ECLI:CZ:US:2023:1.US.173.23.1
sp. zn. I. ÚS 173/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené JUDr. Barborou Bretlovou, advokátkou, sídlem Vratislavická 1012, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 11. listopadu 2022 č. j. 31 To 413/2022-2564 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 18. října 2022 č. j. 4 T 165/2021-2535, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 20 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") byla podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost stěžovatelky (vedle dalších obviněných) o bezplatnou obhajobu. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud uvedl, že stěžovatelka je stíhána pro pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a že si již v průběhu přípravného řízení zvolila k zastupování advokátku JUDr. Barboru Bretlovou. Následně podala žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Z výzvy ze dne 16. 9. 2022, která byla stěžovatelce doručena do datové schránky dne 23. 9. 2022, je patrné, že stěžovatelce byla stanovena lhůta dvou týdnů od doručení přípisu k doložení její příjmové a majetkové situace. Stěžovatelka však na tuto výzvu nereagovala a předmětné skutečnosti nedoložila. Okresní soud proto uzavřel, že na základě neúplných a nedoložených informací nelze dospět k závěru, že splňuje podmínky §33 odst. 2 trestního řádu.
3. Stížnost stěžovatelky proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Po přezkoumání věci konstatoval, že stěžovatelka okresnímu soudu doložila jen vybrané skutečnosti a na jeho výzvu nereagovala, proto okresní soud postupoval správně, když žádost stěžovatelky zamítl. V průběhu stížnostního řízení pak stěžovatelka svou žádost doplnila a z jejího prohlášení a připojených důkazů vyplynulo, že v současné době nemá žádný stálý příjem a dostatek finančních prostředků. K tomu krajský soud zdůraznil, že nedostatek finančních prostředků, který je podmínkou přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu, nesmí být nedostatkem momentálním či přechodným. Poukázal na to, že stěžovatelka je zdráva, jak vyplynulo z jejího prohlášení, nemá žádné zdravotní omezení, a že je pouze její volbou, že v současnosti není zaměstnána, není vedena na úřadu práce, nepobírá žádné dávky a pracuje případně jen brigádně. K tvrzení stěžovatelky, že vyjma pozemků, kde je nařízena exekuce, nemá žádný majetek vyšší hodnoty a že ji živí její dcera, které recipročně vypomáhá, krajský soud podotkl, že v dané souvislosti nelze přehlédnout, že podíl na domě, ve kterém bydlí, své dceři relativně nedávno darovala, tudíž je reciprocita zajištěna, aniž by ji to časově zatěžovalo, a že přechodnou skutečností je nepochybně i péče o vnuka, který již dosáhl věku tří let a může tedy navštěvovat předškolní zařízení. Uváděla-li stěžovatelka, že akcie společnosti X, jíž je jedinou akcionářkou a předsedkyní správní rady a jejímž základním a splaceným kapitálem byla částka 2 000 000 Kč, mají nulovou hodnotu, toto podle krajského soudu nijak nedoložila, přičemž ani z jejího vyjádření a doložených dokladů nebylo patrné, zda jde o skutečnost trvalou (společnost není zrušena) či přechodnou. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že nedostatek finančních prostředků u stěžovatelky je nedostatkem přechodným, kdy stěžovatelka může příjem získat v řádu dnů či týdnů, a že proto nesplňuje podmínky §33 odst. 2 trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na obhajobu a rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu podle §33 odst. 2 trestního řádu. Opětovně uvádí, že ve stížnosti proti usnesení okresního soudu poukazovala na vysoké finanční závazky, které jsou proti ní exekučně vymáhány s tím, že dlouhodobě není v jejích možnostech i při plném pracovním nasazení tyto splácet. Poukazuje na to, že společnost X, je mrtvou společností, která nevykonává žádnou činnost a splňuje podmínky pro zrušení. Tvrdí, že nulovou hodnotu akcií dané společnosti by bylo možno zjistit pouze na základě znaleckého posudku, na jehož vyhotovení nemá finanční prostředky. Úvahu krajského soudu o dočasnosti či přechodnosti hodnoty akcií označuje za pouhou spekulaci. Převod nemovitosti, ve které žije, na její dceru, podle ní rovněž nevypovídá nic o její majetkové situaci či potencialitě. Má za to, že prokázala, že její dluhy dosahují úrovně neřešitelné "dluhové pasti" a že soudy se její argumentaci blíže nevěnovaly a dostatečně se s ní nevypořádaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení, přičemž je zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Úmluva podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a jednak tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38].
8. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/2018).
9. Podle §33 odst. 2 trestního řádu nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, jde-li o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm. Soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Položí-li soudy spíše než na současný stav důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
10. V nyní posuzované věci okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatelce byla doručena výzva k doložení její příjmové a majetkové situace, na kterou nereagovala a předmětné skutečnosti nedoložila. Uzavřel proto, že její žádosti o bezplatnou obhajobu nebylo možno pro nesplnění podmínek §33 odst. 2 trestního řádu vyhovět. Stěžovatelka v průběhu stížnostního řízení svou žádost doplnila, avšak krajský soud i přes doplnění žádosti dospěl k totožnému závěru, jako okresní soud. Po přezkoumání věci shledal, že stěžovatelka je v produktivním věku (56 let) a nemá žádné zdravotní omezení. Je tak podle něj pouze její volbou, že v současnosti není zaměstnána, není vedena na úřadu práce, nepobírá žádné dávky a pracuje případně jen brigádně. Podle krajského soudu jde o přechodný stav. Stěžovatelka uvedla, že vyjma pozemků, kde je nařízena exekuce, nemá žádný majetek vyšší hodnoty a živí ji dcera, které recipročně vypomáhá. K tomu krajský soud podotkl, že podíl na domě, ve kterém bydlí, své dceři nedávno darovala, tudíž je reciprocita zajištěna, aniž by to stěžovatelku časově zatěžovalo, a že přechodnou skutečností je nepochybně i péče o vnuka, který již dosáhl věku tří let a může tedy navštěvovat předškolní zařízení. Nijak pak stěžovatelka nedoložila ani skutečnost, že akcie společnosti X, jíž je jedinou akcionářkou a předsedkyní správní rady a jejímž základním a splaceným kapitálem byla částka 2 000 000 Kč, mají nulovou hodnotu. Z jejího vyjádření ani doložených dokladů nebylo patrné, zda jde o skutečnost trvalou či přechodnou. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že nedostatek finančních prostředků u stěžovatelky je nedostatkem přechodným, a proto nebyly splněny podmínky §33 odst. 2 trestního řádu.
11. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17) a ani ve věci stěžovatelky Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu