ECLI:CZ:US:2022:4.US.1789.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1789/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., t. č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2022 č. j. 67 To 153/2022-143 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. dubna 2022 č. j. 16 PP 2/2022-126, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel byl odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let. Následně mu byl uložen ještě náhradní trest v trvání patnácti měsíců, jelikož nezaplatil uložený peněžitý trest ve výši 5 000 000 Kč. Po provedení všech důkazů dospěl soud k závěru, že stěžovatel splnil časovou podmínku pro podmíněné propuštění. Při hodnocení jeho polepšení dospěl k závěru, že stěžovatel je věznicí hodnocen kladně, chová se tak, jak má, avšak jeho hodnocení není výjimečně kladné. Nenastoupil do výkonu trestu dobrovolně. Za problematickou považoval soud prognózu dalšího života stěžovatele. Má zajištěno zaměstnání v obchodní společnosti, kde je jednatelkou jeho manželka. Tato společnost nemá žádné zaměstnance, má nejasnou vlastnickou strukturu a s faktickým rozběhnutím činnosti se čeká na stěžovatele. V takové situaci je podle soudu riziko, že stěžovatel bude fakticky obcházet trest zákazu činnosti (výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti). Takové riziko podle soudu převažuje i skutečnost, že stěžovatel má nabídnuté pracovní místo i jinde.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, na jejímž podkladě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil napadené usnesení a sám rozhodl tak, že žádost stěžovatele zamítl. K závěrům obvodního soudu dodal, že je třeba více přihlédnout k tomu, že stěžovatel nenastoupil dobrovolně výkon trestu. Soud rovněž upozornil na stěžovatelův přístup k trestné činnosti. Na jednu stranu stěžovatel deklaroval, že trest přijal, na druhou stranu však za své pochybení označil pouze to, že se spolehnul na cizí lidi a neřídil svou společnost sám. Ač mu nebyla stanovena povinnost nahradit škodu, je z odsuzujících rozhodnutí zřejmé, že vylákáním výhody na DPH způsobil státu škodu ve výši 56 000 000 Kč, z níž nebylo nic uhrazeno, což rovněž (ne)svědčí o jeho sebereflexi. Nabídka zaměstnání ve společnosti, kde je jednatelkou stěžovatelova manželka, vzbuzuje reálné pochybnosti o výkonu trestu zákazu činnosti. Druhá nabídka zaměstnání je zase v oblasti, v níž nemá stěžovatel žádné zkušenosti, a tedy je nejasné, zda jde o seriózní nabídku. Výsledky hodnocení věznice lze podle městského soudu hodnotit jako výbornou adaptaci na vězeňské prostředí. Stěžovatel je však podle městského soudu na dobré cestě být podmíněně propuštěn,
získá-li náhled na svou trestnou činnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně aplikovaly kritéria pro posouzení naplnění podmínek pro podmíněné propuštění. Vytýkají-li soudy stěžovateli, že nenastoupil do výkonu trestu dobrovolně, přehlížejí skutečnost, že se tak stalo ze zdravotních důvodů a na doporučení lékaře. Dále stěžovatel uvedl, že soudy nesprávně vyhodnotily kladné hodnocení věznice. V rozporu s podmínkou danou zákonem dospěly k závěru, že toto hodnocení není "výjimečné" a stěžovatel se "chová, tak jak má". Takové hodnocení je rovněž rozporné se závěry judikatury Ústavního soudu. Dále soudy spekulovaly, že příslib zaměstnání v obchodní společnosti, kde je jednatelkou stěžovatelova manželka, je cestou k tomu, aby stěžovatel obcházel trest zákazu činnosti. Obvodní soud bez povšimnutí přešel, že stěžovatel předložil rovněž druhý příslib zaměstnání v jiné společnosti. Městský soud pak na tuto skutečnost reagoval nelogicky tím, že pro tuto práci nemá stěžovatel žádné zkušenosti (přehlédl přitom ten problém, že práci, pro kterou má stěžovatel zkušenosti, má rozsudky zakázanou). Nadto mohl stěžovateli uložit omezení pro výkon práce. Soudy tak nevyužily možnost eliminovat rizika (byť jimi samotnými vyspekulovaná). Stěžovatel upozorňuje, že ve výkonu trestu je poprvé. Trestné činnosti se dopustil před dávnou dobou (v letech 2008 až 2010). Má prokazatelně zajištěné rodinné prostředí. Za nesprávný je nutné považovat rovněž závěr, že stěžovatelovo dobré chování je výsledkem adaptace na vězeňské prostředí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je (mimo napadení usnesení obvodního soudu - viz sub 6) k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. U ústavní stížností napadeného usnesení obvodního soudu Ústavní soud shledal, že již bylo městským soudem zrušeno, a k rozhodování o jeho ústavnosti proto není Ústavní soud příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. To platí i pro rozhodování Ústavního soudu ve věcech přezkumu soudních rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2761/14 a ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, věcí úvahy příslušného soudu.
10. Těžištěm ústavní stížnosti v posuzované věci je právě nesouhlas stěžovatele s tím, jak soudy hodnotily naplnění kritérií důležitých pro posouzení druhé a třetí podmínky podmíněného propuštění podle §88 trestního zákoníku. Podle Ústavního soudu však soudy postupovaly v souladu s jeho ustálenou judikaturou i zákonem při hodnocení tzv. třetí podmínky, tedy prognózy vedení řádného života. Soudy řádně hodnotily stěžovatelův náhled na trestnou činnost, a to nikoliv pouze formálně (podle prostého faktu deklarace přijetí trestu), avšak podle obsahu stěžovatelova vyjadřování. To vše v kombinaci se zjištěnými okolnostmi stěžovatelova odsouzení pomáhá soudům dávat obraz o stěžovatelově psychologickém "profilu", zejména o přijímání vlastní odpovědnosti za své činy a vědomí si závazků vůči ostatním.
11. S tím částečně souvisí i jeho přístup k náhradě škody, úhrady peněžitého trestu a nástup do výkonu trestu odnětí svobody. Je pochopitelné, že některé tyto okolnosti již stěžovatel změnit nemůže a nelze tedy čistě na nich vystavět závěr o zamítnutí jeho žádosti. Je však zřejmé, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by tomuto souboru poznatků o stěžovatelově chování odporovaly. Jak správně upozornil městský soud, pro stanovení prognózy života na svobodě nelze přeceňovat chování ve zvláštním prostředí věznice.
12. Žádné pochybení Ústavní soud neshledal ani ve způsobu, jakým soudy hodnotily riziko recidivy v souvislosti s příslibem zaměstnání. Ani toto kritérium nelze hodnotit způsobem formálním a obecným, podle nějž by snad příslib každého zaměstnání jakémukoliv odsouzenému byl "automaticky" okolností snižující riziko recidivy. Takové hodnocení musí být u každého odsouzeného individuální. I při hodnocení tohoto kritéria je třeba hodnotit stěžovatelovu minulost a zejména okolnosti páchání trestné činnosti, jakož i vliv sociálního prostředí. Úkolem soudu rozhodujícím o podmíněném propuštění je posoudit subjektivní příčinu páchání trestné činnosti a zhodnotit její odstranění pro budoucí život. Stěžovatelem předložený příslib zaměstnání pak vykazuje znaky toho, že by se stěžovatel dostal do stejného prostředí a práce, v níž se dopouštěl zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti. Takový příslib zaměstnání lze jen těžko hodnotit jako okolnost snižující riziko recidivy, zvláště je-li stěžovatelova rodina podle svědeckých výpovědí v jisté finanční nouzi. Toto riziko přitom soudy nemohly příliš účinně omezit, neboť by fakticky s ohledem k výše popsanému přístupu stěžovatele k trestné činnosti a plnění závazků mohlo znamenat nejen intenzivní hlídání činnosti stěžovatele, nýbrž i jeho manželky. Hodnocení prognózy vedení řádného života tak vzhledem ke stěžovatelově minulosti a sociálnímu okolí obecné soudy provedly, a jak bylo uvedeno, je na jejich posouzení, zda již navrhovatel uvedenou podmínku splňuje a potřebné záruky dává.
13. S ohledem na výše uvedené již Ústavní soud nepovažoval za nutné hodnotit naplnění druhé podmínky podmíněného propuštění.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení krajského soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v části směřující proti usnesení obvodního soudu (sub 6) ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu