ECLI:CZ:US:2023:3.US.264.23.1
sp. zn. III. ÚS 264/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Matouška, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem Čimelice 112, proti III. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 14 Ad 15/2022-40, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech kázeňských, sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 14 Ad 15/2022, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy pro vnější službu ve věcech kázeňských ze dne 11. 4. 2022 č. 28/2022 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kterému vedlejší účastník vyhověl a rozhodnutím ze dne 8. 7. 2022 č. 202/2022 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Stěžovatel se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, neboť mu jím nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení. Podáním ze dne 12. 11. 2022 vzal stěžovatel žalobu zpět, neboť vedlejší účastník po podání žaloby rozhodl o náhradě nákladů správního řízení tak, jak stěžovatel požadoval.
3. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), rozhodl o zastavení řízení (I. výrok). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 3 s. ř. s. a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 7 800 Kč do jednoho měsíce od právní moci usnesení (III. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s postupem městského soudu, který posoudil úkon zpětvzetí žaloby jako pouhý jednoduchý administrativní úkon a nikoliv jako písemné podání ve věci samé podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), ačkoliv v minulosti zpětvzetí žaloby vždy posuzoval jako úkon ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Městský soud nevysvětlil, proč tento svůj dosavadní postup přehodnotil a porušil zásadu legitimního očekávání. Stěžovatel je přesvědčen, že zpětvzetí žaloby je zásadním písemným podáním ve věci samé, kterým se ukončuje soudní řízení, nelze je proto považovat za pouhý administrativní úkon. Stěžovatel má za to, že postup městského soudu je natolik extenzivní, že vyžaduje zásah Ústavního soudu, kterým by došlo k zabránění této libovůle. Stěžovatel má rovněž za to, že ústavní stížnost přesahuje jeho zájmy, neboť Ústavní soud svým postojem dává najevo obecným soudům nepřijatelnost takovéhoto postupu, který nedopadá pouze na stěžovatele, ale na celou řadu účastníků řízení. V důsledku uvedeného nadto dochází i k nerovnosti postavení stěžovatele coby fyzické osoby oproti státnímu orgánu na straně druhé, když postupem soudu je jedna strana zvýhodněna, není-li jí stanovena povinnost nahradit plnou náhradu nákladů. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na nález sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018 (N 96/89 SbNU 447), z něhož dovozuje, že vědomost plné náhrady nákladů by měla být motivací státu eliminovat nezákonná rozhodnutí tak, aby stát nemusel hradit náklady řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
7. Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
9. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení a určování její výše, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (výši odměny advokáta), jde o náklady řízení v bagatelní výši, kdy výše sazby mimosmluvní odměny za dotčený úkon je 3 100 Kč.
10. Ústavní soud již mnohokrát judikoval [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), usnesení ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, usnesení ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1307/10 a další], že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.
11. Z obsahu vyžádaného spisu vyplývá, že vedlejší účastník dne 26. 10. 2022 navrhl zastavení řízení, neboť byl nárok stěžovatele zcela uspokojen. Městský soud dne 4. 11. 2022 zaslal toto sdělení vedlejšího účastníka stěžovateli s dotazem, zda bude na tuto procesní situaci reagovat. Stěžovatel dne 12. 11. 2022 sdělil městskému soudu, že bere žalobu v plném rozsahu zpět a požaduje náhradu nákladů řízení za část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zpětvzetí žaloby) ve výši 9300 Kč a 3x režijní paušál v celkové výši 900 Kč.
12. Městský soud nepřiznal stěžovateli nákladů právního zastoupení ve stěžovatelem požadované výši, nýbrž pouze v rozsahu mimosmluvní odměny za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení a podání žaloby) po 3 100 Kč a 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč. Za úkon právní služby, za který by stěžovateli náležela náhrada nákladů, soud nepovažoval zpětvzetí žaloby, neboť se jednalo podle městského soudu o jednoduchý úkon administrativního charakteru.
13. Stěžovatel napadl ústavní stížností pouze způsob, jakým byl soudem aplikován advokátní tarif, čímž byl Ústavní soud fakticky postaven do role další instance v systému obecného soudnictví, ačkoliv mu toto postavení nepřísluší, jak bylo výše uvedeno. Ani takové případné porušení práva není způsobilé, aby se jím Ústavní soud zabýval, to by připadalo v úvahu pouze za situace, že by proces interpretace a aplikace příslušných právních ustanovení obecným soudem byl založen na libovůli či dokonce svévoli, tedy v daném případě by se konkrétně mohlo jednat o pominutí či podstatné odchýlení se soudu od advokátního tarifu, případně o neodůvodnění postupu při stanovování výše odměny (viz usnesení ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 3007/07). Takovou vadu však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí, které městský soud dostatečným způsobem odůvodnil, neshledal.
14. Podle §60 odst. 3 věta druhá s. ř. s. platí, že vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. V nyní posuzované věci bylo řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, a to na základě sdělení vedlejšího účastníka ze dne 26. 10. 2022, že stěžovatele uspokojil, což stěžovatel podáním ze dne 12. 11. 2022 potvrdil. Řízení tedy nebylo zastaveno primárně na základě návrhu stěžovatele (zpětvzetí žaloby), nýbrž pro naplnění podmínek daných §60 odst. 3 věta druhá s. ř. s. Závěru městského soudu, že podání stěžovatele ze dne 12. 11. 2022 (jakkoli v něm stěžovatel vyjádřil vůli vzít svou žalobu zpět) bylo administrativním úkonem, proto nelze z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Uvedené nic nemění na tom, že v jiné procesní situaci, kdy by bylo řízení zastaveno čistě z důvodů zpětvzetí žaloby, by byl takový procesní úkon návrhem ve věci samé podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.
15. Z uvedených důvodů nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k vyčíslení nákladů dospěl, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu