ECLI:CZ:US:2022:4.US.2095.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2095/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Milana Sejkory, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2021 č. j. 62 Co 145/2021-362 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. února 2021 č. j. 65 C 12/2019-316, ve znění opravného usnesení ze dne 8. dubna 2021 č. j. 65 C 12/2019-341, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále požaduje, aby mu účastníci řízení nahradili společně a nerozdílně náklady řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vedeného u Západočeské univerzity v Plzni pod sp. zn. PR-P 732/10, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Krajského soudu v Plzni, přičemž nárok se týkal části období, v němž řízení probíhalo, a to od 26. 7. 2016 do 20. 4. 2017.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) uložil vedlejší účastnici zaplatit do tří dnů od nabytí právní moci stěžovateli částku 14 741,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 22. 12. 2017 do zaplacení (I. výrok), žalobu v částce 17 068,05 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 63 710 Kč (III. výrok).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku pouze tak, že lhůta k plnění činí 15 dnů, jinak ho v tomto výroku a ve II. výroku potvrdil (I. výrok), ve III. výroku ho změnil tak, že vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 57 596 Kč (II. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici a České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (vedlejší účastnici v řízení před obecnými soudy) částku 900 Kč každé z nich na náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti předesílá, že částka, které se v řízení před obecnými soudy domáhal, je sice bagatelní, nicméně v souvislosti s předmětnou žádostí o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace se domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění též v dalších soudních řízeních (aby předešel "nebezpečí promlčení"), a proto v součtu šlo o částku uvedený limit převyšující.
6. Podle stěžovatele obecné soudy nehodnotily samostatně jednotlivé "složky složitosti" řízení o žádosti (co do "skutkových, právních, procesních a instančních" aspektů) a nezkoumaly, z jakého důvodu došlo k rušení správních rozhodnutí, čímž se zpronevěřily zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3379/2018. Okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v jeho neprospěch při posuzování kritéria složitosti řízení. Poukaz obecných soudů na "mnohočetná podání", která údajně činil, stěžovatel považuje za nepřezkoumatelný. Byly-li těmito podáními uplatňované opravné prostředky, jde o argumentaci odporující ustálené judikatuře. Městský soud podle stěžovatele nevzal v potaz ani to, že základní částka ve výši 20 000 Kč je přiměřená již jen z hlediska extrémní délky řízení.
7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud pochybil tím, že mu přiznal nižší náhradu nákladů řízení než obvodní soud. K této eventualitě se přitom nemohl dříve vyjádřit, což vyvolává nutnost zásahu Ústavního soudu, přestože jde o náhradu nákladů řízení a bagatelní částku. Stěžovatel dovozuje, že i přes znění §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), měl obdržet náhradu nákladů řízení i za žádost o náhradu nemajetkové újmy (náklady předběžného projednání), neboť uvedené ustanovení se nevztahuje na náhradu nákladů řízení v občanském soudním řízení. Výklad uplatněný městským soudem by vedl k tomu, že uplatnění nároku podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. vyžadující právní zastoupení znamená další újmu, která však již není kompenzována.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Předmětem nyní posuzovaného sporu byla částka ve výši 17 068,05 Kč s příslušenstvím (částku 14 741,20 Kč s příslušenstvím stěžovateli obecné soudy přiznaly), kterou lze podle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen při extrémním vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal a zejména na závěrech městského soudu uvedených v bodech 14. až 20. napadeného rozsudku nelze shledat extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Obecné soudy rovněž respektovaly nosné důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3379/2018 a vysvětlily ústavněprávně konformním způsobem důvody, pro které přistoupily ke snížení základní částky se zřetelem k procesní složitosti věci o 20%.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že ve sporech o bagatelní částky je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegationis iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se odrazilo v úpravě těchto otázek zejména v §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, při odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu u dovolání. Okolnost, že stěžovatel podal též další žaloby odvíjející se z obdobného skutkového a právního základu, na těchto závěrech nic nemění.
13. K námitce týkající se nákladů předběžného projednání nároku Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3120/11, v němž neshledal neústavnost normativního řešení obsaženého v §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. K návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů tohoto řízení, se konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím mimořádným a výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo svým postupem zásah do ústavních práv vyvolal a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. Mimo jiné i vzhledem k výsledku tohoto řízení o ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod vyhovět stěžovatelově návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, aniž by bylo nezbytné jeho zamítnutí samostatným výrokem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu