ECLI:CZ:US:2023:2.US.1192.23.1
sp. zn. II. ÚS 1192/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého D. F., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 426/2021-37 ze dne 24. 2. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2023, z jehož kontextu lze dovodit, že jde o ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Z návrhu a doručených písemností se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2021 č. j. 60 Az 52/2021-48 k žalobě stěžovatele zrušil rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 4. 8. 2021 č. j. OAM-162/ZA-P07-LE05-2021 a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud nato napadeným rozsudkem na podkladě kasační stížnosti Ministerstva vnitra zrušil uvedený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Návrh stěžovatele postrádá jakoukoli argumentaci, z jakého důvodu podává ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když o věci bude správními soudy opětovně rozhodováno. Podání Ústavnímu soudu doručil a podepsal právní zástupce stěžovatele, avšak není k němu přiložena plná moc, kterýžto nedostatek nebyl odstraněn ani po neformální výzvě Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2023.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem nepřípustným.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. V souladu s vyjádřenou zásadou subsidiarity (řízení o) ústavní stížnosti může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním opravném prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní [viz bod 10 usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)]. Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnost za situace, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 či ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1743/20].
7. V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Věc se proto nalézá (opět) ve stadiu řízení o správní žalobě před krajským soudem, v němž stěžovatel může bránit svá práva. Dále tak může činit, bude-li to třeba, podle nastalé procesní situace v řízení o opravných prostředcích, které mu zákon (soudní řád správní) poskytuje, a posléze i v řízení o ústavní stížnosti, v níž může uplatnit své námitky, které uvedl v nyní posuzované ústavní stížnosti. Stěžovatel proto dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, protože řízení není pravomocně skončeno (obdobně srov. např. usnesení ze dne 12. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 993/15 ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2231/21 či ze dne 29. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 3033/21).
8. Za dané situace je ústavní stížnost stěžovatele "předčasná", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem (samostatného) ústavního přezkumu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud vyzval právního zástupce stěžovatele k nápravě vady ústavní stížnosti spočívající v nedoložení zvláštní plné moci k zastupování stěžovatele advokátem v řízení o ústavní stížnosti podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Právní zástupce na uvedenou výzvu nereflektoval. Ústavní soud za dané procesní situace již nepovažoval za nutné vyzývat k odstranění této vady samostatně přímo stěžovatele, neboť i kdyby došlo k jejímu odstranění, nadále by existoval důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost, jak je shora uvedeno. V rámci rychlosti a hospodárnosti řízení proto Ústavní soud rozhodl, jak je uvedeno shora.
10. Z těchto důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj