ECLI:CZ:US:2023:2.US.1123.23.1
sp. zn. II. ÚS 1123/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky S. V., zastoupené JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou, sídlem Italská 1219/2, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2023 č. j. 8 Ao 12/2022-99, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město a nezletilé E. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), případně, aby Ústavní soud vyslovil závěr, že mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 29. 12. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN (dále jen "mimořádní opatření") bylo v rozporu se zákonem v rozsahu čl. I bodu 15, a že jako takové bylo v rozporu se čl. 2 odst. 2, čl. 3 a čl. 4 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka a její nezletilá dcera (tj. 2. vedlejší účastnice) se u Nejvyššího správního soudu domáhaly zrušení mimořádného opatření v rozsahu čl. I bodu 15. Toto mimořádné opatření bylo vydáno k ochraně obyvatelstva před dalším rozšířením onemocnění COVID-19 na základě §69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. 5. 2020, a §2 odst. 2 písm. b) až e) a písm. i) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 14. 1. 2022 (dále "pandemický zákon"). Předmětné ustanovení stanovilo podmínky pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor nebo pro účast na hromadných akcích nebo jiných činnostech, a to mj. se "zvýhodněním" pro očkované osoby proti onemocnění COVID-19.
3. Podstata návrhu stěžovatelky spočívala v tom, že jelikož není očkována proti onemocnění COVID-19, nemohla s ohledem na podmínky čl. I bodu 15 mimořádného opatření využívat regulované služby. Nemohla se nechat naočkovat ze zdravotních důvodů, které však nejsou uznány jako kontraindikace. Stěžovatelce bylo onemocnění COVID-19 potvrzeno PCR testem, účastní se studie PROSECO, v rámci které si nechává sledovat hladinu protilátek. Ta má stoupající tendenci. Stěžovatelka a její dcera byly podle svého tvrzení diskriminovány vůči osobám, které splňovaly podmínky čl. I bodu 15 mimořádného opatření, přestože se s ohledem na naměřené protilátky nachází v obdobném postavení. Mimořádným opatřením tak bylo dotčeno jejich právo na rovné zacházení.
4. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením rozhodl, že se návrh stěžovatelky odmítá pro zjevnou neopodstatněnost (výrok I), návrh 2. vedlejší účastnice se odmítá (výrok II), 2. vedlejší účastnici se vrací zaplacený soudní poplatek za návrh na zrušení části opatření obecné povahy ve výši 5 000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně (výrok III), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
5. Nejvyšší správní soud ve vztahu ke 2. vedlejší účastnici shledal, že tato nemá aktivní procesní legitimaci (srov. bod 19 napadeného usnesení). K návrhu stěžovatelky pak konstatoval, že se obdobnými otázkami zabýval ve své prejudikatuře, zejména v rozsudku ze dne 26. 1. 2023 č. j. 8 Ao 4/2022-81, rozhodl o nich zamítavým rozsudkem a neshledal v nyní posuzované věci důvod se od svého dříve vyjádřeného právního názoru odchýlit, pročež dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §13 odst. 3 pandemického zákona. Není proto dán důvod, aby se tímto návrhem znovu podrobně věcně zabýval. S ohledem na zásadu ekonomie soudního procesu proto ve stručnosti odkázal na závěry uvedeného rozsudku a k dílčím námitkám na závěry zejména rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2022 č. j. 8 Ao 2/2022-53, ze dne 20. 10. 2021 č. j. 8 Ao 22/2021-183 a ze dne 21. 4. 2022 č. j. 8 Ao 9/2022-101, aniž by je znovu obsáhle rekapituloval.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jí vznesenými zásadními argumenty, které se dají shrnout do třech dílčích otázek. Pakliže jsou testy na protilátky (vyšetřením z krve) schopny určit, zda konkrétní osoba prodělala určitý druh onemocnění, či nikoliv, proč je osobám s naměřenými protilátkami upřena možnost participovat na společenském životě, když jsou tak diskriminovány oproti osobám, které prodělaly laboratorně potvrzené onemocnění (stěrem na přítomnost viru na sliznici nosohltanu), ale jejich test není schopen určit, zda u nich došlo k imunitní reakci? Je možno na základě nespolehlivé fikce (domněnky) zásadním způsobem omezovat práva jednotlivce? Je možno na základě správního aktu (opatření obecné povahy) možno stanovit zákonem dosud neexistující a nepředpokládané podmínky přístupu ke službám, zejména tzv. podmínku bezinfekčnosti případně fikci bezinfekčnosti, aniž by byly takto stanovené podmínky svým obsahem a významem definovány právním předpisem? Stěžovatelka též apeluje na Ústavní soud, aby vrátil elementární respekt uznávaným a desetiletími prověřeným medicínským postupům v otázce zjišťování protilátek, a jejich schopnosti prokázat jednak imunizaci jedince, jednak schopnost minimálně potvrdit, že se osoba setkala s nemocí, a jako takovou ji prodělala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je zásadně přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Proti výrokům II a III napadeného usnesení je pak ústavní stížnost z povahy věci nepřípustná, jelikož tyto se netýkaly veřejných subjektivních práv a povinností stěžovatelky, ale její nezletilé dcery, která však ústavní stížnost nepodala.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí odkázal na svá dřívější rozhodnutí, zejména na rozsudek ze dne 26. 1. 2023 č. j. 8 Ao 4/2022-81, ale též na rozsudky ze dne 2. 2. 2022 č. j. 8 Ao 2/2022-53, ze dne 20. 10. 2021 č. j. 8 Ao 22/2021-183 a ze dne 21. 4. 2022 č. j. 8 Ao 9/2022-101 a další. Stejně Nejvyšší správní soud postupoval i v dalších usneseních (např. ze dne 31. 5. 2021 č. j. 5 Ao 8/2021-84, ze dne 2. 6. 2021 č. j. 5 Ao 10/2021-48, ze dne 2. 6. 2021 č. j. 5 Ao 13/2021-49 či ze dne 24. 6. 2021 č. j. 5 Ao 11/2021-38 atp.). Jeho postup přitom aproboval i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1498/2021, ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1430/2021 či ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1482/21). Samotná skutečnost, že Nejvyšší správní soud odmítl návrh stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný s odkazem na svou předchozí rozhodovací činnost, v žádném případě nemůže způsobit nezákonnost či dokonce neústavnost daného postupu, a to zvláště tehdy, když tento postup umožňuje §13 odst. 3 pandemického zákona, kdy ústavní konformita tohoto zákona byla (s výjimkou zrušení části jednoho s nynější věcí nesouvisejícího ustanovení) potvrzena plénem Ústavního soudu v nálezu ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 20/21 (č. 4/2022 Sb.).
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníků, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavní soud ve své judikatuře zastává právní názor, podle kterého postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení v posuzované věci neshledal. Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
13. Ústavní soud po ústavním přezkumu napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně souladné a srozumitelné, a úvahy Nejvyššího správního soudu (viz sub 5, a dále zejména body 22 až 43 napadeného usnesení) neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v meritu předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadené rozhodnutí nelze označit za svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona zčásti jako návrh nepřípustný (sub 7). S ústavní stížností byl též spojen alternativní návrh na vyslovení nezákonnosti mimořádného opatření. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní procesní předpoklad pro posouzení eventuálního návrhu na vyslovení nezákonnosti mimořádného opatření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu