ECLI:CZ:US:2022:4.US.3355.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3355/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů I. D. a V. D., zastoupených V. D., advokátem, proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2021 č. j. 91 Co 292/2021-89 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. července 2021 č. j. 20 C 161/2020-59, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Cestovní kancelář S.E.N., s. r. o., sídlem Korunní 1171/79, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků napadených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení ve zbývající části o zaplacení částky 4 232,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 27 371,37 Kč (výrok II.). Takto soud rozhodl v řízení, ve kterém se stěžovatelé žalobou doručenou soudu dne 13. 4. 2020 po vedlejší účastnici nejprve domáhali zaplacení částky 64 490 Kč s příslušenstvím, představující zálohu za zájezd, kterou vedlejší účastnice odmítala stěžovatelům vrátit zpět, přestože od smlouvy o zájezdu, kterou s vedlejší účastnicí uzavřeli, odstoupili na základě §2535 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Před zahájením jednání vzali stěžovatelé dne 4. 6. 2020 žalobu v částce 60 257,80 Kč zpět, neboť vedlejší účastnice tuto částku stěžovatelům dne 13. 5. 2020 uhradila. Obvodní soud proto řízení v této části usnesením ze dne 26. 8. 2020 č. j. 20 C 161/2020-17 zastavil. Předmětem řízení tak nadále zůstala částka 4 232,20 Kč s příslušenstvím. Dalším podáním ze dne 25. 2. 2021, učiněným také před zahájením jednání, vzali stěžovatelé svoji žalobu i ve zbývající části o zaplacení částky 4 232,20 Kč s příslušenstvím zpět. Obvodní soud následně s odkazem na §96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řízení ve sporné části zastavil, neboť stěžovatelé vzali žalobu v celém rozsahu před prvním jednáním zpět. Výrok o nákladech řízení obvodní soud odůvodnil odkazem na §142 odst. 2, §146 odst. 2 a §145 o. s. ř., a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení ve výši 27 371,37 Kč. Obvodní soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice zavinila zastavení řízení v části 60 257,80 Kč (tuto částku uhradila stěžovatelům až po podání žaloby) a stěžovatelé zavinili zastavení řízení ohledně částky 4 232,20 Kč. Stěžovatelé tak byli úspěšní v rozsahu 93,44 % a neúspěšní v rozsahu 6,56 %, mají tak právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 86,88 %. Obvodní soud stěžovatelům nepřiznal odměnu za zpětvzetí žaloby ze dne 25. 2. 2021, neboť tímto úkonem stěžovatelé zavinili podle §146 odst. 2 o. s. ř., že řízení bylo ve zbývající části zastaveno, a to bez jakéhokoliv přičinění či zavinění vedlejší účastnice. Nepřiznal jim ani náhradu nákladů řízení za jakékoliv jejich další ve věci učiněné písemné vyjádření, neboť v nich nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti, které nemohly být sepsány již v žalobě, stěžovatelé dále podle soudu nevysvětlili důvodnost a účelnost porady se svým právním zástupcem dne 1. 6. 2020. Obvodní soud dále nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení o předběžném opatření.
3. Proti výroku II. usnesení obvodního soudu podali stěžovatelé i vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl, že řízení o odvolání vedlejší účastnice se zastavuje (výrok I.), a dále rozhodl, že usnesení obvodního soudu se ve výroku II. potvrzuje (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že v této věci je třeba o nákladech řízení rozhodnout podle §146 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s §142 odst. 2 o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno a procesní zavinění na zastavení řízení nese v rozsahu částky 60 257,80 Kč vedlejší účastnice, stěžovatelé procesně zavinili zastavení řízení v rozsahu částky 4 232,20 Kč. V řízení tak byli převážně úspěšní stěžovatelé, kteří mají proti převážně neúspěšné vedlejší účastnici právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Neúspěch vedlejších účastníků ve shora uvedeném rozsahu městský soud shodně s obvodním soudem nepovažoval za neúspěch v poměrně nepatrné části podle §142 odst. 3 o. s. ř. Městský soud však nepovažoval za správný závěr obvodního soudu o tom, že stěžovatelé nemají nárok na náhradu nákladů řízení o předběžném opatření, protože v tomto řízení byli neúspěšní. Městský soud konstatoval, že obvodní soud postupoval správně, zabýval-li se tím, jaké účtované náklady stěžovatelé v této věci vynaložili účelně. Městský soud shledal jako neúčelné úkony: nedatované vyjádření stěžovatelů doručené soudu dne 10. 9. 2020, poradu právního zástupce s klienty přesahující jednu hodinu dne 1. 6. 2020, poradu o procesních otázkách (částečné zpětvzetí žaloby a náklady řízení) v délce přesahující jednu hodinu. Stěžovatelům by tak v případě plného úspěchu ve věci vzniklo právo na náhradu nákladů za řízení před obvodním soudem ve výši 39 885,80 Kč. Stěžovatelé však byli v řízení úspěšní pouze v rozsahu 86 %, měli by tak proti převážně neúspěšné vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení ve výši 34 302 Kč. Městský soud dále s ohledem na námitky vedlejší účastnice zvažoval, zda v dané věci nejsou dány podmínky pro použití moderačního práva podle §150 o. s. ř. Stěžovatelé vyčíslili své náklady za řízení před obvodním soudem ve výši 65 925 Kč, což vedlejší účastnice považovala za nemravné, neboť žaloba byla podle jejího názoru předčasná, vedlejší účastnice stěžovatelům téměř celou částku uhradila již 26. den po doručení elektronického platebního rozkazu, stěžovatelé přesto činili další neúčelné úkony, než vzali žalobu zpět, navíc byly účtovány duplicitně a právní zástupce stěžovatelů je blízkým příbuzným stěžovatelů. Stěžovatelé namítali, že jsou spotřebitelé a starobní důchodci, vedlejší účastnice je podnikatelkou disponující nezanedbatelnými peněžními částkami. Městský soud však přisvědčil vedlejší účastnici, že z chování stěžovatelů po zaplacení částky 60 257,80 Kč vedlejší účastnicí stěžovatelům jeden měsíc po podání žaloby je patrná jejich snaha o neúměrné navyšování nákladů řízení. Stěžovatelé činili neúčelná podání soudu (jak již bylo rozvedeno výše), a nepřistoupili na nabídku vedlejší účastnice ze dne 26. 5. 2020 na ukončení sporu o zbývající částce 4 232,20 Kč dohodou, na základě které by vedlejší účastnice zaplatila stěžovatelům náklady řízení ve výši 15 778,40 Kč. Stěžovatelé nadále trvali na zaplacení celé žalované částky, tj. i částky 4 232,20 Kč a náhradě nákladů řízení ve výši 41 211 Kč. Stěžovatelé nijak nezpochybnili tvrzení vedlejší účastnice, že právní zástupce stěžovatelů je jejich blízký příbuzný. Podle městského soudu nelze ani přehlédnout, že stěžovatelé jsou manželé, v řízení vystupují ve vzájemné shodě, stěžovatel má vysokoškolské právní vzdělání. Jejich požadavek na náhradu nákladů řízení ve výši 65 925 Kč proto městský soud považoval shodně s vedlejší účastnicí za nemravný. Obvodní soud přiznal stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení ve výši 27 371,37 Kč. Ačkoliv se městský soud neztotožnil se závěry obvodního soudu o výpočtu nákladů řízení, výslednou částku považoval za přiměřenou. Městský soud spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., v tom, že vedlejší účastnice zaplatila stěžovatelům téměř celou žalovanou částku 26. den po doručení elektronického platebního rozkazu, že stěžovatelé poté nepřijali nabídku vedlejší účastnice na smírné vyřešení věci, že stěžovatel má právní vzdělání, přesto se on a jeho manželka nechali zastoupit advokátem, který je jejich blízkým příbuzným, a že jejich právní zástupce trval na aplikaci §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, čímž došlo k neúměrnému navýšení nákladů řízení, aniž by s každým úkonem právní služby bylo spojeno zvýšené úsilí právního zástupce. Městský soud proto usnesení obvodního soudu v napadeném výroku II. o náhradě nákladů řízení jako věcně správné potvrdil, když využil svého moderačního práva a částku 34 302 Kč, která by stěžovatelům na nákladech řízení jinak náležela, snížil na částku 27 371,37 Kč. Výše nákladů řízení přiznaná obvodním soudem dosahuje zhruba poloviny jistiny, ohledně které byli stěžovatelé v řízení procesně úspěšní. Stěžovatelé ani netvrdí, že by jim přiznání náhrady nákladů řízení v této výši vznikla jakákoliv újma s ohledem na jejich osobní či majetkové poměry. Pouhá argumentace stěžovatelů, že jsou spotřebiteli a starobními důchodci a vedlejší účastnice je podnikatelkou, nemůže vést k tomu, aby došlo ke zneužití práv podle §2 o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení městský soud rozhodl podle §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., když poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků v odvolacím řízení byl stejný.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obě rozhodnutí obecných soudů postrádají řádné odůvodnění. Stěžovatelé poukazují na to, že obvodní soud neakceptoval právní názor nadřízeného městského soudu obsažený v usnesení ze dne 22. 5. 2020 č. j. 68 Co 174/2020-51 (pozn. stěžovatelé nekonkretizují, v jaké věci bylo uvedené usnesení městského soudu vydáno ani jak jím bylo rozhodnuto) a porušil tak §145 o. s. ř., čímž nezákonně zkrátil převážně úspěšné stěžovatele mimo jiné na nákladech řízení o předběžném opatření.
5. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že jim soudy jako převážně úspěšným účastníkům nepřiznaly část dalších jimi uplatněných nákladů s odůvodněním, že některé úkony právní služby byly úkony neúčelnými. Všechny úkony právního zástupce stěžovatelů v nalézacím řízení byly podle stěžovatelů provedeny účelně a v souladu s §11 advokátního tarifu. Stěžovatelé namítají, že jejich procesní aktivitu prostřednictvím úkonů právní služby zvoleného právního zástupce oba soudy vyložily k jejich tíži. Argumentace soudů je podle stěžovatelů nepřiléhavá. Soudy, zejména pak městský soud, nevyložily, v čemž byly jednotlivé úkony právní služby v rozporu se zásadou přiměřenosti, natož zneužitím práva právním zástupcem stěžovatelů. V uvedeném stěžovatelé spatřují porušení zásady nestrannosti obecných soudů. Stěžovatelé zdůrazňují, že jako žalobci byli úspěšní v rozsahu 93,44 % a neúspěšní v rozsahu 6,56 % z uplatněného nároku.
6. Městskému soudu stěžovatelé dále vytýkají, že kromě "formální" nápravy pochybení obvodního soudu při nesprávné aplikaci §145 o. s. ř., ignoroval nejen samotný průběh řízení, obsah spisu i námitky, které stěžovatelé uplatnili v odvolání. Městský soud sice dostál procesní povinnosti výzvy k možnému posouzení nákladů řízení podle §150 o. s. ř., účelově však přisvědčil námitkám vedlejší účastnice, aniž by v napadeném rozhodnutí učiněné závěry měly oporu v obsahu spisu a aniž by měly opodstatnění z hlediska správné aplikace §150 o. s. ř., z hlediska spravedlnosti a zásad logiky. Městský soud pro rozhodnutí o nákladech řízení navzdory vzneseným námitkám nesprávné aplikace §142 odst. 2 o. s. ř., aplikoval z podnětu vedlejší účastnice §150 o. s. ř., aniž by akceptoval mimořádnost a zákonné podmínky pro jeho použití, což svědčí o porušení rovnosti stran řízení.
7. Stěžovatelé dále namítají, že městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s námitkou o jejich majetkových poměrech a poměrech vedlejší účastnice, které jsou diametrálně odlišné, a pro které by bylo nespravedlivé nepřiznat stěžovatelům jako převážně úspěšným účastníkům řízení všechny jimi v řízení účelně vynaložené náklady. Porušení zásady nestrannosti a tedy porušení práva na soudní ochranu, spatřují stěžovatelé ve svévolném a čistě spekulativním, účelovém závěru městského soudu o příbuzenském vztahu mezi právním zástupcem stěžovatelů a stěžovateli. Městský soud převzal do svého rozhodnutí pouhou domněnku vedlejšího účastníka, což je v rozporu s procesními pravidly hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Především však nejde o okolnost svědčící pro aplikaci §150 o. s. ř., neboť případný příbuzenský vztah mezi právním zástupcem a zastupovanými z hlediska rozhodování o nákladech řízení je irelevantní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další.].
13. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř., obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu.
14. V usnesení ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2941/2013 Nejvyšší soud vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř., jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř., zakládající diskreční oprávnění soudu, nelze považovat za předpis, který by zakládal volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. též usnesení ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2117/2014).
15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití uvedeného ustanovení v konkrétní věci je záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je v konkrétním případě nejvhodněji a v souladu se zákonem použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
16. Ústavní soud dále současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4)] nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl podle §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu), dostačující.
17. V předmětné věci shledal městský soud důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., v tom, že vedlejší účastnice 26. den po doručení elektronického platebního rozkazu zaplatila stěžovatelům téměř celou žalovanou částku a že stěžovatelé poté přesto nepřijali nabídku vedlejší účastnice na smírné vyřešení zbývající částky 4 232,20 Kč. Městský soud dále přihlédl k tomu, že stěžovatelé jsou manželé a v řízení vystupují ve vzájemné shodě. Dále přihlédl k tomu, že ačkoli má stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání, nechali se on a jeho manželka zastoupit advokátem, který je jejich blízkým příbuzným. Právní zástupce stěžovatelů přitom trval na aplikaci §12 odst. 4 advokátního tarifu, čímž došlo k neúměrnému navýšení nákladů řízení, aniž by s každým úkonem právní služby bylo spojeno zvýšené úsilí právního zástupce. Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na tyto okolnosti závěru městského soudu, který požadavek stěžovatelů na náhradu nákladů řízení ve výši 65 925 Kč považoval za nemravný, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani námitka stěžovatelů o jejich majetkových poměrech ve srovnání s majetkovými poměry vedlejší účastnice.
18. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá potřebný ústavněprávní rozměr. Námitky stěžovatelů jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva, čímž stěžovatelé staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu až na shora uvedené výjimky, jak bylo výše uvedeno (viz sub 13 až 16), nepřísluší. Navíc jak bylo shora uvedeno, naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných pro aplikaci §150 o. s. ř., Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť jejich posouzení je věcí obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení jsou v rozhodnutí městského soudu řádně a přesvědčivě vyloženy a jeho rozhodnutí je tak dostatečným způsobem odůvodněno.
19. Za situace, kdy právní závěry městského soudu, podrobně a výstižně odůvodněné, z napadeného rozhodnutí vyplývají, nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právnímu závěru městského soudu, přijatému v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva, v posuzované věci dokonce zčásti i podzákonného právního předpisu, sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
20. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech městského soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu