ECLI:CZ:US:2023:1.US.915.23.1
sp. zn. I. ÚS 915/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek Drahomíry Bártové a Soni Bártové, obou zastoupených Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou, sídlem 28. října 640, Žamberk, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. ledna 2023 č. j. 23 Co 13/2023-121, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ČSOB Stavební spořitelna, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala po stěžovatelkách jako žalovaných zaplacení částky 1 584 136,50 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení o tom, že vedlejší účastnice se stěžovatelkami a s Miroslavem Bártou (který však následně zemřel) uzavřeli dne 25. 2. 2010 smlouvu o úvěru, v níž se zavázali vrátit vedlejší účastnici poskytnutý úvěr ve výši 2 070 000 Kč, což ale neučinili, řádně neplnili podmínky úvěrové smlouvy a dostali se do prodlení. Vedlejší účastnice proto nárok na vrácení úvěru včetně příslušenství požadovala v tomto řízení. Vedle takto uplatněné žaloby požadovala vedlejší účastnice splnění závazků z uvedené úvěrové smlouvy rovněž po Přemyslu Maixnerovi, který k úvěrovému závazku dne 25. 2. 2010 přistoupil, a byl tak z úvěrového vztahu spolu s vedlejšími účastnicemi a zesnulým Miroslavem Bártou zavázán společně a nerozdílně. Na rozdíl od stěžovatelek však Přemysl Maixner byl ochoten závazky vyplývající z úvěrového vztahu uznat a zaplatit, což také vyjádřil v notářském zápise s přímou vykonatelností. V rámci obrany stěžovatelek v průběhu tohoto řízení nebyla popírána existence úvěrového vztahu, ani samotné poskytnutí úvěru a ani okolnost, že povinnosti vyplývající z tohoto úvěrového vztahu nebyly řádně plněny. Stěžovatelky pouze vznášely pochybnosti nad výší žalované částky, a obecně bez jakékoliv podrobnější argumentace vznesly námitku promlčení. K roli Přemysla Maixnera uvedly, že ten byl ochoten za úplatu od stěžovatelek garantovat úvěruschopnost dlužníků z úvěrového vztahu a tím rovněž připravenost úvěrujícího úvěr poskytnout. Ještě před projednáním žalobního požadavku vedlejší účastnice oznámila, že v exekučním řízení vedeném proti Přemyslu Maixnerovi došlo k úhradě na pohledávku vedlejší účastnice z titulu předmětného úvěrového vztahu postupnými platbami v období od dubna do října 2022 v celkové výši 2 342 888,26 Kč, tyto platby byly započteny na pohledávku vedlejší účastnice, došlo k úplné úhradě vymáhané pohledávky, a vzhledem k tomu vedlejší účastnice vzala žalobu v celém rozsahu zpět a navrhla zastavení řízení.
3. Okresní soud i přes nesouhlas stěžovatelek se zpětvzetím žaloby usnesením ze dne 24. 11. 2022 č. j. 314 C 5/2021-105 řízení zastavil (výrok I.), vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelkám náklady řízení ve výši 119 262 Kč (výrok II.) a současně rozhodl o tom, že vedlejší účastnici se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 63 366 Kč (výrok III.). Ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky okresní soud s odkazem na §146 odst. 2, věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovodil, že žaloba nebyla vzata zpět pro chování stěžovatelek, neboť ty pohledávku vedlejší účastnice neuhradily, a byla-li pohledávka uhrazena jiným způsobem, nelze tuto úhradu dávat na vrub stěžovatelek. Zahájila-li vedlejší účastnice řízení proti stěžovatelkám za situace, kdy již probíhalo exekuční řízení proti dalšímu dlužníkovi, pak musí podle okresního soudu nést následky toho, že obě řízení probíhala z jejího popudu souběžně. Bylo-li v exekučním řízení plnění vymoženo a řízení proti stěžovatelkám zastaveno, mají stěžovatelky právo na náhradu nákladů řízení.
4. Proti výroku II. usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. změnil tak, že stěžovatelky jsou povinny nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem ve výši 70 146,20 Kč, a to každá z nich v rozsahu jedné poloviny této částky (výrok I.) Krajský soud dále rozhodl, že obě stěžovatelky jsou povinny nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 2 771 Kč, a to každá z nich v rozsahu jedné poloviny této částky. Krajský soud dospěl k závěru, že tu nejsou žádné důvody, pro které by bylo možno označit žalobní nárok v této věci za nikoliv důvodně podaný, za šikanózní, přičemž se zřetelem k teorii plurality platí, že jednání Přemysla Maixnera související s plněním povinností z úvěrového vztahu je třeba přičítat i stěžovatelkám. Krajský soud dovodil, že i v důsledku tohoto plnění bylo namístě aplikovat §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. V ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou extrémně nespravedlivá. Stěžovatelky nelze podle jejich názoru postihovat na základě výsledku jiného soudního řízení vedeného nezávisle na tomto řízení, kterého nebyly účastny a nebyla jim v něm uložena žádná povinnost k zaplacení žalované částky. Stěžovatelky dovozují, že vedlejší účastnice zavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, když podala žalobu vůči stěžovatelkám, přičemž nezávisle na tom podala žalobu k vymožení žalované částky i vůči třetí osobě. Tato soudní řízení byla vedena odděleně a bez vzájemné souvislosti.
6. Stěžovatelky namítají, že nezavdaly důvod k zahájení tohoto soudního řízení, když žalovaná částka byla zaplacena třetí osobou a na základě jiného soudního řízení. Žalovaná částka nebyla zaplacena za stěžovatelky, ale byla podle tvrzení vedlejší účastnice zaplacena na základě pravomocného vykonatelného soudního rozhodnutí ukládajícího zaplatit žalovanou částku třetí osobě. Stěžovatelky dovozují, že uspokojily-li by vedlejší účastnicí uplatňovaný nárok, návrh na zahájení řízení by byl z procesního hlediska brán jako důvodný. Důvodnost žaloby je nezbytné posuzovat dle chování účastníků řízení, nikoliv podle chování třetích osob. Jednání třetích osob stěžovatelky nemohly ovlivnit a není možné je za jednání těchto osob postihovat.
7. Stěžovatelky tvrdí, že krajský soud v předmětné věci nepřípustně posuzoval důvodnost podání žaloby a její zpětvzetí z hlediska hmotného práva. Stěžovatelky se ve věci nemohly písemně prostřednictvím svého zástupce vyjádřit, neboť vedlejší účastnice ještě před tím vzala žalobu zpět. Přesto krajský soud odkazoval na tvrzení stěžovatelek, ačkoli jejich vyjádření k žalobě nebylo učiněno, nebylo tedy ve vztahu ke stěžovatelkám ani možné vycházet z hmotného práva.
8. Svoji ústavní stížnost stěžovatelky následně doplnily tak, že namítají, že napadeným rozhodnutím krajský soud nepřístupně předjímal průběh a výsledek sporu, postoje a tvrzení stěžovatelek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže v rozporu se zákonem jeho přípustnost založit (srov. usnesení ze dne 18. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 1025/22).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další]. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud v předmětné věci nedopustil.
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
14. V předmětné věci se krajský soud k námitkám stěžovatelek, že jim nelze přičítat jednání Přemysla Maixnera spočívající v úhradě závazku vyplývajícího z úvěrové smlouvy, že nezavdaly důvod k podání této žaloby, že žaloba měla být podána vůči všem třem solidárně zavázaným osobám současně a že plněním Přemysla Maixnera šlo o úhradu pouze jeho vlastního závazku, odkázal na teorii plurality, podle které má věřitel vůči každému ze solidárně odpovědných dlužníků samostatnou pohledávku a může vymáhat splnění dluhu v celém rozsahu nebo jeho část vůči jednomu nebo několika anebo všem spoludlužníkům, a to současně nebo postupně. Splněním dluhu jedním ze spoludlužníků způsobuje vůči věřiteli zánik dluhu ostatních spoludlužníků. Každý ze spoludlužníků je povinen plnit dluh v celém rozsahu, ale věřiteli má být dluh plněn jen jednou. Věřitel však nemá právo určit, který spoludlužník má dluh plnit. S ohledem na uvedené neshledal krajský soud námitky stěžovatelek případnými. Poukázal na to, že v případě solidárně plně zavázaných subjektů, jakými v této věci byli původní obligační dlužníci, kterými byli stěžovatelky, Miroslav Bárta a posléze k nim přistoupivší pan Přemysl Maixner, byli zavázáni z úvěrového vztahu společně a nerozdílně, a že vedlejší účastnice jako věřitel z úvěrového vztahu mohla vymáhat splnění povinností z tohoto úvěrového vztahu v celém rozsahu nebo jeho část vůči jednomu nebo jen několika anebo vůči všem spoludlužníkům, a to současně nebo postupně, přičemž splněním solidárně zavázané osoby dochází k zániku nejen jejího vlastního závazku, ale závazku ostatních solidárně zavázaných osob, tedy takové plnění bylo učiněno nejen ve prospěch pana Přemysla Maixnera, ale rovněž ve prospěch stěžovatelek.
15. Krajský soud se rovněž zabýval tím, jaká byla procesní obrana stěžovatelek v tomto řízení, zdali v případě vedení řízení o věci samé by tato obrana mohla být důvodná a mohla vést k závěru o tom, že řízení proti stěžovatelkám bylo vedeno nedůvodně. Z uvedeného pohledu přihlédl krajský soud k argumentaci stěžovatelek obsažené v jejich odporu proti platebnímu rozkazu, jakož i k dalším jejich vyjádřením, avšak nezjistil z nich žádné pro věc podstatné a z hlediska pravděpodobného úspěchu stěžovatelek opodstatněné argumenty, které by přesvědčivě zpochybňovaly důvodnost uplatněné žaloby proti stěžovatelkám. Za tohoto stavu nepovažoval krajský soud obranu stěžovatelek za důvodnou. Proto krajský soud, na rozdíl od okresního soudu, dospěl k závěru, že nejsou žádné důvody, pro které by bylo možné označit žalobní nárok v této věci za nedůvodně podaný, za šikanózní. Jednání Přemysla Maixnera související s plněním povinností z úvěrového vztahu je třeba přičítat i stěžovatelkám jako žalovaným, a proto v důsledku tohoto plnění krajský soud správně na věc aplikoval §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
16. Pro nyní posuzovanou věc je podstatné, že krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení postupoval v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř., když posuzoval, který z účastníků řízení procesně zavinil zastavení řízení, tedy zabýval se zaviněním na zastavení řízení z procesního hlediska. Dospěl přitom k závěru, že vedlejší účastnice vzala důvodně podanou žalobu zpět pro chování stěžovatelek. Tento svůj závěr krajský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Ústavní soud považuje závěr krajského soudu, že stěžovatelky jsou v souladu s §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., povinny zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, za ústavně konformní. Ústavní soud proto neshledal, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí a postup jemu předcházející byly projevem svévole či byly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelek (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu