ECLI:CZ:US:2022:4.US.2.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Františka Kučery a JUDr. Marcely Kučerové, zastoupených Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou, sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2021 č. j. 25 Co 192/2021-287 a usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. června 2021 č. j. 6 C 153/2021-121, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí "proti jejich rozpor s čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod".
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 153/2021 se podává, že stěžovatelé se posesorní žalobou podle §176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), domáhali, aby okresní soud zakázal vedlejším účastníkům provádět stavby a terénní úpravy související se stavbou silnice I/33 na dvou konkretizovaných pozemcích v kat. úz. Hořenice. Tvrdili, že jsou spoludržiteli pozemkové služebnosti, která umožnila, aby panující pozemek byl zpřístupněn z veřejné komunikace prostřednictvím služebného pozemku a ještě jednoho dalšího pozemku. Chystaným prováděním stavby silnice jsou stěžovatelé, jako spoludržitelé nemovité věci (předmětné služebnosti), ohroženi, protože prováděním stavby silnice vznikne faktická překážka, pro niž již nebude možno právo cesty a jízdy v dané lokalitě realizovat. (Pozn. Ústavního soudu: předmětná služebnost je tzv. vlastnickou služebností, kterou zřídili stěžovatelé, jako bezpodíloví spoluvlastníci obou pozemků, svými projevy vůle na listině ze dne 30. 7. 2020.) Okresní soud žalobu napadeným usnesením zamítl (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 6 776 Kč (II. výrok) a druhé vedlejší účastnici částku 600 Kč (III. výrok). Okresní soud shledal, že k rušení držby stěžovatelů nedochází, ztotožnil se s tvrzením první vedlejší účastnice, že služebný pozemek nebyl užíván fakticky k jízdě a chůzi z veřejné komunikace, a přiklonil se k názoru vedlejších účastnic, že stěžovatelé zřídili věcné břemeno pouze účelově, ve snaze brojit proti správním rozhodnutím, když v době, kdy věcné břemeno zřídili, již probíhalo řízení o povolení stavby a o vyvlastnění. Výroky o nákladech řízení odůvodnil okresní soud podle §142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci.
3. Stěžovatelé podali proti usnesení okresního soudu odvolání, v němž, kromě jiného, zdůraznili, že nenapadají rozhodnutí o vyvlastnění, neboť předmětem jejich žaloby je ochrana jiného práva, tj. práva držby k věcnému břemeni - služebnosti, v podobě práva cesty, zpochybnili závěr o nedostatku pasivní legitimace druhé vedlejší účastnice a namítali rozpor výroku o náhradě nákladů řízení první vedlejší účastnici s judikaturou Ústavního soudu. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") po jednání, které odročil za účelem vyhlášení rozhodnutí, napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (I. výrok), stěžovatelům uložil povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení první vedlejší účastnici v částce 12 687 Kč (II. výrok) a druhé vedlejší účastnici v částce 600 Kč. Potvrzující výrok odůvodnil neopodstatněností odvolání, vyhodnotil časové a věcné souvislosti, a shrnul, že stěžovatelé zřízením vlastnické služebnosti zamýšleli vylepšit si vyjednávací a právní postavení ať již ve vyvlastňovacím řízení, či dalších souvisejících správních řízeních, přičemž takový postup lze chápat, ale ve světle §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jej "aprobovat". Dále připomenul, že soud se v řízení o ochraně rušené držby omezuje pouze na zjišťování faktického skutkového stavu a na jeho svémocné rušení, aniž by mohl posuzovat právní otázky týkajících se např. oprávněnosti či řádnosti držby [s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3623/15 (N 116/81 SbNU 819)]. Faktický skutkový stav krátce před vznikem vlastnické služebnosti cesty a po jejím vzniku nedoznal zásadní změny, a z tohoto pohledu se na postavení stěžovatelů nic podstatného nezměnilo. K prvnímu z náhradových výroků uvedl, že lze souhlasit s názorem, že první vedlejší účastnice, jako ústřední orgán státní správy, by si měl právní agendu zajišťovat z vlastních personálních zdrojů, což lze vztáhnout na běžnou agendu. Do této agendy však posuzovaný případ nespadá, šlo po právní i skutkové stránce o relativně složitou věc, kterou nelze navíc brát izolovaně od souběžně vedených řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé nejprve připomněli probíhající spor o vyvlastnění jejich pozemků, údajně potřebných pro stavbu přeložky silnice I/33. V posesorní žalobě tvrdili, že právo cesty na jejich zemědělské pozemky, které bylo stavbou přímo ohroženo, vedlo přes stěžovatelův pozemek přímo navazující na veřejnou komunikaci a dále vyplývalo ze zřízené pozemkové služebnosti. Důkazy o historickém vedení vlastnické cesty soudy bez jakéhokoli odůvodnění neprovedly. V průběhu řízení došlo ke zrušení vyvlastnění, přesto nadále hrozilo, že dojde k omezení jejich vlastnického práva stavbou. Závěr soudů, že tvrzená cesta "vede odnikud nikam", byl podle stěžovatelů přijat v rozporu s jejich žalobními tvrzeními, nabídnutými důkazy, které soud neprovedl, v rozporu s obecně známými skutečnostmi o užívání polností, tj. nezákonně i neústavně.
5. Podle stěžovatelů nebyl soud v posesorním řízení oprávněn zkoumat okolnosti vzniku držby služebnosti a založit na nich svůj závěr o zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §8 občanského zákoníku (na tomto místě upozorňují na nesprávně gramaticky formulovaný závěr o "aprobování" jejich postupu). Zkoumání okolností vzniku držby, která řádně vznikla a byla vložena do katastru nemovitostí, přísluší řízení petitornímu, tj. řízení vyvlastňovacímu, které stále probíhá a které definitivně vyřeší, zda vedlejší účastnice mohou na pozemcích stěžovatelů stavět, či nikoliv.
6. Za názor odporující právu na spravedlivý proces považují i odůvodnění usnesení o nedostatku pasivní legitimace druhé vedlejší účastnice. K námitce, že žalovaným v posesorním řízení může být i tzv. nepřímý rušitel, tedy ten, v jehož zájmu je stavba prováděna, se soudy nevyjádřily, proto je jejich závěr nepřezkoumatelným, nezákonným a protiústavním.
7. Stěžovatelé výslovně napadají též výrok o nákladech řízení, kterými bylo první vedlejší účastnici přiznáno právo na náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem, byť jde o státní příspěvkovou organizaci. Tím se soudy odchýlily od konkretizované judikatury Ústavního soudu. Nákladové výroky v napadených rozhodnutích byly podle názoru stěžovatelů vydány při porušení jejich základního práva na spravedlivý proces (sc. na řádný soudní proces) zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé upozornili, že krajský soud se neseznámil v potřebném rozsahu se zákonem vymezenými "mantinely" posesorního řízení, o čemž svědčí i jeho procesní postup, kdy věc odročil "na vyhlášení", ačkoliv mu zákon takový postup výslovně zakazuje v §180 odst. 2 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu (po dodatečném předložení - k výzvě Ústavního soudu - řádné speciální plné moci). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
11. Posuzování ústavnosti rozhodování obecných soudů v posesorních žalobách shrnul Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 413/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Připomenul v něm zejména závěry nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (N 93/94 SbNU 179), v němž v souvislosti s řízením o žalobě z rušené držby konstatoval, že ačkoliv je toto řízení součástí právního řádu teprve od 1. 1. 2014, lze při jeho "uchopení" zčásti vycházet z rozhodovací praxe vztahující se k dnes již neúčinné ochraně pokojného stavu podle §5 občanského zákoníku z roku 1964. Platný je tak například závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 22 Cdo 4115/2011, podle něhož: "Ochrana pokojného stavu, upravená v §5 obč. zák. [1964], je modifikovaným způsobem ochrany držby (posesorní ochrany), kterou znal již obecný občanský zákoník z roku 1811 a ke které se vrací i nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Jejím předmětem není ochrana práva, ale pokojného stavu. Předpokladem pro poskytnutí ochrany je, že návrh je podán [...] v době, kdy jde o aktuální zásah do pokojného stavu; pokud se nový stav, vyvolaný zásahem, stal pokojným, ochranu nelze poskytnout. [...] Nárok na ochranu pokojného stavu má jiný skutkový základ a ostatně i jiný účel než ochrana práva; nelze dovodit, že by ten, kdo žádá ochranu pokojného stavu, musel současně žádat i o ochranu práva. Z uvedeného mimo jiné plyne, že žaloba z rušené držby (též "posesorní žaloba") poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoli stavu právního (tedy nikoli subjektivního práva)." Ústavní soud v tomto nálezu poukázal též na to, že se již v několika rozhodnutích k novému typu soudního řízení podle §176 a násl. o. s. ř. a jeho ústavněprávnímu přezkumu v řízení o ústavní stížnosti vyjádřil - viz např. v usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16, kde konstatoval, že "Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379) či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole." Ani při aplikaci tohoto testu ústavnosti neztrácí Ústavní soud uvedený účel žaloby z rušené držby (ochrana posledního stavu držby a její navrácení) ze zřetele. V usnesení ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3074/17 Ústavní soud akceptoval tuto charakteristiku slovy: "Smyslem žaloby z rušené držby není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu; proto obecný soud nezkoumá, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou" (sc. zda jde o některý z devíti druhů držby podle kombinace tří základních figur a jejich opozit).
12. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí o žalobě stěžovatelů měla zákonný podklad (byla vydána podle úpravy řízení o žalobě z rušené držby - §176 a násl. o. s. ř.), byla vydána věcně, místně a funkčně příslušnými soudy a nejsou ani projevem svévole [soudy se zabývaly posouzením faktického stavu (srov. odůvodnění usnesení okresního soudu bod 20., šestá věta, odůvodnění usnesení krajského soudu na str. 6, druhý odstavec) a dospěly k jednoznačnému závěru, že z pohledu faktického stavu věci se na postavení stěžovatelů nic podstatného nezměnilo]. K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatelé setrvale zdůrazňují svoje právo držby (plynoucí z vlastnické služebnosti), avšak stranou ponechávají první z předpokladů držby - držitel musí vykonávat faktické panství nad věcí (corpus possessionis); o faktickém výkonu práva cesty a zásahu vedlejších účastnic do takového výkonu nic netvrdí. Jakékoliv důkazy o vedení cesty v minulosti byly z tohoto hlediska irelevantní a posesorní žaloba nemohla být úspěšná.
13. Podle stěžovatelů nebyl soud v posesorním řízení oprávněn zkoumat okolnosti vzniku držby služebnosti a založit na nich svůj závěr o zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §8 občanského zákoníku, a připomínají, že zkoumání okolností vzniku držby, která řádně vznikla a byla vložena do katastru nemovitostí, přísluší řízení petitornímu, tj. řízení vyvlastňovacímu, které stále probíhá a které definitivně vyřeší, zda vedlejší účastnice mohou na pozemcích stěžovatelů stavět, či nikoliv. Tato námitka je sice částečně relevantní, ale nemůže vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Je pravdou, že se krajský soud zabýval zřízením vlastnické služebnosti, což nebylo nutné pro výsledek posesorního řízení (superfluum non nocet), učinil tak ovšem pro adekvátní závěr, že tímto postupem stěžovatelé nesledovali zákonem předpokládaný účel. K tomu lze dodat, že k držbě (faktickému výkonu) cesty nebylo nutné vlastnickou žalobu zřizovat, neboť "postačovalo" vlastnické právo. O nesprávných představách stěžovatelů svědčí i jejich informace, že držba řádně vznikla a byla vložena do katastru nemovitostí (část IV. bod 3. ústavní stížnosti) - držba (právo držby) není předmětem evidence v katastru nemovitostí (viz §11 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí).
14. Neopodstatněná je i námitka stěžovatelů směřující proti závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace druhé vedlejší účastnice. Ani případná pasivní legitimace této účastnice by nic nezměnila na výsledku řízení, tj. zamítnutí žaloby.
15. K námitce stěžovatelů (V. část ústavní stížnosti) proti výrokům, kterými jim byla uložena povinnost nahradit první vedlejší účastnici náklady řízení, Ústavní soud nejprve připomíná, že v minulosti se opakovaně vyslovil k problematice zastoupení státu advokátem v soudním řízení z pohledu účelnosti takto vynaložených nákladů řízení. Z jeho ustálené judikatury se podává, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); učiní-li tak, není důvodu uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nálezy ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) a další]. Obdobné závěry přitom Ústavní soud vztáhl též na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky, jako je kupř. Česká televize [nálezy ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193), či ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1333/14 (N 36/76 SbNU 503)], fakultní nemocnice [nález ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)], Pozemkový fond České republiky [nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535)] nebo též Národní památkový ústav [nálezy ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429) a ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3202/17. Ústavní soud ve své judikatuře též konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí i přesto, že jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka, atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení řádně odůvodnit specifické okolnosti případu [např. výše odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1172/12 nebo nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401)].
16. V této souvislosti je třeba podotknout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený. Z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že soud se dopady judikaturních závěrů Ústavního soudu zabýval a hodnotil jejich využití v posuzované věci. Konstatoval-li, že posuzovaný případ nespadá do běžné právní agendy, že jde o poměrně složitou věc, kterou nelze brát izolovaně od souběžně vedených řízení, zejména v oblasti správního práva, jde o závěr ústavně souladný.
17. Krajský soud pochybil, odročil-li jednání za účelem vyhlášení usnesení. Jde však o pochybení, které nemělo vliv na výsledek sporu, proto nemůže být důvodem pro kasaci napadených usnesení.
18. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu