ECLI:CZ:US:2022:4.US.323.22.1
sp. zn. IV. ÚS 323/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ž. K., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 30 Co 176/2021-59, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Krajská nemocnice Liberec, a. s., sídlem Husova 357/10, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost pořídit a vydat kopie veškeré zdravotnické dokumentace vedené v jejích informačních systémech v souvislosti s PCR vyšetřením stěžovatelky na přítomnost COVID-19 dne 20. 3. 2020. V žalobě uvedla, že dne 3. 5. 2021 požádala o pořízení a vydání kopie kompletní zdravotnické dokumentace o své osobě pořízené ve dnech 19. 3. 2020 a 20. 3. 2020, s odůvodněním, že v těchto dnech byla provedena dvě laboratorní vyšetření, a protože obdržela pouze část dokumentace, vyzvala vedlejší účastnici k doplnění. Podáním ze dne 13. 8. 2021 vzala stěžovatelka žalobu zpět, okresní soud usnesením ze dne 19. 8. 2021 č. j. 25 C 43/2021-45 řízení zastavil (I. výrok), rozhodl o vrácení části soudního poplatku (II. výrok), vyzval stěžovatelku ke sdělení čísla účtu (III. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 13 039,50 Kč. Náhradový výrok odůvodnil zjištěním, že stěžovatelka vzala žalobu zpět pro chování vedlejší účastnice, která až po podání žaloby předložila požadovanou část zdravotnické dokumentace, jejíž vydání v předsoudním stádiu odpírala pro administrativní náročnost.
3. Proti IV. výroku usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil tento výrok usnesení okresního soudu tak, že nepřiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů (I. výrok) a nepřiznal jí ani náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění popsal skutečnosti vedoucí k závěru, že stěžovatelčina žaloba nebyla podána důvodně (srov. body 10. až 12. odůvodnění usnesení krajského soudu). Vzhledem k tomu by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo vedlejší účastnici, ale krajský soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele [§150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], pro které jí náhradu nákladů nepřiznal.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že jí bylo bezdůvodně odňato právo vyjádřit se k obsahu odvolání vedlejší účastnice, na jehož základě byl nákladový IV. výrok usnesení okresního soudu změněn v její neprospěch. Na podporu svého tvrzení cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3539/19 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. žádné prostředky proti napadenému usnesení neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva (svobody) jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; Ústavní soud tudíž není oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Rozhodování o náhradě nákladů řízení by mohlo nabýt ústavněprávní rozměr toliko při extrémním vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek libovůle [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05, a další.].
8. Z uvedeného plyne, že Ústavní soud se k rozhodování o nákladech řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Uznává však, že rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, proto i na něj dopadají požadavky řádně vedeného soudního řízení, k nimž náleží i požadavek na vytvoření prostoru pro to, aby účastníci řízení mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat (zásada kontradiktorního řízení a tzv. rovnosti zbraní). K výkladu postavení účastníků kontradiktorního řízení, jako součásti práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se vyjádřil též Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Podle jeho rozhodovací praxe není právo na kontradiktorní řízení absolutní, jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení, objeví-li se však ve sporu nečekaný obrat, zvláště při řešení otázky, o níž lze rozhodnout diskrečně, je třeba dbát na to, aby soud nezaložil své rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly během řízení projednány a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Tuto zásadu ESLP vztáhl i na spory o nákladech řízení. Okolnost, že spory o nákladech řízení představují druhotný aspekt procesu, může odůvodnit takový postup, kdy soud není povinen umožnit projednání všech skutkových a právních skutečností, jež jsou pro rozhodnutí o nich určující, a může být též omezena možnost účastníků vyjádřit své stanovisko k otázce nákladů, přesto by však neměli být překvapeni nečekaným a nepředvídaným obratem (srov. rozsudek ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10, §44 a násl.).
9. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost se týká nákladů v řízení v bagatelní výši, a dodává, že také k takovým sporům přistupuje velmi zdrženlivě. Opakovaně a konstantně uvádí, že v bagatelních věcech je ústavní stížnost, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými dopady do sféry stěžovatelů, v podstatě vyloučena. Zpravidla totiž platí, že bagatelní částky "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv" (srov. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že bagatelnost předmětu sporu zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je přitom na stěžovatelce, aby vysvětlila a případně doložila, proč věc i přes svou bagatelní povahu vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19). Stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci jejího případu, vzdor svému přesvědčení, ve stručné ústavní stížnosti neuvádí. Za takovou okolnost Ústavní soud nepovažuje fakt, že stěžovatelce bylo odňato právo vyjádřit se k obsahu odvolání vedlejší účastnice, neboť z narace průběhu řízení před okresním soudem lze dovodit, že ani její eventuální vyjádření by nemohlo změnit závěr krajského soudu, že její žaloba nebyla podána důvodně (srov. výše odkazované body 10. až 12. odůvodnění napadeného usnesení). Případné zrušení napadeného usnesení by znamenalo jen prodloužení sporu a nežádoucí zatížení obecných soudů. Budiž připomenut závěr krajského soudu, že právo na náhradu nákladů řízení měla podle §146 odst. 2 o. s. ř. vedlejší účastnice, a že stěžovatelce nebyla uložena povinnost tyto náklady nahradit, protože krajský soud využil výjimečného moderačního práva podle §150 o. s. ř.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ze shora uvedených důvodů nezjistil relevantní porušení stěžovatelčiných základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu