ECLI:CZ:US:2023:1.US.797.23.1
sp. zn. I. ÚS 797/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem Brno, Dřevařská 12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. 5 To 1/2023 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno ze dne 24. 10. 2022 č. j. NCOZ-2211-1346/TČ-2019-417603-H, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno (dále jen "policejní orgán"), kterým bylo podle §79g odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků (celkem 78 000 Kč, 8 605 Eur a 512 USD) nalezených při domovní prohlídce. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že k němu policejní orgán přistupuje naprosto formálně a své usnesení odůvodnil vágně za pomocí řady floskulí, a to v podstatě na základě jediné indicie. Připomíná, že policejní orgán doposud nezahájil jeho trestní stíhání. Argumentaci Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") považuje za pouhé "prefabrikování" a mechanickou aprobaci stejných skutečností, na které ve svém usnesení odkázal policejní orgán. Z toho dovozuje, že stížnostní soud rezignoval na své povinnosti. Uvádí, že pokud orgány veřejné moci kriminalizují jeho znaleckou činnost, aniž by byly schopny objektivně a kvalifikovaným odborným způsobem ověřit správnost a důvodnost závěrů této činnosti, jde o protiústavní a svévolný postup.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Ústavní soud dále konstatuje, že argumentace stěžovatele je velmi obecná a neobsahuje v podstatě žádné konkrétní námitky vztahující se k jednotlivým zákonným podmínkám vyžadovaným pro rozhodnutí o zajištění věci. Ústavnímu soudu proto nezbývá než stejně obecným způsobem odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Stěžovateli nelze přisvědčit, že by napadená usnesení byla odůvodněna vágně a za pomocí floskulí, byť nelze popírat, že některé části odůvodnění těchto usnesení trpí určitou mírou neurčitosti. Policejní orgán nicméně ve svém usnesení dostatečně vysvětlil důvodnost podezření, že stěžovatel coby soudní znalec účelově stanovoval co nejnižší cenu bytových domů v Brně, a to ve prospěch osob nabývajících vlastnické právo k privatizovaným nemovitostem, za což měl obdržet odměnu v dosud přesně nezjištěné výši. Policejní orgán primárně odkázal na zaznamenaný hovor, v němž další podezřelý M. H. zmínil, že musel stěžovatele vzít na tři dovolené kolem světa. Poukázal též na skutečnost, že stěžovatel absolvoval velké množství zahraničních pobytů, u nichž existuje podezření, že zčásti mohly představovat odměnu za vyhotovené znalecké posudky (srov. č. l. 3 usnesení policejního orgánu).
Zajištění náhradní hodnoty podle §79a odst. 1 a §79g odst. 1 trestního řádu je přípustné, jestliže dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti. Ústavní soud má za to, že z výše uvedených skutečnosti, o které orgány činné v trestním řízení opřely svá rozhodnutí, dostatečně vyplývá naplnění těchto předpokladů. Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že proti němu dosud nebylo zahájeno trestní stíhání, jde o okolnost, která nemůže mít zásadní vliv na posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí o zajištění jeho peněžních prostředků. Ustanovení §79a a násl. totiž nepodmiňují využití zajišťovacích prostředků zahájením trestního stíhání, takže taková rozhodnutí mohou nastoupit (a také pravidelně nastupují) i ve fázi prověřování, tedy před zahájením trestního stíhání.
Ústavní soud neshledal ani důvod k tomu, aby pochyboval o splnění přezkumné povinnosti ze strany vrchního soudu. Jestliže vrchní soud odkazoval v zásadě na shodné skutečnosti, z nichž vycházelo usnesení policejního orgánu, nelze to samo o sobě považovat za vadu. Jestliže je již prvostupňové rozhodnutí dostatečně kvalitně odůvodněno, není povinností stížnostního orgánu argumentaci dále doplňovat, pokud se vypořádá s relevantními námitkami obsaženými v podané stížnosti a neopomene žádnou podstatnou okolnost, jež může mít vliv na posouzení zákonnosti a správnosti usnesení orgánu prvního stupně. Vrchní soud tyto požadavky dodržel a sám stěžovatel ostatně neuvádí žádnou konkrétní námitku či okolnost, kterou by stížnostní soud opomenul.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení považuje za dostatečně odůvodněná, přičemž přihlédl mj. k rané fázi, v níž se předmětné trestní řízení nachází. Je z nich seznatelná existence okolností, z nichž lze dovodit splnění předpokladů pro postup spočívající v zajištění náhradní hodnoty. Postup orgánů činných v trestním řízení tak na rozdíl od stěžovatele nepovažuje ani za protiústavní, ani za svévolný. Objasnění dalších relevantních okolností případu, včetně správnosti a důvodnosti výsledků znalecké činnosti stěžovatele, může být objasněno v dalších fázích trestního řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu