ECLI:CZ:US:2023:1.US.640.23.1
sp. zn. I. ÚS 640/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Laškov, Dvorek 16, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 1. 2023 č. j. 1 Nt 1201/2023-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Královehradeckého kraje, Územního odboru Rychnov nad Kněžnou, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 8. 9. 2022 č. j. KRPH-78613-33/TČ-2022-050781 bylo podle §79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel namítá, že jednání, které orgány činné v trestním řízení prověřují, nemůže být trestným činem. Poškozená podle něj zneužívá institutu trestního oznámení k řešení občanskoprávní záležitosti, která náleží do pravomoci civilních soudů. Domnívá se, že postup orgánů činných v trestním řízení je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a daná věc nemá být řešena v trestním řízení. Toto své tvrzení obsáhle rozvádí ve vztahu k jednotlivým částem jednání, které je předmětem prověřování. Zajištění je podle jeho názoru též v rozporu se zásadou přiměřenosti, neboť bylo zajištěno pět bytových jednotek stěžovatele, jejichž hodnota mnohonásobně převyšuje výši způsobené škody. Stěžovatel zároveň přiložil potvrzení o výši zůstatku na svém bankovním účtu ke dni 6. 2. 2023, kterým dokládá, že disponuje částkou 2,7 milionu Kč. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel přiložil též smlouvu o úschově peněžních prostředků určených pro poškozenou, a to ve výši odpovídající jí složené částce na koupi bytu po odečtení smluvní pokuty.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Větší část stěžovatelovy argumentace směřuje k podpoře jeho tvrzení, že jednání, které je předmětem prověřování ze strany orgánů činných v trestním řízení, nemůže být trestným činem, neboť má povahu občanskoprávní věci. Ústavní soud však tuto argumentaci nepovažuje za přesvědčivou. Předně je třeba uvést, že nemalá část majetkové a hospodářské kriminality se vyznačuje tím, že k jejímu páchání dochází v rámci občanskoprávních vztahů. Jestliže tedy v předmětné věci probíhalo či probíhá řízení před civilním soudem, nijak to nevylučuje současné konání trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení nemohou z hlediska účelu trestního řízení a jeho veřejnoprávní povahy rezignovat na prověřování podezřelých okolností soukromoprávních vztahů, naplňuje-li jednání jednoho ze subjektů tohoto vztahu znaky skutkové podstaty trestného činu. Užití trestněprávních prostředků je opodstatněno zejména výší tvrzené škody, o které bude dále ještě řeč.
Jednání, které je popsáno ve výše zmíněném usnesení policejního orgánu a jenž je předmětem prověřování, spočívá (velmi stručně vyjádřeno) v tom, že stěžovatel měl hned v pěti případech uzavřít s poškozenými smlouvu o smlouvě budoucí, týkající se bytových jednotek, přičemž se snažil vyhnout převodu vlastnického práva právě k těmto (již zaplaceným) bytovým jednotkám na poškozené. Policejní orgán ve svém usnesení dále uvedl, že podezření z trestné činnosti stěžovatele a potřeba zajištění jeho nemovitostí je dále posilována zjištěním o převodu vlastnického práva jedné z jeho bytových jednotek ve prospěch jím ovládané právnické osoby.
Ústavní soud v takto formulovaném a odůvodněném podezření z trestné činnosti stěžovatele neshledává žádný projev svévole, a nemíní je proto zpochybňovat. Tento závěr činí i s ohledem na ranou fázi, v níž se předmětné řízení nachází, a z toho vyplývající potřebu dalšího dokazování, od něhož se bude odvíjet další postup v řízení.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelově námitce týkající se údajného nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Z usnesení policejního orgánu vyplývá, že prověřovaným jednáním měla být způsobena škoda téměř 10 mil. Kč. Jde tedy o tak závažný následek, že úvahy o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku se mohou pohybovat jen v teoretické rovině.
Jako irelevantní vyhodnotil Ústavní soud argumenty stěžovatele, že disponuje částkou 2,7 mil. Kč a že do advokátní úschovy složil částku 837 314 Kč. Předmětná nemovitost totiž byla usnesením policejního orgánu zajištěna proto, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že je tato věc nástrojem trestné činnosti. Nemovitost tedy nebyla zajišťována ani coby výnos z trestné činnosti, ani za účelem zajištění nároku poškozených podle §47 trestního řádu, takže mezi její hodnotou a výši škody, jež měla být prověřovaným skutkem způsobena, nemusí úměra. Kromě toho lze znovu připomenout, že jednáním, z něhož je stěžovatel podezřelý, měla být způsobena škoda téměř 10 mil. Kč.
Skutečnost, že předmětná nemovitost byla zajištěna jako nástroj trestné činnosti, je pak hlavním důvodem pro odmítnutí námitky stěžovatele, že zajištění je v rozporu se zásadou přiměřenosti, neboť hodnota pěti zajištěných nemovitostí vysoce převyšuje škodu způsobenou prověřovaným činem. Nelze navíc odhlédnout od toho, že usnesení napadené nyní posuzovanou ústavní stížností se týká zajištění pouze jediné nemovitosti.
Ústavní soud uzavírá, že usnesení policejního orgánu, jež předcházelo vydání napadeného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, bylo dostatečně odůvodněno a vyplývá z něj naplnění všech zákonných předpokladů pro zajištění stěžovatelovy nemovitosti. Jestliže Okresní soud v Ústí nad Orlicí napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu, neshledal v tom Ústavní soud žádnou vadu, která by mohla být důvodem pro jeho kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu