ECLI:CZ:US:2023:3.US.1367.23.1
sp. zn. III. ÚS 1367/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Slavomíry Vacardové, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2023 č. j. 36 Co 445/2022-138 a výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. července 2022 č. j. 27 C 44/2020-110, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a průběh soudního řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na lidskou důstojnost a spravedlivý proces.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se podanou žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Jablonci pod sp. zn. 5 C 405/2007 (dále též "původní řízení").
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 7. 2022 č. j. 27 C 44/2020-110 řízení co do částky 94 500 Kč zastavil (výrok I.), vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 69 875 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a příslušenství z částky 94 500 Kč (výrok III.), žalobu co do částky 196 412,68 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok IV.) a vedlejší účastnici řízení uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 43 140 Kč (výrok V.). Obvodní soud konstatoval, že stěžovatelce vznikla nemajetková újma v důsledku průtahů v původním řízení (11 let a 9 měsíců). Výši náhrady stanovil podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu a s ohledem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010.
4. K odvolání vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 3. 2023 č. j. 36 Co 445/2022-138 rozsudek obvodního soudu změnil ve vyhovujícím výroku II. tak, že žalobu co do částky 44 075 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 29 285,50 Kč (výrok II.). Městský soud vyšel při rozhodování ze svého dřívějšího rozsudku ze dne 7. 4. 2022 č. j. 36 Co 108/2021, 8/2022-82, který se týkal obdobného nároku na náhradu nemajetkové újmy ve vztahu k manželovi stěžovatelky. Vyšel ze základní roční částky zadostiučinění ve výši 16 000 Kč ročně, kterou modifikoval podle §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona o odpovědnosti státu za škodu. Neshledal žádný důvod pro navýšení základní částky z důvodu kompenzačního řízení, neboť toto řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Stejně tak nebylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, aby byla zohledněna inflace, neboť samotná vzrůstající životní úroveň není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění, a to ani z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Svoje námitky rozděluje do dvou okruhů. Prvním okruhem námitek vytýká městskému soudu, že opomenul rozhodnout o nákladech odvolacího řízení, čímž stěžovatelku připravil o částku 3 400 Kč plus 21% DPH. Druhým okruhem námitek namítá, že při stanovení výše zadostiučinění nebyla zohledněna inflace. Městský soud dále ignoroval její žádost o předběžný právní názor, pročež jeho rozhodnutí považuje za překvapivé. Rovněž vyslovuje přesvědčení, že městský soud stranil státu a nevypořádal se s tím, že délka odškodňovacího řízení má být taktéž kompenzována. Konečně uvádí, že městský soud založil zjevnou nerovnost mezi snižováním a zvyšováním odškodnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Jde-li o přípustnost, je ústavní stížnost přípustná toliko proti rozsudku městského soudu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k ústavní stížností napadenému výroku IV. rozsudku obvodního soudu, jímž byla žaloba stěžovatelky co do částky 196 412,68 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je ústavní stížnost nepřípustná, jelikož stěžovatelka proti němu nepodala odvolání a nevyčerpala tak všechny procesní prostředky k ochraně svého práva [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že v části, vůči níž je ústavní stížnost přípustná (tedy proti rozsudku městského soudu), jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
10. Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona o odpovědnosti státu za škodu, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. např. nálezy ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373) nebo ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
11. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že mu přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. V judikatuře Ústavního soudu se ostatně uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši [např. nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643)]. Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být ústavně souladným způsobem odůvodněna.
12. Žádná z výše naznačených pochybení, která by mohla odůvodnit jeho zásah, však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ostatně ani stěžovatelka žádným excesem či extrémním vybočením z kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu neargumentuje, když především namítá, že při stanovení výše náhrady nebyla zohledněna inflace, resp. doba, která uplynula od vydání sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 do okamžiku vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tuto námitku však městský soud s odkazem na rozsudek obvodního soudu (bod 23) a tam uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu jasně a srozumitelně vypořádal. Soudy se rovněž zabývaly námitkou týkající se zohlednění délky samotného kompenzačního řízení, když tuto délku nepovažovaly za nepřiměřenou.
13. Namítala-li stěžovatelka nepředvídatelnost, resp. překvapivost, rozsudku městského soudu z důvodu nevyslovení předběžného právního názoru, pak je třeba upozornit, že pojem "předvídatelnost" nelze vykládat jako žádanou vědomost účastníka řízení o tom, jak bude ve věci rozhodnuto. Navíc, jak bylo naznačeno výše, při stanovení výše náhrady mají obecné soudy poměrně velký prostor pro vlastní úvahu a zohlednění konkrétních okolností věci.
14. Ohledně námitky vztahující se k nákladům řízení (nepřiznání náhrady za jeden úkon právní služby) Ústavní soud opakovaně a konstantně zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
15. Vedle toho nelze ani přehlédnout, že náklady řízení, které stěžovatelce nebyly podle jejího tvrzení přiznány, jsou v bagatelní výši. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13).
16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti výroku IV. rozsudku obvodního soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu