ECLI:CZ:US:2023:2.US.2686.23.1
sp. zn. II. ÚS 2686/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, sídlem Zachova 633/4, Brno, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 251/2021-561 ze dne 17. 7. 2023, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a M. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se žalobou domáhal po stěžovatelce (žalované) zaplacení částky ve výši 271 880 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v úhradě, resp. provedení stavebních prací poskytnutých stěžovatelce při výstavbě jejího rodinného domu.
3. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2021 č. j. 11 C 269/2017-459 žalobu zamítl (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 110 492,20 Kč (výrok II.).
4. Proti rozsudku okresního soudu ve věci samé se odvolal vedlejší účastník řízení a proti výroku o náhradě nákladů řízení podala odvolání stěžovatelka. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 6. 2022 č. j. 14 Co 251/2021-493 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil [výrok I. bod a)], ale změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení [výrok I. bod b)]. Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Žaloba ve věci samé byla zamítnuta, neboť plnění poskytnuté stěžovatelce vedlejším účastníkem řízení, kteří si byli v době poskytnutého plnění vzájemně blízcí (žili v družském vztahu), považoval krajský soud za projev společenské úsluhy [srov. §2060 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")].
5. Zatímco tedy okresní soud přiznal stěžovatelce na základě úspěchu ve věci plnou náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nemůže být přiznána náhrada nákladů řízení s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné (viz §150 o. s. ř.). Tyto důvody spatřoval krajský soud v tom, že vedlejší účastník řízení poskytoval plnění stěžovatelce na základě očekávání, že se projeví (dostane smysl) v podobě společného bydlení v jím stavěném stěžovatelčině rodinném domě. Za situace, kdy právní posouzení věci v rámci družského poměru (vedlejší účastník řízení měl mj. vyživovací povinnost k jejich společnému nezletilému synovi, který byl svěřen do péče stěžovatelky) bylo sporné, dospěl krajský soud s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci k závěru, že by bylo nepřiměřenou tvrdostí vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, pokud by měl hradit stěžovatelce i náklady řízení.
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení podala stěžovatelka ústavní stížnost. Té Ústavní soud nálezem ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 3138/22 vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2022 č. j. 14 Co 251/2021-493 ve výroku I. bod b) a ve výroku II. zrušil, a to z důvodu, že odvolací soud rozhodl o aplikaci §150 o. s. ř., aniž by před svým rozhodnutím dal najevo, že uvažuje o jeho použití, a vytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelka mohla vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva. Krajský soud nezjišťoval ani majetkové a sociální poměry stěžovatelky a své rozhodnutí o aplikaci moderačního práva z tohoto hlediska neodůvodnil dostatečným způsobem, čímž došlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a také práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V odůvodnění nálezu Ústavní soud konstatoval, že svým rozhodnutím nepředjímá rozhodnutí o nákladech řízení, neboť sám neposuzuje okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř. Vzhledem ke zrušujícímu nálezu bude ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů opětovně rozhodovat krajský soud, který v případě, že i nadále bude zamýšlet postupovat podle §150 o. s. ř., vytvoří procesní prostor k vyjádření se k jeho eventuální aplikaci. Teprve následně zváží, zda §150 o. s. ř. v posuzované věci bude aplikovat či nikoliv.
7. V novém rozhodnutí, jež stěžovatelka napadá touto ústavní stížností, krajský soud opětovně využil §150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznal. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že na základě doplněných a prokázaných tvrzení účastníků dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro výjimečnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a tedy nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné stěžovatelce. Spatřuje je především v okolnostech věci, kdy mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda o podmínkách poskytování plnění vedlejšího účastníka stěžovatelce ve formě výstavby jejího rodinného domu a tato plnění poskytoval dobrovolně, tedy bez existence povinnosti ve vztahu ke stěžovatelce, která tato plnění bez poskytování protihodnoty přijímala. Vedlejší účastník přitom vycházel z toho, že v rodinném domě bude poté se stěžovatelkou a jejich společným synem bydlet, neboť v té době mezi nimi existoval družský poměr a jinou možnost společného bydlení neměli. Jednalo se tak z jeho strany o tzv. společenskou úsluhu v konečném důsledku poskytovanou zcela bez jakéhokoliv protiplnění, neboť vedlejší účastník nakonec doplatil i dlužné výživné, které měl v úmyslu proti své pohledávce započíst. Tímto způsobem tedy významně přispěl ke zvýšení majetku stěžovatelky a žalobu na vydání bezdůvodného obohacení podal za situace, kdy dosud neexistuje početnější judikatura vyšších soudů týkající se sporů bývalých druhů vyplývajících z plnění poskytovaných v rámci společenské úsluhy. Odvolací soud sice nakonec dospěl k závěru, že žalobě nelze v dané věci vyhovět, vedlejší účastník však mohl legitimně očekávat, že soud může dospět i k jinému názoru a jeho žalobě naopak vyhovět. Žalobu tak nebylo možné považovat za zjevně bezdůvodnou a pro konkrétní okolnosti této věci by bylo vůči vedlejšímu účastníkovi nepřiměřenou tvrdostí, aby stěžovatelce hradil náklady řízení.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Odvolací soud podle jejího přesvědčení ve výroku o nákladech řízení zasáhl citelně a nezákonně do práv stěžovatelky nejen na spravedlivý proces, ale i do jejího práva na ochranu vlastnictví. Absenci náhrady nákladů řízení považuje stěžovatelka za nepřiměřenou a nespravedlivou. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo podle stěžovatelky ani řádně odůvodněno. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné a překvapivé, čímž došlo i k porušení právní jistoty.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž namítá, že v posuzované věci jednak nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci §150 o. s. ř., jednak šlo o překvapivé rozhodnutí.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165); srov. i usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
13. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
14. K tomu je třeba uvést, že nejen z textu právní úpravy, ale rovněž i ze zavedené soudní praxe vyplývá obecný požadavek, že úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení [k tomu srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Součástí tohoto pravidla je mimo jiné posouzení, jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka, tj. nejen na straně žalované, ale i na straně žalující.
15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití §150 o. s. ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným.
16. V dané věci rozhodoval odvolací soud o nákladech řízení podruhé. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3138/22 konstatoval porušení základních práv stěžovatelky a instruoval krajský soud, jak ve věci dále postupovat. V nyní projednávané věci tedy Ústavní soud posoudil, jakým způsobem tento soud naplnil jeho závěry a zda dostál požadavkům na zachování spravedlivého procesu vůči stěžovatelce.
17. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník byli krajským soudem přípisem ze dne 30. 5. 2023 řádně poučeni o možnosti postupu podle §150 o. s. ř., přičemž na základě takto učiněného procesního poučení oba podali své vyjádření v podáních ze dne 15. 6. 2023, a to jak o svých osobních a majetkových poměrech, tak o svém pohledu na projednávanou věc. Svá tvrzení doložili rovněž listinnými důkazy. Krajský soud na základě takto opatřených vyjádření a důkazů dospěl ke stejnému závěru jako v původním řízení, své úvahy a právní závěry dostatečným způsobem odůvodnil a současně dospěl k závěru, že se jeho rozhodnutí nemůže negativním způsobem dotknout majetkové sféry žalované, což rovněž náležitě odůvodnil. Procesní postup krajského soudu ověřil Ústavní soud rovněž z vyžádané soudního spisu sp. zn. 11 C 269/2017.
18. V dané věci je tedy na místě zopakovat, že náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
19. Úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. Ústavní soud však na straně krajského soudu žádné pochybení v tomto směru neshledal.
20. V napadeném rozhodnutí nelze již spatřovat ani prvky překvapivosti, jak tvrdí v ústavní stížnosti stěžovatelka. O překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)] jde totiž pouze tehdy, když soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Stěžovatelka byla ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3128/22 s možnou aplikací §150 o. s. ř. řádně seznámena a měla možnost se k ní vyjádřit a uplatňovat svoji argumentaci, čehož také využila.
21. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu