ECLI:CZ:US:2022:4.US.277.22.1
sp. zn. IV. ÚS 277/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. ledna 2022 č. j. 22 Co 231/2020-3439, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a nezletilé I. K. K., nezletilé K. K. K., E. H. a J. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo "vycházející" z čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a řada dalších základních práv zakotvených v Listině, Ústavě, Úmluvě o právech dítěte a Evropské úmluvě o ochraně rodinného a soukromého života, jejichž výčet zařadil do II. části ústavní stížnosti (pozn. porušení stejných základních práv stěžovatel tvrdí i v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 169/22). Stěžovatel požádal o přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu s odůvodněním, že jde o opatrovnické řízení ohledně jeho nezletilých dětí, a pro liknavý a nedostatečný a neadekvátní přístup soudu a pro zamezování styku s jeho dcerami matkou nemá možnost domoci se kontaktu s nezletilými dětmi.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2020 č. j. 0 P 59/2018-2288 svěřil nezletilé vedlejší účastnice do péče třetí vedlejší účastnice (jejich matky), rozhodl o vyživovací povinnosti stěžovatele, nahradil jeho souhlas s umístěním první vedlejší účastnice do konkretizované školy, rozhodl o styku stěžovatele a čtvrté vedlejší účastnice (otcovy babičky) s nezletilými vedlejšími účastnicemi, o nákladech řízení a vyslovil předběžnou vykonatelnost některých výroků. Proti rozsudku podali odvolání stěžovatel, třetí vedlejší účastnice a ústav HoSt Home-Start Česká republika, z. ú. (dále jen "ústav").
3. V odvolacím řízení vedeném Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích (dále jen "krajský soud") podal stěžovatel několik návrhů na nařízení předběžných opatření. Podáním ze dne 9. 1. 2022, opraveným podáním ze dne 11. 1. 2022 se domáhal nařízení předběžného opatření, kterým měl krajský soud "rozhodnout o kontaktu otce s dětmi za účasti klinického psychologa, který se specializuje na situace odmítání dětí rodiče, zejména se vyzná v manipulaci, nebo v SZR (PAS)" bez přítomnosti matky či jakékoli jiné osoby, jednou týdně na jednu hodinu, s tím že matce mělo být uloženo "osobně děti na kontakty přivést a před otcem a psychologem dětem sdělit, že otec je má rád a že zůstanou, dokud si pro ně nepřijde, a že si matka přeje, aby měly i tátu, protože je pro ně důležitý a bude to s ním fajn, jako dřív", a s tím, že dětem mělo být uloženo, aby "kontakty strpěly, mluvily s otcem a chovaly se slušně", a aby případně "obnovil vykonatelnost rozhodnutí okresního soudu z 26. 6. 2020 o víkendovém kontaktu". Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelovy návrhy zamítl. V odůvodnění konstatoval, že od vydání předcházejících usnesení zamítajících návrhy na vydání předběžných opatření nedošlo k žádné změně u rodičů, či dětí. Stále platí, že obě dcery vehementně kontakt s otcem odmítají, a že otcem tvrzená manipulace dětí matkou nevyplývá z dosavadního průběhu řízení, tudíž není třeba zatímně upravit poměry účastníků. K tomu dodal, že návrh v částech o ukládání povinností matce (co má dětem říkat, že je musí přivést na styk osobě) a dětem (že mají s otcem mluvit a chovat se slušně) překračuje meze toho, co je možno účastníkům řízení uložit, a že postup, kterým by došlo k obnovení vykonatelnosti rozhodnutí, občanský soudní řád ani zákon o zvláštních řízeních soudních neumožňují. Krajský soud opakovaně uvedl, že pro další postup v řízení a pro rozhodnutí ve věci samé je nutné provést příslušné dokazování, zejména k důvodu odmítání kontaktů s otcem dětmi, což bude nejlépe objasněno znaleckým dokazováním, a do doby objasnění příčiny, ev. zjištění toho, jak zlepšit komunikaci mezi rodiči navzájem a mezi stěžovatelem a dětmi, a jak opětovně navázat pozitivní kontakt mezi nimi, není na místě nutit nezletilé do styku s otcem. Takové postupy by mohly situaci nezletilých, resp. jejich psychický stav, dále zhoršit, a proto nejsou v jejich zájmu. Krajský soud stěžovateli opětovně podotkl, že opakovanými návrhy na nařízení předběžného opatření, za nezměněného skutkového stavu, ničeho nedosáhne.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení poukazuje na skutečnost, že krajský soud má k dispozici zprávu ústavu ze dne 14. 9. 2020 a popisuje průběh asistovaných kontaktů. Má za prokázané, že dochází k manipulaci dětí matkou. Upozorňuje, že děti od ledna 2021 neviděl, soud odmítá cokoliv řešit a prodleva krajského soudu je značná, opatrovnické řízení trvá od roku 2018. Krajský soud by neměl provádět obsáhlá dokazování, protože tím jsou porušena jeho základní práva podle čl. 36 Listiny, "jež má právo na opravné prostředky a na férový proces". Tím, že mu napadeným usnesením nepřiznal žádný kontakt s dětmi, porušil jeho základní práva podle čl. 32 a 10 Listiny a základní právo dětí podle čl. 24 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie.
5. Stěžovatel měl za to, že soudci nejenže znají právo, ale že znají i psychologické praktiky matek, jež nehodlají umožnit styk dětí s otcem, zejména že soudy vědí, že když "děti vůči svému otci vystupují nekorektním způsobem a nerozumí obsahu toho, co říkají a je to povětšinou vytržené z kontextu jejich mluvy a nedovedou to vysvětlit, resp. mlčí, že to samo o sobě již svědčí pro jejich manipulaci, a to osobou, která je má ve faktické péči".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádné procesní prostředky neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, eventuálně který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Potencialitu předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně nelze vyloučit. Zásah předběžným opatřením však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
10. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o (ne)důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko přezkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
11. S "limity" přezkumné činnosti Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů o předběžném opatření byl stěžovatel již seznámen v usnesení ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1912/19, kterým byla odmítnuta jeho ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu a usnesení krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o jeho návrhu na vydání předběžného opatření na dočasnou úpravu styku s nezletilými dcerami.
12. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že napadené usnesení má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem, není projevem jeho svévole, a proto odkazuje na výstižné právní závěry krajského soudu (viz body 19. až 22. odůvodnění napadeného usnesení a jejich rekapitulaci výše sub 3.). Zejména je třeba stěžovateli připomenout konstatování krajského soudu, že opakovanými návrhy na nařízení předběžného opatření, za nezměněného skutkového stavu, ničeho nedosáhne.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud nevyhověl žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti, neboť důvod k postupu podle §39 zákona o Ústavním soudu neshledal. Stěžovatel neprokázal, že by dopady zamítnutého předběžného opatření (s ohledem na obsah návrhu) byly natolik výjimečné, mimořádné či specifické, že by vyžadovaly od Ústavního soudu přednostní zacházení. Postupem podle §39 zákona o Ústavním soudu by se Ústavní soud dopustil neodůvodněně nerovného zacházení se stěžovatelem na úkor jiných stěžovatelů. Ústavní soud také zohlednil, že ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 169/22 stěžovatel napadl jiné rozhodnutí krajského soudu o jeho návrhu na vydání předběžného opatření, ve srovnání s nyní posuzovanou ústavní stížností, návrhu na "klasickou" úpravu styku s nezletilými vedlejšími účastnicemi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu