ECLI:CZ:US:2022:4.US.399.22.1
sp. zn. IV. ÚS 399/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Monikou Bernardovou, advokátkou, sídlem Jenišovice 136, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 36 Co 301/2021-72 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 27. října 2021 č. j. 11 Nc 38002/2021-21, 11 P a Nc 310/2021, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého M. K., 2. nezletilé E. K., a 3. P. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením vyhověl návrhu 3. vedlejší účastnice (dále též "matka") na nařízení předběžného opatření a uložil otci povinnost snášet výlučnou péči matky o 1. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý M.") a 2. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá E." nebo společně též "nezletilí") (výrok I) a povinnost přispívat na výživu s účinností od 1. 11. 2021 na nezletilého M. částkou 6 000 Kč a na nezletilou E. částkou 4 000 Kč měsíčně (výrok II). Matce naopak uložil povinnost umožnit styk otce s nezletilými každý sudý týden od pátku od 16 hodin do neděle 19 hodin (výrok III). Okresní soud dále ustanovil nezletilým opatrovníka pro řízení o předběžném opatření (výrok IV) a matce uložil podat ve lhůtě jednoho měsíce od vydání tohoto rozhodnutí návrh na úpravu poměrů u místně příslušného soudu (výrok V). Okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnul, že matka osvědčila, že byla dne 3. 10. 2021 spolu s nezletilými nucena se odstěhovat z místa trvalého bydliště. Vztahy matky s otcem nejsou dobré, v zájmu nezletilých je, aby zůstali v péči matky, s otcem se stýkali o víkendu, popřípadě podle dohody v týdnu. Při určení přiměřeného výživného otce pro nezletilé děti okresní soud vycházel z účetní závěrky společnosti X, za rok 2020, kde je otec jediným společníkem, a dále z návrhu dohody, kterou rodiče měli mezi sebou uzavřít.
3. K odvolání otce rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že se usnesení okresního soudu ve výroku I a IV potvrzuje (výrok I). Usnesení okresního soudu se ve výroku II mění jen tak, že otci se ukládá povinnost platit výživné pro nezletilého M. ve výši 4 000 Kč měsíčně a pro nezletilou E. ve výši 3 000 Kč měsíčně, do 15. dne v měsíci předem k rukám matky, s účinností ode dne vykonatelnosti tohoto usnesení (výrok II). Usnesení okresního soudu se ve výroku III mění tak, že matce se ukládá povinnost umožnit styk otce s nezletilými každý sudý týden od pátku 16 hodin do neděle 18 hodin, a každý lichý týden ve čtvrtek od 15 do 18 hodin s tím, že otec nezletilé převezme a předá v místě bydliště matky a nezletilých (výrok III). Usnesení okresního soudu se ve výroku V mění tak, že se tento výrok nevydává (výrok IV). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V). Krajský soud uvedenou situaci hodnotí tak, že mezi rodiči došlo k zásadnímu rozvratu jejich vztahu. Otec předložil matce návrh dohody, podle které se má s nezletilými trvale vystěhovat ze společného bydliště. Trvalost, a nikoliv dočasnost tohoto kroku krajský soud dovozuje z toho, že otec v návrhu dohody uvedl, že po odstěhování matky s nezletilými vymění klíč od hlavních vchodových dveří a od garáže. Matka má po odstěhování do domu vstupovat pouze za účelem odnesení zbylých věcí a výhradně za přítomnosti otce. Mezi rodiči došlo tedy k podstatnému narušení důvěry a k jednoznačnému ukončení společného soužití za vypjatých okolností, což nezpochybňuje ani otec. Tyto okolnosti podle krajského soudu prokazují potřebu zatímní úpravy péče o nezletilé. Otec sice uvádí, že matce v péči o nezletilé nic nebrání, z jeho podání je však zřejmé, že s nastaveným modelem péče matky a jeho stykem s nezletilými nesouhlasí (což potvrzuje i návrhem na svěření nezletilých do střídavé péče). Krajský soud považuje za prokázanou i potřebu zatímně upravit povinnost otce platit výživné v nezbytné míře. Matka se musela spolu s nezletilými vystěhovat ze společného bydliště, přestože je zřejmé, že některé věci pro nezletilé i pro domácnost přenesla z původního bydliště, zařízení nové domácnosti vyžaduje nad rámec běžných měsíčních výdajů zvýšenou finanční zátěž. V takovém případě je namístě do doby dosažení dohody rodičů či do rozhodnutí soudu zatímně upravit povinnost otce platit výživné v nezbytné míře. Krajský soud též zdůraznil, že ze strany matky je rovněž nezbytné, aby respektovala zákaz měnit bydliště nezletilých bez souhlasu otce.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy pouze stroze konstatovaly, že vztahy mezi rodiči nejsou dobré a že účelem předběžného opatření je ochrana oprávněných zájmů nezletilých, jsou-li bezprostředně ohroženy. Neuvedly však, z čeho ale toto ohrožení v dané věci plyne, když matce původně schválil, a dokonce sám připustil její dočasnou výlučnou péči, a i předběžným opatřením požadovanou výši výživného, a matka netvrdila, že by jí v této péči jakkoliv bránil. Obecné soudy se ani nijak nepozastavily nad záměrem matky odvézt děti do 200 km vzdáleného města bez souhlasu druhého rodiče. Závěr soudů, že ukončení soužití za vypjatých okolností je samo o sobě důvodem předběžné úpravy, může v praxi způsobit obrovské zatížení soudů a zejména porušování základních práv a svobod účastníků. Je nezbytné, aby se za takové situace hledal model vyvážené péče. Minimalistický model rozsahu péče (jako v posuzované věci) by mělo být něco výjimečného, užívaného jen s ohledem na odůvodněné zájmy nezletilých, tedy jen v případech, kdy je z podání patrný důvod k tomuto postupu. Nezdůvodněná aplikace minimalistického modelu rozsahu péče může být v zásadním rozporu se zájmy nezletilých, a to tím spíše, když je zachován po celou dobu trvání předběžného opatření, a navíc nezletilí jsou ve věku, kdy se snadno a rádi adaptují, ale hůře přijímají následné změny, a tato doba přesáhne únosnou míru. V posuzované věci pak ve svém důsledku došlo k naprosto nepřijatelnému předjímání konečného rozhodnutí, bez řádného dokazování a zdůvodnění této potřeby. Nezletilí byli svěřeni navíc do péče matky, která rodičovskou odpovědnost zásadně porušila (když dětem měnila školu a bydliště bez vědomí a souhlasu otce, to vše přesto, že byla řádně poučena orgánem sociálně-právní ochrany dětí). Obecné soudy při rozhodnutí o předběžné úpravě postupovaly bez zákonného podkladu, neb v daném řízení nebyly splněny podmínky nutné pro vydání předběžného opatření, absence řádného zdůvodnění pak podtrhává svévoli v rozhodnutí těchto soudů. Hodnocení zájmu otce o péči z předložené listiny matkou bylo navíc učiněno v rozporu s psaným textem. Stěžovatel v obecné rovině (nicméně při aplikaci na posuzovanou věc) dodal, že praktiky procesní strategie rodičů, jež se střídavou péčí nesouhlasí, se tak stávají stále agresivnějšími. Budou-li tolerovány, a bude přijat model, že každý vyhrocený rozchod upravíme předběžnou úpravou poměrů, každý vnitrostátní únos po jeho návratu akceptujeme a přejdeme, jakoby se nic nestalo (či jej zohledníme až v meritu věci, kdy už toto zohlednění nebude možné, protože dítě bude adaptováno), tak se z nich brzy stane účinný nástroj, jak fakticky dosáhnout toho, že judikatura Ústavního soudu ohledně střídavé péče nebude aplikovatelná. Zasáhnout do této praxe je přitom možné pouze na počátku řízení, tedy ústavní stížností podanou proti rozhodnutí o předběžném opatření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně jeho práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává setrvale názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
9. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
10. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele či nezletilých.
11. Nelze též přehlédnout, že vydání předběžného opatření za dané skutkové situace je rozhodnutím jak dočasným, tak současně nezbytným. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů v nyní posuzované věci (sub 3 a zejména obsah napadeného usnesení krajského soudu), že je dána naléhavost zatímní úpravy poměrů účastníků, a tato úprava je v zájmu nezletilých. Za skutkové situace zjištěné obecnými soudy je jejich shora uvedený závěr o potřebě nařízení předběžného opatření do doby rozhodnutí ve věci samé a o nutnosti nastavit pravidla, která budou muset respektovat oba rodiče, řádně a logicky odůvodněn [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Proto na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavním významem.
12. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další rozhodování soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, a závěrem zdůrazňuje, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svých nezletilých dětí (čl. 3 odst. 1 Úmluvy) a pokusili se najít při péči o ně alespoň částečně společnou řeč, neboť tím, kdo v nastalé situaci nejvíce trpí, jsou právě jejich děti.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu