliv sebereflexi, jde-li o spáchanou trestnou činnost, za niž byl pravomocně odsouzen. Stěžovatel dosud neuznal svou vinu a vznik škody vnímá toliko jako výsledek souhry nešťastných okolností, na jejichž vzniku se nepodílel. S tímto přístupem skutečně nelze vnímat jakoukoliv vnitřní proměnu stěžovatele, která by naznačovala reálnou pozitivní prognózu řádného života. Absenci snahy jakkoliv škodu hradit lze v uvedeném kontextu vnímat i jako následek skutečnosti, že stěžovatel svou vinu vnitřně dosud nepřijal.
14. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že mu neposkytl návod, co má změnit, aby měl do budoucna vůbec možnost s žádostí o podmíněné propuštění uspět. Ústavní soud této námitce přiznává relevanci, neboť opakovaně připomíná, že odůvodnění soudního rozhodnutí zamítajícího žádost o podmíněné propuštění spočívá v tom, že odsouzenému má být rovněž jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Teprve uvedením konkrétních důvodů, proč žádosti odsouzeného nebylo vyhověno, a to důvodů, které odsouzený mohl a může v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ovlivnit, ho soudy mohou vést ke změně. V posuzované věci takový návod stěžovatel k dispozici má, jak je ostatně popsáno shora. Stěžovatel však dosud neprojevil žádnou sebereflexi, jde-li o spáchanou trestnou činnost, která je základním předpokladem naplnění podmínky druhé, tj. polepšení ve výkonu trestu, a zároveň i podmínky třetí, neboť uvědomí-li si, co učinil v minulosti špatně, bude se takového jednání v budoucnu moci vyvarovat.
15. Napadené usnesení krajského soudu tedy naplňuje podmínky čl. 36 odst. 1 Listiny, pod něž lze podřadit požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, který slouží k omezení či vyloučení libovůle [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] a k seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení jeho přesvědčivosti.
16. Námitka porušení čl. 40 odst. 5 Listiny též není důvodná, neboť krajský soud se nedopustil tzv. dvojího přičítání téže skutečnosti, v tomto případě škody, jejíž vznik a výše byly již hodnoceny v řízení o meritu věci. Podle §88 odst. 3 trestního zákoníku je skutečnost, zda odsouzený částečně či zcela nahradil nebo jinak odčinil škodu kritériem, k němuž soud přihlíží. Jde tedy o zákonné kritérium, které bylo v posuzované věci relevantně zohledněno, přičemž nešlo o toliko jediné kritérium, jak je popsáno shora.
17. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu