ECLI:CZ:US:2023:3.US.1305.23.1
sp. zn. III. ÚS 1305/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 8 Tdo 1131/2022-452, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. března 2022 č. j. 68 To 23/2022-365 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. prosince 2021 č. j. 1 T 144/2019-321, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvou přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Stejným rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obvinění pro další skutky, pro něž státní zástupce podal návrh na potrestání.
3. Uvedených přečinů se podle zjištění okresního soudu stěžovatel dopustil - stručně vyjádřeno - tím, že řídil osobní automobil (v případě prvního skutku), resp. motocykl (v případě druhého skutku), a činil tak v době výkonu trestu zákazu činnosti, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 9 T 163/2018.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali státní zástupce i stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením obě tato odvolání podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy přistupovaly k dokazování svévolně, když stěžovatelem předkládané, resp. navrhované důkazy označily jako nadbytečné a účelové, přestože tyto důkazy považovala obhajoba za stěžejní. Ve vztahu k prvnímu skutku, za nějž byl odsouzen (popsanému v bodu I výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu), byla jeho obhajoba založena na tvrzení, že osobní automobil neřídil on, ale muž A. N., přičemž stěžovateli navíc řízení automobilu znemožňoval jeho zdravotní stav. Nalézacímu soudu vytýká, že závěr o vině založil na výpovědích dvou zasahujících policistů, a to navzdory důkazům, jejichž provedení navrhl za účelem vyvrácení, resp. zpochybnění těchto výpovědí. Obecné soudy však podle něj na provedení těchto důkazů zcela rezignovaly a bez řádného důvodu je neprovedly. Tvrdí, že Nejvyšší soud restriktivně interpretoval dovolací důvody, které uplatnil, a neposkytl žádnou ochranu jeho základním právům.
7. V případě návrhu na výslech svědka A. N. obecné soudy podle stěžovatele pochybily tím, že se tuto osobu nepokusily kontaktovat a spokojily se s konstatováním, že je vyloučeno, aby se tento svědek v inkriminovanou dobu nacházel na území České republiky, neboť byl na něj vydán zatykač. Stěžovatel dále poukazuje na odborné vyjádření, které nechal zpracovat a ze kterého vyplývá, že je předmětné vozidlo vybaveno na zadním a bočních sklech výrazně ztmavujícími foliemi, kvůli kterým není do vozidla téměř vidět, a rovněž průhlednost přes čelní sklo je značně omezena. Je přesvědčen, že se mu tímto důkazem podařilo vyvrátit výpovědi zasahujících policistů. Stěžovatel uvádí nedostatky, kterými podle něj trpí znalecký posudek MUDr. Jíchy a které vyvolávaly potřebu jeho doplnění, k čemuž ovšem obecné soudy nepřistoupily. Domnívá se, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
8. V souvislosti s druhým skutkem, za nějž byl stěžovatel odsouzen [popsaném v bodu II. 3 výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu], má stěžovatel za to, že jej nelze hodnotit jako trestný čin. S odkazem na nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17 tvrdí, že na dané jednání neměly být aplikovány trestněprávní prostředky, které mají sloužit jako ultima ratio. Vychází přitom z toho, že řídil motocykl pouze jako automechanik, který kontroloval provedenou opravu, a to navíc v místě svého pracoviště, když vše trvalo jen několik desítek vteřin.
9. Stěžovatel konečně namítá též porušení svého práva na obhajobu, což odvozuje od postupu odvolacího soudu v závěrečné fázi veřejného zasedání o odvoláních podaných jím a státním zástupcem. Uvádí, že předsedkyně senátu odvolacího soudu bez zákonného důvodu přerušila jeho závěrečnou řeč a že nebyl vyzván k využití práva posledního slova.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
12. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451].
13. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy pečlivě vypořádaly se všemi výše popsanými námitkami stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navíc na argumentaci obecných soudů téměř nereaguje. Ústavní soud proto předesílá, že nepovažuje za účelné podrobně opakovat všechny důvody, kvůli kterým odmítly stěžovatelovy námitky již obecné soudy, a zpravidla bude toliko odkazovat na příslušné pasáže napadených usnesení.
14. Jestliže se stěžovatel v souvislosti se skutkem popsaným v bodu I výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu snaží zpochybnit svědectví zasahujících policistů, resp. samotnou skutečnost, že osobní automobil řídil právě on, odkazuje Ústavní soud na body 41 a 42 rozsudku okresního soudu, bod 16 usnesení krajského soudu a body 25 až 27 usnesení Nejvyššího soudu. Obecné soudy zde obhajobu stěžovatele přesvědčivě vyvrátily. Připomenout je vhodné zejména skutečnost, že policejní hlídka viděla automobil řízený stěžovatelem z bezprostřední blízkosti, jeden z policistů stěžovatele poznal, a právě proto se hlídka snažila automobil zastavit. Policisté dorazili k pronásledovanému automobilu bezprostředně po jeho zastavení, viděli v jeho blízkosti výhradně stěžovatele, který měl u sebe klíče od vozidla.
15. Obecné soudy na uvedených místech svých rozhodnutí rovněž spolehlivě dovodily, že stěžovatelovo tvrzení o tom, že vozidlo řídil A. N., představuje pouhou legendu. Obecné soudy dále s logickým odůvodněním odmítly přiznat relevanci odbornému vyjádření předloženému stěžovatelem, z nějž vyplývalo, že předmětné vozidlo mělo silně zatmavená skla. Poukázaly na více než dvouletý rozestup mezi stíhaným skutkem a zpracováním odborného vyjádření, jakož i na skutečnost, že uvedené silné zatmavení skel by auto činilo nezpůsobilým k provozu na pozemních komunikacích. Z dokazování nicméně vyplynulo, že daný vůz byl policií stavěn opakovaně, přičemž ani jednou policisté nezjistili, že by vozidlo nebylo provozuschopné.
16. V souvislosti s otázkou zdravotního stavu stěžovatele, resp. zda mu tento zdravotní stav znemožňoval řízení motorových vozidel, jak sám tvrdí, odkazuje Ústavní soud především na bod 42 rozsudku okresního soudu a bod 16 usnesení krajského soudu. Zde se obecné soudy věnovaly vyhodnocení provedeného znaleckého dokazování a Ústavní soud v tomto hodnocení nezaznamenal žádné logické či jiné podstatné vady.
17. Jestliže za dané situace obecné soudy vyhodnotily výpovědi zasahujících policistů jako pravdivé a věrohodné, a dovodily z nich, že to byl stěžovatel, kdo řídil předmětné vozidlo, neshledává v tom Ústavní soud žádný prvek svévole ani jiné pochybení. V návaznosti na to nenachází žádný důvod k tomu, aby zpochybňoval závěr obecných soudů o nadbytečnosti důkazu spočívajícího ve výpovědi svědka A. N. Tato výpověď tak nemůže být řazena do kategorie tzv. opomenutých důkazů [viz např. nálezy ze dne 13. 3. 1999 sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305), ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107), ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51]. Skutková zjištění obecných soudů nejsou v žádném, natož pak extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
18. Stěžovatelova námitka, že skutek popsaný v bodu II. 3 výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu nevykazuje znaky trestného činu, vychází z toho, že stěžovatel popisuje rozhodné skutkové okolnosti jinak, než jak je vzaly za prokázané obecné soudy. Ty především dospěly k závěru, že stěžovatel motocykl neřídil pouze v rámci kontroly provedené opravy, jak sám tvrdí, ale že na něm chtěl odjet domů. Jízdu přitom uskutečnil na veřejně přístupné účelové komunikaci, nikoli v uzavřeném, veřejnosti nepřístupném prostoru (viz blíže bod 43 rozsudku okresního soudu, bod 17 usnesení krajského soudu a bod 30 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud se tak přiklání k závěru obecných soudů, že nyní posuzovaná věc je podstatně odlišná od té, která byla řešena v nálezu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17, na nějž stěžovatel odkazuje. Důvody, proč za daných okolností naplňuje předmětný skutek znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, podrobně rozebral zejména Nejvyšší soud v bodech 31 až 39 svého usnesení. Ústavní soud nemá, co by těmto úvahám vytknul.
19. V souvislosti s námitkou stěžovatele, že byl postupem odvolacího soudu v závěrečné fázi veřejného zasedání zkrácen na svém právu na obhajobu, odkazuje Ústavní soud na bod 24 usnesení Nejvyššího soudu. Ten správně poukázal na to, že stěžovatel nevysvětlil, jaký dopad mělo namítané pochybení odvolacího soudu na jeho postavení, resp. že přímo při veřejném zasedání nenamítal porušení svých práv. S odkazem na protokol o veřejném zasedání ze dne 21. 3. 2022 podotknul, že obhájci stěžovatele byl dán prostor k přednesení závěrečné řeči i konečného návrhu, načež bylo uděleno i poslední slovo. Ústavní soud proto též dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl postupem odvolacího soudu zkrácen na svém právu na spravedlivý (řádný) proces.
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu