ECLI:CZ:US:2022:4.US.3473.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3473/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1) Nástupnická GIGANT, s. r. o., a 2) Nástupnická P-QANTUM, s. r. o., obou sídlem Salmovská 1693/6, Praha 2 - Nové Město, zastoupených JUDr. Vladimírou Knoblochovou, DiS., advokátkou, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti II. a III. výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 7 Cmo 293/2021-1071, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Bohumila Jiránka, 2) Mgr. Alice Šimkové, 3) Petra Jiránka, 4) Kateřiny Votrubové, obchodní společnosti 5) GIGANT, s. r. o., sídlem Mezi Školami 2473/14, Praha 13 - Stodůlky, obchodní společnosti 6) MICHAEL Development - SALMOVSKÁ, s. r. o., sídlem Rašínovo nábřeží 383/58, Praha 2 - Nové Město a obchodní společnosti 7) LUXENT, s. r. o., sídlem Pařížská 131/28, Praha 1 - Josefov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 11. 8. 2021 č. j. 81 Cm 124/2016-1042 nařídil předběžné opatření, jímž druhé stěžovatelce zakázal provádět v rozhodnutí vymezené majetkové dispozice s konkretizovaným pozemkem a první stěžovatelce zakázal specifikované majetkové dispozice s konkretizovanou budovou. Městský soud tak vyhověl návrhu šesté vedlejší účastnice (dále též "žalobkyně") s tím, že se v jiném řízení domáhá nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu obchodních podílů, když podle ní existuje důvodná obava, že stěžovatelky zmenší svůj majetek, případně zatíží nebo zcizí předmětný pozemek, příp. předmětnou budovu.
3. K odvolání stěžovatelek změnil vrchní soud usnesení městského soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření omezující stěžovatelky v majetkových dispozicích s pozemkem, respektive s budovou zamítl (I. výrok). Napadenými výroky uložil žalobkyni povinnost zaplatit druhé stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 600 Kč a první stěžovatelce částku 4 356 Kč, vše ve třídenní pariční lhůtě k rukám jejich zástupců. O náhradě nákladů řízení rozhodl vrchní soud podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a úspěšným stěžovatelkám, jimž vznikly náklady pouze v odvolacím řízení, přiznal jejich náhradu za dva úkony právní služby ve výši 2 x 1 500 Kč podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále 2 x 300 Kč jako režijní náhradu a první stěžovatelce i daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 756 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Podle stěžovatelek jsou napadené výroky důsledkem rozporuplné (a tedy neústavní) praxe vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, když právě Ústavní soud by tuto praxi měl ve smyslu nálezu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481) sjednocovat. Budova i pozemek jsou totiž hodnoty snadno ocenitelné, a proto tarifní hodnotou pro určení náhrady nákladů řízení má být hodnota určená z ceny věci podle §8 odst. 1 advokátního tarifu (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 725/2005), případně snad hodnota určená náhradním kritériem podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2588/18), ovšem nikoliv hodnota odvozená z náhradního kritéria podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, jak ji nesprávně v dané věci použil vrchní soud. Nadto vrchní soud druhé stěžovatelce nepřiznal náhradu za DPH, ačkoliv osvědčení o plátci daně z přidané hodnoty bylo k podanému odvolání přiloženo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí s napadenými výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva, bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471]. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Rozhodování o náhradě nákladů řízení by mohlo nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05) a další.].
9. Po posouzení námitek obou stěžovatelek dospěl Ústavní soud k závěru, že v jejich věci se nevyskytly takové okolnosti, které by odůvodňovaly jeho kasační zásah.
10. Stěžovatelky - jak rekapitulováno shora - vytýkají vrchnímu soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení advokátního tarifu vztahujících se k určení tarifní hodnoty sporu s tím, že v předmětné věci šlo o plnění penězi ocenitelné a že vrchní soud měl postupovat podle §8 odst. 1 advokátního tarifu [případně alespoň z náhradní tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu]. Ústavní soud se s argumentací stěžovatelek neztotožňuje, neboť v napadaném rozhodnutí vrchní soud nerozhodoval o náhradě nákladů vzniklých např. v řízení o určení vlastnictví k ocenitelným věcem, ale rozhodoval v řízení o (ne)nařízení předběžného opatření spočívajícího ve zdržení se nakládání s předmětnými věcmi. Zatímco v řízení o určení vlastnictví by tak bylo - za splnění dalších podmínek - na místě vycházet při určení tarifní hodnoty z ceny věci (resp. věcí), u řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, bylo nutno při určení tarifní hodnoty vycházet z §9 advokátního tarifu.
11. Obdobnou situací, jako v nyní posuzované věci, se Ústavní soud zabýval např. v souvislosti s vyklizením nemovitosti v usnesení ze dne 24. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 201/01, přičemž v postupu obecných soudů, které stanovily odměnu advokáta na základě §9 advokátního tarifu, nic neústavního neshledal. Naopak s použitím uvedeného ustanovení na daný případ se Ústavní soud ztotožnil a aplikaci §8 odst. 1 advokátního tarifu shledával za příhodnou jen tam, kde je předmětem sporu sama nemovitost. V nynější věci Ústavní soud nezjistil žádný rozumný důvod, aby se od názoru prezentovaného v uvedeném usnesení odchyloval, neboť v ní nejsou předmětem sporu samy předmětné nemovité věci (pozemek a budova), ale nakládání s nimi (srov. k tomu přiměřeně stěžovatelkami odkazované usnesení sp. zn. II. ÚS 2588/18). Na akceptovatelnosti tohoto závěru nemůže ničeho změnit ani dřívější názor prezentovaný v části judikatury Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatelky (viz sub 4.) odkazují. Stěžovatelky se totiž nevyrovnávají se skutečností, že i judikaturní závěry procházejí vývojem; v daném ohledu se - ve srovnání se stavem dopadajícím na nyní posuzovanou věc - změnila i samotná právní úprava, v návaznosti na níž byl stěžovatelkami odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu vydán, a proto nelze bez dalšího přímo aplikovat jeho závěry v jejich věci.
12. Se stěžovatelkami by bylo možné souhlasit v tom, že vrchní soud v dané věci nemusel cum grano salis vycházet z náhradního kritéria podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, v němž se používá tarifní hodnota v částce 10 000 Kč, ale mohl vycházet - s ohledem na předmět jím posuzovaného sporu - z tarifní hodnoty v částce 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Nicméně vzhledem ke způsobu výpočtu mimosmluvní odměny podle §7 advokátního tarifu (a vzhledem k počtu úkonů právní služby v dané věci) by ani toto eventuální pochybení vrchního soudu nemohlo pro jeho bagatelní charakter ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07) vést ke kasaci napadených výroků. Ze stejných důvodů by Ústavní soud nemohl do dané věci zasáhnout jen proto, že vrchní soud opomenul druhé stěžovatelce přiznat náhradu ve výši ekvivalentu za DPH.
13. Závěrem Ústavní soud připomíná - toliko pro úplnost a i s ohledem na blanketní odkaz stěžovatelek na sp. zn. II. ÚS 2588/18 - že mu bez dalšího nepřísluší, aby vstupoval do role obecných (nadřízených) soudů a sjednocoval způsob aplikace podústavního práva (zde advokátního tarifu), když Ústavní soud může do výkladu a způsobu aplikace obecnými soudy zasáhnout jen v případě závažného excesu. Taková situace ovšem podle zjištění Ústavního soudu ve věci stěžovatelek nenastala.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením (jeho jednotlivými výroky) byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelek, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu