ECLI:CZ:US:2023:1.US.1332.23.1
sp. zn. I. ÚS 1332/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele I. R., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2023 č. j. 21 Co 40/2023-68 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. prosince 2022 č. j. 46 C 356/2022-51, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a F. R., zastoupeného JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení o zrušení vyživovací povinnosti (výrok I.) a uložil stěžovateli jako žalobci povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 10 890 Kč (výrok II.). Výrok I. odůvodnil okresní soud odkazem na §96 odst. 2 věty první a §96 odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") s tím, že v průběhu nařízeného jednání dne 29. 11. 2022, a to poté, co začalo jednání (t. j. byla přednesena žaloba), vzal stěžovatel žalobu v plném rozsahu zpět. Výrok II. byl odůvodněn odkazem na §146 odst. 2 o. s. ř., a poukazem na zásadu zavinění, které se posuzuje výlučně z procesního hlediska s tím, že podle této doktríny nejsou podstatné ani důvody, které žalobce vedly ke zpětvzetí žaloby. Okresní soud odkázal v tomto směru na nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1227/09 [(N 197/54 SbNU 429); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a připomněl i vzájemnou komunikaci účastníků řízení. Soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána přinejmenším předčasně, tedy nikoli důvodně ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť vedlejší účastník měl v době podání žaloby stále statut studenta, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn. Stěžovatel tedy zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a je tak povinen hradit jeho náklady, které vyčíslil částkou 10 890 Kč a které sestávají z nákladů na zastoupení advokátem podle §6 odst. 1 a §7 bod 5. ve spojení s §8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
3. Proti výroku II. usnesení okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o výši nákladů řízení, podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu ve výroku II. změnil pouze ohledně výše nákladů tak, že tyto činí 39 930 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 6 837 Kč (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že v přezkoumávaném případě bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby "s ohledem na nastalou procesní situaci, i s ohledem na zamítnutí návrhu na změnu žaloby". Krajský soud konstatoval, že odpovědnost za podání žaloby má toliko stěžovatel. Je-li žaloba podána, aniž by se žalobce pokusil před tím jednat se žalovaným, nelze žalovanému klást k tíži, že se nechal zastupovat svou právní zástupkyní. Z uvedeného je zřejmé, že vedlejšímu účastníkovi vznikly účelně vynaložené náklady řízení, když nelze přehlédnout, že jeho ekonomická situace, jakožto studenta, není dobrá. Ve shodě s okresním soudem krajský soud uzavřel, že stěžovatel svým zpětvzetím žaloby procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno, proto jej podle §146 odst. 2 věty první zákona o. s. ř., stíhá povinnost hradit vedlejšímu účastníkovi účelně vynaložené náklady. Krajský soud poukázal na to, že řízení je zahájeno podáním návrhu, a to dnem, kdy soudu došel návrh na jeho zahájení (srov. §79 odst. 1 a §82 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení pak začínají vznikat žalované straně okamžikem, kdy aktivně vstoupí do sporu. V projednávané věci se vedlejší účastník nechal zastoupit advokátkou a v důsledku toho mu vznikly náklady, vyjmenované okresním soudem, přičemž všechny považoval krajský soud za účelně vynaložené. Krajský soud v předmětné věci neshledal důvody pro postup podle §150 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud napadený výrok usnesení okresního soudu o náhradě nákladů řízení sice změnil, avšak v jeho neprospěch, a uložil stěžovateli povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 39 930 Kč, tedy ve výši téměř čtyřnásobku původní částky. Dále mu uložil povinnost uhradit náklady odvolacího řízení, a to navíc i za úkon, který vedlejší účastník neučinil - sepis odvolání.
5. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, který považuje za průlomové rozhodnutí ve vztahu k aplikaci zákazu reformationis in peius v civilním řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že zákaz reformationis in peius vyplývá z dispoziční zásady, která se uplatní i v odvolacím civilním řízení. Zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tedy nelze prvostupňové rozhodnutí změnit k tíži odvolatele.
6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení pro něj bylo překvapivé, neboť neměl možnost jakkoli reagovat na tuto změnu, když k projednání odvolání nebylo nařízeno ústní jednání. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22. Podle stěžovatele měl krajský soud ve věci nařídit ústní jednání, aby stěžovatel měl možnost a prostor vyjádřit své stanovisko ke zvýšení náhrady nákladů řízení, navíc za situace, kdy sám vedlejší účastník odvolání proti usnesení okresního soudu nepodal, a bylo tak možné předpokládat, že s rozhodnutím souhlasí. Krajský soud tak nejen změnil rozhodnutí okresního soudu v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, ale navíc takto učinil překvapivě bez jakékoli možnosti a prostoru, aby stěžovatel mohl na tuto změnu reagovat.
7. K argumentaci obecných soudů stěžovatel rovněž uvádí, že samotný statut studenta nelze zaměňovat s reálnou možností a schopností vedlejšího účastníka sám se živit. Vzhledem k tomu, že ke dni podání žaloby nedisponoval stěžovatel žádným potvrzením (ačkoli jej od vedlejšího účastníka opakovaně vyžadoval) o tom, že vedlejší účastník bude pokračovat ve studiu od září 2022, je zřejmé, že žaloba nebyla předčasná. Žaloba byla podána důvodně, neboť odpovídala aktuální vědomosti stěžovatele o situaci vedlejšího účastníka. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník doložil stěžovateli potvrzení o studiu na vyšší odborné škole až dne 21. 9. 2022 (tedy téměř dva měsíce po podání žaloby), stala se žaloba nejpozději ke dni 1. 9. 2022 důvodnou a nikoli předčasnou. Nedostatečná komunikace vedlejšího účastníka nemůže jít k tíži stěžovatele, neboť vedlejší účastník stěžovatele o tom, že od 1. 9. 2022 nastupuje na vyšší odbornou školu, neinformoval. Stěžovatele tak má za to, že žaloba byla podána důvodně a nikoli předčasně, a proto by to měl být vedlejší účastník, komu měla být uložena povinnost hradit náklady řízení stěžovateli.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka
8. Okresní soud se ve svém vyjádření ztotožnil s krajským soudem, který odkázal na postup podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř., s tím, že stěžovatel zavinil, že řízení bylo zastaveno, neboť žaloba byla vzata zpět "s ohledem na nastalou procesní situaci, i s ohledem na zamítnutí návrhu na změnu žaloby", nikoliv pro chování vedlejšího účastníka. Posuzování důvodnosti podání žaloby okresním soudem tedy bylo nadbytečným. Ve zbytku okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Krajský soud ve svém vyjádření setrval na stanoviscích obsažených v odůvodnění napadeného usnesení. Odkázal zejména na argumenty uvedené v napadeném usnesení a v něm uvedenou judikaturu, od které neshledal důvod se odchýlit, a to zejména za situace, kdy se okresní soud při určení tarifní hodnoty, z níž při stanovení nákladů řízení vycházel, dopustil extrémní nesprávnosti, když opominul §8 odst. 2 advokátního tarifu. Krajský soud uvedl, že neporušil stěžovatelem uvedená ústavně zaručená práva, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
10. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu. Stěžovatel si podle jeho názoru byl vědom nesprávného výpočtu nákladů řízení, neboť byl zastoupen advokátem, a musel si tak být vědom toho, že krajský soud by měl tuto nesprávnost napravit. Krajský soud napravil pochybení okresního soudu ve výpočtu nákladů řízení, přičemž rozhodl v souladu s platnou právní úpravou. O pochybení okresního soudu stěžovatel věděl, sám na ně upozornil a rozhodnutí krajského soudu tak pro něj nemohlo být překvapivé. Oba ve věci rozhodující soudy dospěly k závěru, že to byl stěžovatel, kdo zahájil řízení a následně vzal žalobu zpět, a to nikoli pro chování vedlejšího účastníka. Poté, co byl stěžovatel seznámen se skutečností, že vedlejší účastník pokračuje ve studiu, neučinil žádný procesní úkon. Pro úplnost vedlejší účastník dodává, že náklady odvolacího řízení, přiznané mu rozhodnutím krajského soudu, nejsou za sepis odvolání, jak je (zřejmou nesprávností opisu) uvedeno v napadeném rozhodnutí, ale za vyjádření k odvolání stěžovatele. Vedlejší účastník dále uvádí, že přezkum rozhodování o nákladech řízení v odvolacím řízení je činěn na základě principu legality (např. nález ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 230/04, nález ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 1896/18), a že stěžovatel při podání odvolání správně poukázal na to, že náklady řízení byly vypočteny z nesprávného základu a tedy výrok o nákladech řízení je nesprávný, neodůvodněný, nepřezkoumatelný. S odkazem na rozhodnutí ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/2021 (na které poukazoval právní zástupce vedlejšího účastníka již při ústním jednání) krajský soud tuto nesprávnost napravil a rozhodl podle platné právní úpravy. Výši nákladů řízení při aplikaci platné právní úpravy a správném výpočtu mohl tak stěžovatel předpokládat a vypočítat si výši nákladů řízení podle advokátního tarifu. Rozhodnutí krajského soudu tedy nelze považovat za překvapivé. Vedlejší účastník proto dovozuje, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
11. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Stěžovatel v zaslané replice setrval na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. V posuzované věci se stěžovatel domáhá zrušení výroků napadených usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obvykle staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20]. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze např. tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) nebo nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20].
16. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud také mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. O "extrémní situace" jde zejména v případech, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Ústavní soud je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod.
17. V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07, ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18 a další].
18. Uvedené platí i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Vzhledem k částce uložené stěžovateli na náhradě nákladů prvostupňového řízení (39 930 Kč - 10 890 Kč, resp. částce 29 040 Kč coby stěžovatelem zpochybňovanému rozdílu v přiznané výši náhradu nákladů řízení) jde o tzv. bagatelní věc [přinejmenším z pohledu dovolacího řízení, nehledě na skutečnost, že dovolání pouze proti nákladovému výroku je nepřípustné ex lege - §238 odst. 1 písm. h) a odst. 2 o. s. ř.]. Jak bylo výše uvedeno, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věc s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)], což není tento případ.
19. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadené výroky usnesení obecných soudů, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly vyhovění předmětné ústavní stížnosti.
20. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, jež ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení v bagatelní výši. Protože Ústavní soud ani nezjistil nic, co by zakládalo intenzitu porušení základních práv a svobod v shora uvedeném rozsahu, neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05, či usnesení ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2156/22).
21. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel podanou ústavní stížností brojí proti rozhodnutí okresního soudu jako celku, tedy i proti jeho výroku I., kterým bylo řízení o jeho žalobě zastaveno. Uvedeným výrokem okresní soud vyhověl návrhu stěžovatele na zastavení řízení a stěžovatel v ústavní stížnosti vůči tomuto výroku žádné námitky k zastavení řízení neuplatňuje. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel fakticky brojí výlučně proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu