ECLI:CZ:US:2022:4.US.167.22.1
sp. zn. IV. ÚS 167/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Lubora Beneše, zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 25 Cdo 2461/2021-363 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2021 č. j. 25 Co 150,151/2020-338, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Tomáše Kresty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 45/2014 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2019 č. j. 8 C 45/2014-277 zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 201 986 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok I), stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 265 567 Kč a státu přiznal náklady řízení, které je povinen uhradit stěžovatel a jejichž výše bude vyčíslena samostatným usnesením. Usnesením ze dne 19. 12. 2019 č. j. 8 C 45/2014-301 okresní soud pak rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 3 657 Kč. Podle okresního soudu stěžovatel neprokázal, že by mu (jako pronajímateli) vedlejší účastník (jako nájemce) způsobil škodu tím, že by jeho rodinný dům užíval nepřiměřeně, resp. nad obvyklou míru, neboť nebyl dokumentován stav nemovitosti při zahájení ani při skončení nájmu, nebylo tedy možno přesně zjistit stav opotřebení. Dále dospěl k závěru, že vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení daného nároku důvodně.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III potvrdil, ve výroku II jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení s tím, že činí 231 687 Kč, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 511 Kč. Podle krajského soudu sice stěžovatelův nárok promlčen nebyl, ale stěžovatel přes opakované poučení okresním soudem neunesl důkazní břemeno o stavu domu v době předání do nájmu ani po jeho skončení.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není přípustné podle §237 o. s. ř. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel namítl jen vady řízení, případně nesprávná skutková zjištění, obsahem dovolání je tak pouhý nesouhlas s procesem hodnocení důkazů a z nich odvozeným skutkovým stavem. Ke svému tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stěžovatel na podporu tohoto názoru uvedl judikaturu dovolacího soudu z období před účinností novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. od 1. 1. 2013, takže namítal pouze vady řízení, popřípadě nesprávná skutková zjištění, jež již nejsou způsobilým předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2013).
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v soudním řízení bylo prokázáno, že pronajal vedlejšímu účastníkovi rodinný dům, který byl postaven před deseti lety a který již dříve pronajímal. Před jeho předáním vedlejšímu účastníkovi byl ve výborném stavu a vymalován, o čemž svědčí i výše sjednaného nájemného. Přes řadu výpovědí o stavu domu v době předání dospěly soudy k závěru, že tento stav nebyl prokázán, a tudíž ho nelze stanovit "s přihlédnutím k technickému nebo jinému morálnímu opotřebení". Přitom vedlejší účastník nikdy netvrdil ani neprokazoval, že by dům nebyl v takovém stavu, jak on (stěžovatel) uvádí. V řízení "založené" nebo provedené znalecké posudky včetně fotodokumentace potvrzují nikoliv opotřebení domu, ale jeho devastaci. Soudem ustanovený znalec konstatoval, že do vany a toalety byly vylévány chemikálie, z čehož je zjevné, že způsob užívání domu byl v rozporu s účelem jeho zařízení a vybavení. Podle stěžovatele nelze při takovémto dokazování dospět k závěru o nemožnosti určit stav nemovitosti jen proto, že neuzavřel při započetí nájmu předávací protokol a nepořídil fotodokumentaci, když nic takového zákon neukládá a ani nejde o běžnou praxi.
6. Stěžovatel dále považuje postup okresního soudu za rozporný se zásadami právního státu, který přestože dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi škodou a tím, "kdo ji měl údajně způsobit", provedl více než rozsáhlé dokazování, když vyslechl desítky svědků a nechal vypracovat znalecký posudek na zjištění výše škody. Tento posudek pak ale hodnotil jako nadbytečný důkaz. Takto porušil "ustanovení a představy o hospodárnosti řízení a účelnosti provádění dokazování" v jeho neprospěch. Důsledky nehospodárnosti a vadných právních úvah tohoto soudu by měl co do nákladů řízení nést pouze on, nadto ve výši přesahující žalovanou částku.
7. Soudy nižších stupňů měly podle stěžovatele pochybit i v tom, že ve vzájemných souvislostech neposoudily účelovost jednání vedlejšího účastníka při ukončení nájmu, spočívající v tom, že přesvědčil svého zaměstnance, aby nájem převzal a od počátku neplatil nájemné, a sňal tak z něho případnou odpovědnost za škodu. Stěžovatel tvrdí, že v soudním řízení nebyly váženy a hodnoceny provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, resp. že stav domu před započetím nájmu byl prokázán, stejně jako příčinná souvislost mezi škodou a "vedlejším účastníkem, který ji způsobil", a že byla vyčíslena škoda "nad míru přiměřeného opotřebení" a že byly prokázány účelně vynaložené náklady na uvedení domu do stavu způsobilého k dalšímu užívání.
8. Porušit stěžovatelova práva měl i Nejvyšší soud, neboť v dovolání vylíčil dovolací důvody a označil judikaturu uvedeného soudu, s níž je rozhodnutí krajského soudu v rozporu a která se týká hodnocení důkazů. Nejvyšší soud ale dospěl k "univerzálně použitelnému závěru", že namítá pouze vady řízení a nesprávná skutková zjištění, které nejsou způsobilým předpokladem přípustnosti dovolání.
9. Závěrem stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287) s tím, že soudy jeho nárok posoudily formalisticky a nesprávně posoudily okolnost legitimního očekávání, a odepřely mu tak spravedlnost. V této souvislosti poukazuje na povinnost soudů vycházet z individuálních okolností každého případu, nevyhledávat pouze přímé a výslovné pokyny v zákonném textu a přísně se držet judikatury, ale zjišťovat a formulovat, co je právem i tam, kde jde o výklad abstraktních norem a ústavních zásad.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat jejich rozhodování; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti je namístě za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu vadné hodnocení provedených důkazů, přičemž jako nesprávný odmítá jeho závěr, podle kterého neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení o skutečném stavu domu v době předání vedlejšímu účastníkovi za účelem nájmu, tj. v květnu 2004, ač byl v tomto ohledu poučen okresním soudem. Má za to, že tento stav dostatečně prokázal.
13. V prvé řadě nelze přehlédnout další závěr krajského soudu, že nebylo prokázáno ani to, jaký byl stav domu po skončení nájmu. Dále je nutno (viz výše) připomenout, že Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu.
14. S ohledem na to, že Ústavní soud není onou "superrevizní" instancí v soudní soustavě, které přísluší zkoumat zákonnost napadených soudních rozhodnutí a řízení, které jejich vydání předcházelo, a v tom rámci ex officio vyhledávat případná pochybení, jichž se mohly soudy dopustit, je na stěžovateli, aby blíže specifikoval, v čem by případné porušení jím uplatňovaného ústavně zaručeného základního práva či svobody mělo spočívat. V dané věci stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že krajský soud zhodnotil provedené důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazu. Opakuje však jen své tvrzení o bezvadném stavu domu v době jeho předání vedlejšímu účastníkovi, což má dokládat cena sjednaného nájemného i znalecké závěry (včetně dokumentace), z nichž plyne, že stav domu byl nikoliv "opotřebený, ale devastovaný" a že do vany a toalety byly vylévány chemikálie.
15. Ovšem znalecké závěry, jak již vysvětlil krajský soud, o stavu domu v době předání do nájmu vedlejšímu účastníkovi (a ani jejího převzetí zpět stěžovatelem) nemohou vypovídat (viz bod 18 rozsudku). Poukazuje-li stěžovatel na výši nájmu, je zřejmé, že by mohlo jít snad jen o skutečně nepřímý důkaz, který by eventuálně mohl tvrzenou skutečnost prokázat společně s dalšími důkazy. A i když bylo provedeno poměrně obsáhlé dokazování, to, v jakém stavu byl dům v rozhodné době, se objasnit nepodařilo. Poukazuje-li stěžovatel na údajně účelové převzetí nájmu zaměstnancem vedlejšího účastníka s výtkou, že soudy k této skutečnosti nepřihlédly, pak není zcela zřejmé, co z této skutečnosti mělo být vyvozeno, a především zde chybí nějaká spojitost s tím, jaký byl stav domu v době převzetí vedlejším účastníkem a jaký v době skončení jeho nájmu. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nemá důvod považovat napadený závěr o neunesení důkazního břemene stěžovatelem za jakkoliv "extrémní".
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti také vytkl okresnímu soudu, že v řízení postupoval nehospodárně, když prováděl neúčelné dokazování, a vyjádřil nesouhlas s tím, že by náklady řízení, které v důsledku tohoto postupu vznikly, měl nést on. Z ústavní stížnosti není patro, jak by tato vada mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci samé (a není to zřejmé Ústavnímu soudu), což platí i pro rozhodnutí o nákladech řízení, neboť obecné soudy jsou vždy povinny o nich v souladu se zákonem rozhodnout, a tak se také stalo, když shledaly, že stěžovatel nebyl v daném řízení úspěšný, a proto podle §142 odst. 1 o. s. ř. musí nést jeho náklady.
17. Ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, aniž by však bylo dostatečně patrno, jakým konkrétním pochybením z hlediska záruk práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny mělo být toto rozhodnutí stiženo. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil dovolací důvod, který (však) není ze zákona přípustný (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), tj. vady řízení a skutkové vady (konkrétně nesprávné hodnocení provedených důkazů). Stěžovatel argumentuje tím, že uvedl dovolací důvody a judikaturu dovolacího soudu, s níž má být dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu v rozporu. Za této situace by bylo možné uvažovat o opodstatněnosti ústavní stížnosti za předpokladu, že by stěžovatel vysvětlil, proč oproti názoru Nejvyššího soudu považuje dovolání za podané z přípustného dovolacího důvodu, kterým je výlučně právní posouzení věci, resp. jakou otázku (zde) procesního práva, na jejímž řešení rozsudek krajského soudu závisí, měl v podaném dovolání Nejvyššímu soudu k řešení předložit, a v souvislosti s ní uvést, konkrétně který z předpokladů přípustnosti lze považovat za splněný (§241a odst. 2 a 3 ve spojení s §237 o. s. ř.). Ústavní stížnost však v tomto ohledu žádnou bližší ústavně relevantní argumentaci neobsahuje, a ani z obsahu dovolání se nepodává, že by uvedený požadavek byl naplněn.
18. Namítá-li stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, je třeba pro vysvětlení poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení (stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy) zakotvuje institucionální pravidla (a referenční hlediska) fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva jednotlivcům. Z hlediska svého obsahu i z hlediska svého systematického zařazení tvoří tu část Ústavy, jež vymezuje formu vlády a v jejím rámci postavení a poslání soudů a jejich vztah k moci zákonodárné a moci výkonné, a nikoli tu část Ústavy, která zakotvuje základní práva a svobody [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. To představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu, což ostatně vyplývá i z jejich systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy, upravující soudní moc [srov. k tomu též nálezy ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 87/95 (N 66/5 SbNU 503), ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
19. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu