ECLI:CZ:US:2023:1.US.926.23.1
sp. zn. I. ÚS 926/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Leitnera, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6 – Dejvice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2023 č. j. 9 As 29/2021-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 – Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2023, z jehož kontextu lze dovodit, že jde o ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Z návrhu a doručených písemností se podává, že Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2021 č. j. 5 A 129/2017-66 k žalobě stěžovatele zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 22. 5. 2017 č. j. MF-41772/2016/1603-6/2009 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 10. 2016 č. j. MHMP 1916283/2016 o přestupku stěžovatele a vrátil jim věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud nato napadeným rozsudkem ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka zrušil uvedený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, protože neshledal u správních orgánů porušení absorpční zásady.
3. Návrh stěžovatele postrádá jakoukoli argumentaci. Jeho obsahem je toliko konstatování, že se brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí. Podání Ústavnímu soudu doručil a podepsal právní zástupce stěžovatele, avšak není k němu přiložena plná moc.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem nepřípustným.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. V souladu s vyjádřenou zásadou subsidiarity (řízení o) ústavní stížnosti může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím „konečným“, tedy rozhodnutím o posledním opravném prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní [viz bod 10 usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)]. Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti za situace, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 či ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1743/20].
7. V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Věc se proto nalézá (opět) ve stadiu řízení o správní žalobě před městským soudem, v němž stěžovatel může bránit svá práva. Dále tak může činit, bude-li to (vůbec) třeba, podle nastalé procesní situace v řízení o opravných prostředcích, které mu zákon (soudní řád správní) poskytuje, a posléze i v řízení o ústavní stížnosti, v níž může uplatnit své námitky, které uvedl (mohl uvést) v nyní posuzované ústavní stížnosti. Stěžovatel proto dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, protože řízení není pravomocně skončeno (obdobně srov. např. usnesení ze dne 12. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 993/15, ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2231/21 či ze dne 29. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 3033/21).
8. Za dané situace je ústavní stížnost stěžovatele „předčasná“, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem (samostatného) ústavního přezkumu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nutno podotknout, že Ústavní soud výjimečné okolnosti odůvodňující prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 téhož zákona v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud nepovažoval za potřebné stěžovatele vyzývat k nápravě vad ústavní stížnosti spočívajících zaprvé v její tzv. blanketní formě (viz k tomu např. usnesení ze dne 7. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 918/20 či bod 14 usnesení ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3012/20) a zadruhé v nedoložení zvláštní plné moci k zastupování stěžovatele advokátem v řízení o ústavní stížnosti podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. I došlo-li by k odstranění těchto vad, nadále by existoval důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost, jak je shora uvedeno. Je přitom lhostejné, jakou argumentaci by stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl, protože jde toliko o to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému ve věci, která dosud není pravomocně skončena.
10. Ústavní soud také zohlednil, že je mu z úřední činnosti známo, že právní zástupce stěžovatele opakovaně podává tzv. blanketní ústavní stížnosti, které jsou podle shora uvedeného považovány za vadné. Ústavní soud právního zástupce stěžovatele na tyto náležitosti ústavní stížnosti mnohokrát upozornil a z téhož důvodu jeho ústavní stížnosti v minulosti odmítl (viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 98/23 a další rozhodnutí tam odkazovaná). Na tyto náležitosti byl právní zástupce stěžovatele opakovaně upozorněn i v pozici právního zástupce jiných stěžovatelů (viz např. usnesení ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 3677/16, ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 456/20 či ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 954/20). Za popsaných okolností výzva k odstranění vad v nyní posuzované věci postrádá jakýkoli rozumný smysl, a šlo by tedy o projev tzv. přepjatého formalismu, a proto je namístě ústavní stížnost i bez další výzvy či upozornění odmítnout.
11. Z těchto důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2023
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj