ECLI:CZ:US:2022:4.US.507.22.1
sp. zn. IV. ÚS 507/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jany P. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Zuzanou Suchanovou, advokátkou, sídlem Na Perštýně 342/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2021 č. j. 16 Co 402/2021-1714 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. října 2021 č. j. 0 P 447/2020-1675, 45 P a Nc 298/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Jiřího B., nezletilých Tomáše B. a Patrika B. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o právech dítěte.
2. Jak plyne z napadených rozhodnutí, z argumentace stěžovatelky (matky nezletilých vedlejších účastníků) a z jí doložených předcházejících rozhodnutí v dané opatrovnické věci, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 11. 2018, č. j. 14 Nc 1063/2017-791 byli předběžným opatřením oba nezletilí vedlejší účastníci předáni do péče otce (vedlejšího účastníka) a stěžovatelce bylo stanoveno výživné. Soud vyšel z doporučení OSPOD, znalkyně PhDr. Matulové, obor psychiatrie, specializace klinická psychologie, jakož i z poznatků zahájeného trestního stíhání vůči stěžovatelce a jejím rodičům, z nichž mělo vyplývat, že stěžovatelka dlouhodobě znevažuje úlohu otce v životě nezletilých dětí a ze strany stěžovatelky a jejích rodičů dochází k dlouhodobému a trvalému ovlivňování nezletilých dětí s tím, že v chování stěžovatelky a jejích rodičů lze spatřovat týrání dětí. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 14 Nc 1063/2017-946 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 1. 2020 č. j. 16 Co 279/2019-1081 byli nezletilí svěřeni pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče otce. Styk stěžovatelky s nezletilými byl upraven tak, že každý lichý pátek v kalendářním roce vyzvedne stěžovatelka nezletilé z institucí, které navštěvují, a otci je nazpět předá v Pro Dialogu, z. s. v 17:00 hod. Dále byla stěžovatelka oprávněna stýkat se s oběma nezletilými každý sudý pátek v kalendářním roce od 16:30 hod. do 17:30 hod., a to formou asistovaného styku v Pro Dialogu, z. s.
3. Stěžovatelka podala dne 9. 12. 2020 návrh na rozšíření styku s nezletilými bez asistovaného předání, resp. asistovaného styku, přičemž dne 23. 6. 2021 změnila žalobní návrh tak, aby nezletilí byli svěřeni do její výlučné péče a byl určen styk otce s nezletilými. O tomto návrhu zatím nebylo rozhodnuto.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud zamítl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, které by rozšířilo styk stěžovatelky s nezletilými (styk od pátku do neděle a zohlednění prázdnin). Městský soud zamítavý výrok potvrdil.
5. Dále obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o novém předběžném opatření, které městský soud (v bodech I. a II. ve správném znění) potvrdil a dle něhož: "I. Matka je oprávněna stýkat se s nezletilými [vedlejšími účastníky -pozn. ÚS] každý pátek po skončení vyučování nejpozději však od 15ti hodin, kdy si nezletilé vyzvedne ve školském zařízení, ve kterém nezletilí plní povinnou školní docházku a předá otci zpět v místě bydliště matky každý sudý pátek v 18 hodin, každý lichý pátek je předá zpět v organizaci Pro Dialog z. s., se sídlem Malířská 386/1, Praha 7- Bubeneč, kam matka přivede děti vždy v 17:30 hodin a kde je otec posléze vyzvedne, matka je povinna nezletilé syny na zpětné předání otci řádně připravit. II. Otci se ukládá povinnost styk matky s nezletilými dětmi v tomto rozsahu strpět a po skončení styku je od ní v sudý pátek v místě jejího bydliště a v lichý pátek v organizaci Pro Dialog z. s. opět převzít. III. Matce se ukládá povinnost realizovat styk s nezletilými bez přítomnosti svých rodičů, včetně jakýchkoliv telefonických či videokonferenčních kontaktů. IV. V tomto rozsahu se mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 23. 5. 2019, č. j. 14 Nc 1063/2017-946, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 16 Co 279/2019-1081, ve zbytku zůstává tento rozsudek nezměněn. V. Tato úprava platí pouze do rozhodnutí ve věci samé".
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 9 odst. 1 až 3, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 16 odst. 1 a 2, čl. 18 odst. 1 a 2, čl. 19 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
7. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení a vymezuje se též proti starším rozhodnutím učiněným v daném opatrovnickém řízení. Stěžovatelka tvrdí, že stanovený styk jednou týdně v pátek je nedostatečný, rozporuje úplné znemožnění styku s prarodiči (rodiči stěžovatelky), rozporuje též samotné svěření dětí do péče otce (nejprve předání do péče otce předběžným opatřením v roce 2018, poté svěření do péče otce rozsudkem ve věci samé v roce 2020). Tvrdí, že dokazování ze strany opatrovnického soudu je nedostatečné. Napadeným předběžným opatřením došlo pouze k nepatrnému rozšíření styku se stěžovatelkou, který považuje za nedostatečný. Má za to, že podezření vůči ní i jejím rodičům je neopodstatněné a probíhající trestní stíhání nedůvodné. Upozorňuje na princip presumpce neviny i rizika protahování trestního řízení. Připomíná, že během opatrovnického řízení docházela do poradenského centra Rosa - centrum pro ženy, z. s., na osobní konzultace, dále na pravidelné terapie do poradny k adiktologovi, absolvovala psychologické vyšetření u klinické psycholožky, stejně jako její rodiče, dále vyšetření u privátního psychiatra. Dokládá závěry posudků a tvrdí, že jsou v rozporu s původním posudkem znalkyně PhDr. Matulové. Vytýká soudu, že v opatrovnickém řízení neustanovil znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací klinická psychologie za účelem řádného provedení dokazování a zjištění aktuálních výchovných možností obou rodičů a vývoje nezletilých dětí.
8. Stěžovatelka pak cituje z judikatury Ústavního soudu nálezy týkající se svěřování dětí do péče, střídavé péče, vyloučení styku rodiče s dítětem, potřeby výchovy dětí ze strany obou rodičů a nejlepšího zájmu dítěte.
9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dokládá bez bližšího komentáře e-mailovou korespondenci otce nezletilých z let 2013 - 2014 s údajnou milenkou a se svým kamarádem. Dále dokládá zprávy dětské lékařky z roku 2017, záznam o podání podnětu stěžovatelky na OSPOD z roku 2017. V dalším doplnění pak stěžovatelka dokládá přepis zvukového záznamu z ústního jednání obvodního soudu ve věci samé ze dne 2. 3. 2022, ze kterého dle stěžovatelky plyne, že opatrovnický soud nehodlá zatím "z opatrnosti" rozšiřovat styk stěžovatelky s dětmi z důvodu probíhajícího trestního řízení vůči stěžovatelce, přičemž stěžovatelka opakuje, že důkazy svědčí v její prospěch.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Stěžovatelka napadá usnesení o předběžném opatření, kde jsou možnosti Ústavního soudu přezkoumávat tato opatření a zasahovat tak do běžících řízení vzhledem k subsidiaritě ústavní stížnosti výrazně zúženy. Ústavní soud opakovaně připomenul, že způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod sice obecně vyloučit nelze, zásah touto formou však zpravidla nedosahuje potřebné intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních (srov. např. usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a řadu dalších].
12. Ústavní soud tak vychází z toho, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad spravedlivého procesu a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
13. Jak uvedl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2547/20 ze dne 13. 10. 2020, "soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy Ústavní soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci" (usnesení sp. zn. II. ÚS 2547/20 ze dne 13. 10. 2020).
14. Obecně též platí, že intenzita zásahu do práva na rodinný život a tomu odpovídající přísnost přezkumu ze strany Ústavního soudu je nižší v situaci, kdy oba rodiče mají soudním rozhodnutím umožněn kontakt s dítětem a oba se podílejí na jeho výchově (byť různou měrou), na rozdíl od případů, kdy je jednomu z rodičů, či dokonce oběma, tato péče a výchova soudním rozhodnutím zcela znemožněna.
15. Ústavní soud tak tvrzení stěžovatelky posoudil podle zmíněných limitů přezkumu a dospěl k závěru, že předběžné opatření bylo vydáno oprávněným orgánem, mělo zákonný podklad, v rámci řízení o něm nebyla porušena procesní pravidla a nebylo ani projevem libovůle, neboť soudy správně vyšly z toho, že předběžné opatření nelze vydat tam, kde by nešlo o úpravu předběžnou, ale ve svých důsledcích o úpravu konečnou, zohlednily, že probíhá řízení o návrhu ve věci samé, ve kterém stěžovatelka žádá změnu frekvence styku s nezletilými syny. Zároveň zohlednily, zda by poměry nezletilých mohly být bez vydání navrhovaného předběžného opatření ohroženy. Soudům nelze vytýkat libovůli v jejich postupu, když svá rozhodnutí podložily názorem spolku Pro Dialog z. s. a Střediska výchovné péče, které jsou v přímém kontaktu s nezletilými, vzaly v potaz jejich stanoviska, že rozšiřování styku se stěžovatelkou není zatím žádoucí, je však žádoucí přejít na styk již neasistovaný, a proto v souladu s doporučeními styk napadeným předběžným opatřením modifikovaly, resp. mírně rozšířily, byť ne na víkendový styk, resp. při zohlednění některých prázdnin, jak požadovala stěžovatelka.
16. Stěžovatelka rozsáhle argumentuje skutečnostmi, jež byly posuzovány a vypořádány ze strany obecných soudů při vydání shora uvedeného rozsudku v roce 2019, resp. 2020, kterým byli nezletilí svěřeni do péče otce (tvrzené násilí otce nezletilých vůči stěžovatelce, resp. vůči nezletilým). Stěžovatelka značnou částí své argumentace věnuje předběžnému opatření ze dne 6. 11. 2018 č. j. 14 Nc 1063/2017-791, resp. rozsudku obvodního soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 14 Nc 1063/2017-946, ve znění rozsudku městského soudu ze dne 30. 1. 2020, č. j. 16 Co 279/2019-1081. Tato rozhodnutí však nejsou předmětem posuzované ústavní stížnosti, tím je pouze napadené předběžné opatření. Jakékoli nové stěžovatelkou předkládané důkazy (např. různé nové posudky na stěžovatelku a její rodiče) pak budou předmětem volného hodnocení důkazů ze strany obecných soudů v řízení ve věci samé, které však stále probíhá. Řízení ve věci samé nemůže být nahrazováno řízením o vydání předběžného opatření (s ohledem na jeho účel, lhůty, i z toho plynoucí standard dokazování), z čehož plyne též shora shrnutá limitace Ústavního soudu právě při přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních.
17. Z hlediska posouzení ústavnosti napadeného předběžného opatření proto není relevantní ani následný procesní vývoj řízení ve věci samé (stěžovatelkou dokládaný přepis jednání soudu ve věci samé ze dne 2. 3. 2022).
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. O návrhu stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu