ECLI:CZ:US:2023:3.US.3456.22.1
sp. zn. III. ÚS 3456/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti FA & SO tworest s. r. o., sídlem Pražská 186, Libeř, zastoupené Martinou Nyklovou, advokátkou, sídlem Horní Branná 25, Horní Branná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022 č. j. 23 Cdo 15/2022-238, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2021 č. j. 16 Co 418/2020-167 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. června 2020 č. j. 12 C 110/2019-135, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po obchodní společnosti Pojišťovna Patricie, a. s. (dále též "původní žalovaná") domáhala zaplacení částky 99 000 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na plnění z pojistné smlouvy na pojištění podnikání, uzavřené mezi stěžovatelkou a původní žalovanou.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2020 č. j. 12 C 110/2019-135 žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace původní žalované. V průběhu řízení totiž z provedeného dokazování vyplynulo, že veškerá práva a povinnosti původní žalované z pojistných smluv, vyjma výslovně uvedených (mezi nimiž nebyla předmětná pojistná smlouva), přešla v důsledku převodu pojistného kmene (podle smlouvy ze dne 4. 7. 2019) na obchodní společnost Generali Česká pojišťovna, a. s. (dále též "nabyvatelka"), přičemž zmíněný převod pojistného kmene rovněž schválil regulátor trhu, tj. Česká národní banka. Z uvedeného je podle obvodního soudu patrné, že z původní žalované přešla i práva a povinnosti z předmětné pojistné smlouvy, v důsledku čehož tak došlo ke změně v osobě dlužníka (resp. osoby povinné ze smlouvy) a původní žalovaná tak není pasivně legitimována. Obvodní soud dále připomněl, že k podání návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo účastníka dosavadního podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je legitimována výlučně stěžovatelka, jakožto žalobkyně. Z jejího podání přitom vyplynulo, že si její právní zástupkyně byla vědoma možnosti procesního nástupnictví, avšak zřejmě se domnívala, že je na vedlejší účastnici řízení, aby takový návrh učinila.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 2. 2021 č. j. 16 Co 418/2020-167 rozsudek obvodního soudu potvrdil, přičemž se s ním shodl v závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace. Připomněl, že původní žalovaná nedostatek své pasivní legitimace namítla v průběhu řízení před obvodním soudem a přesně uvedla, že došlo k převodu (prodeji) pojistného kmene na nabyvatelku. Na námitku nedostatku pasivní legitimace stěžovatelka reagovala svým podáním ze dne 2. 3. 2020, v němž uvedla, že na žalobě v plném rozsahu trvá. Po provedení důkazů dokládajících převod pojistného kmene pak stěžovatelka již nereagovala. Městský soud zdůraznil, že stěžovatelce zastoupené advokátkou nemohlo být dáno procesní poučení o tom, že může postupovat podle §107a o. s. ř., neboť by takovýmto poučením byl porušen §118b odst. 4 o. s. ř. (pozn. správně měl městský soud na mysli zřejmě §118a odst. 4 o. s. ř.). V žádném případě nešlo o poučení podle §118b odst. 1 až 3 o. s. ř. (pozn. správně má být zřejmě §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.), jak namítala stěžovatelka. Soudy nemohly dát stěžovatelce poučení, že podle zákona o pojišťovnictví došlo k převodu práva na jiný subjekt, který je nadále z hlediska hmotněprávního právním nástupcem původní žalované, neboť tím by fakticky poučovaly advokátem právně zastupovaného účastníka o hmotném právu, tedy kterému subjektu svědčí fakticky pasivní legitimace ve sporu. Stěžovatelka v průběhu řízení získala prostřednictvím své právní zástupkyně dostatek informací k tomu, aby tento procesní návrh v řízení učinila, tj. aby navrhla postup podle §107a o. s. ř. Pokud tak neučinila, muselo to vést nutně k zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace.
5. K uvedenému je třeba z procesního hlediska doplnit, že obvodní soud usnesením ze dne 2. 11. 2021 č. j. 12 C 110/2019-226 rozhodl, že v řízení bude podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. nadále pokračováno na straně žalované s obchodní společností Generali Česká pojišťovna, a. s., neboť původní žalovaná v důsledku fúze sloučením ztratila s právními účinky ke dni 2. 7. 2021 způsobilost být účastníkem řízení a její jmění přešlo na nástupnickou společnost Generali Česká pojišťovna, a. s.
6. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2022 č. j. 23 Cdo 15/2022-238 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť městský soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu. Poté, co došlo ke změně na straně žalované, pokračoval Nejvyšší soud v řízení s nástupkyní původní žalované společností Generali Česká pojišťovna, a. s. Nejvyšší soud zdůraznil, že věcnou legitimací se rozumí stav vycházející z hmotného práva, o němž soudy nemohou účastníka řízení poučovat. Dále doplnil, že vzhledem k tomu, že soudy nezamítly žalobu neunesení břemena tvrzení nebo důkazního břemene, nýbrž proto, že původní žalovaná prokázala, že není ve věci pasivně legitimována, nepřicházelo v úvahu ani poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejvyšší soud nesdílel ani námitku překvapivosti soudního rozhodnutí, neboť městský soud při svém rozhodování nevzal v úvahu něco jiného, než co bylo známo také účastníkům řízení. Stěžovatelce bylo známo, že původní žalovaná převedla pojistný kmen na jinou společnost a stěžovatelce nebylo odňato právo reagovat na tvrzení původní žalované o tom, že není ve věci pasivně věcně legitimovaná. Na dalších stěžovatelkou předložených otázkách pak rozhodnutí městského soudu nespočívalo.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Pochybení spatřuje především v tom, že obvodní soud neposkytl stěžovatelce poučení o jiném právním názoru podle §118a odst. 2 o. s. ř. a jeho rozhodnutí tak považuje za překvapivé a nepředvídatelné. V této souvislosti poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž má vyplývat, že poučovací povinnost se týká nejen skutkových, ale i právních otázek. Soud má o svém jiném právním názoru na věc poučit účastníky řízení vždy. Tím, že nebyla poučena o názoru obvodního soudu, že došlo k převodu práv a povinností z pojistné smlouvy na nabyvatelku, který byl odlišný od jí zastávaného, byla jí odňata možnost na tento jiný právní názor obvodního soudu reagovat. Soudům vytýká, že nedostala odpověď na to, zda jí mělo či nemělo být vyplaceno pojistné plnění, ale žaloba byla zamítnuta na základě procesního hlediska. Námitku nedostatku pasivní věcné legitimace vznesenou původní žalovanou nepovažovala stěžovatelka za důvodnou. Stěžovatelce bylo nespravedlivé vytýkat, že neučinila procesní návrh podle §107a o. s. ř. za situace, kdy se domnívala, že bez jejího souhlasu nemohlo dojít k převodu závazku k výplatě pojistného plnění. Nejvyššímu soudu pak vytýká nepochopení její dovolací argumentace ve vztahu k tomu, o čem měla být poučena. Nechtěla poučení o tom, jaký hmotněprávní předpis upravuje problematiku převodu práv a povinností z pojistné smlouvy, ale o tom, zda k převodu došlo či nedošlo. Odpověď na tuto otázku, stejně jako na další se jí ovšem nedostalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti označuje jako vedlejší účastnici řízení původní žalovanou, avšak vzhledem k tomu, že tato ke dni 2. 7. 2021 zanikla bez likvidace fúzí sloučením s obchodní společností Generali Česká pojišťovna, a. s., považuje Ústavní soud nadále za vedlejší účastnici řízení pouze její právní nástupkyni.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta její žaloba z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace původní žalované, přičemž namítá především absenci poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. a s tím související nepředvídatelnost, resp. překvapivost, rozhodnutí.
12. Obecně platí, že soudy poskytují účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.); jakého poučení se má účastníkům v dané procesní situaci dostat, pak konkrétně stanovují jednotlivá procesní ustanovení občanského soudního řádu.
13. Obsahem a ústavními limity shora uvedené poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 286/03 (N 78/37 SbNU 89), nález ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 22/03 (N 51/33 SbNU 31); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (poučení v otázce věcné legitimace), neboť pak by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení.
14. Ústavní soud ve vztahu k §118a o. s. ř. v minulosti rovněž uvedl, že rozhodnutí soudu není nepředvídatelné, pokud stěžovateli muselo být známo, že právní kvalifikace zvolená soudem je možná, a nic mu nebránilo, aby tomu případně přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení; ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 511/05). Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. tak není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení; takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků, neboť by tím soud mimo jiné nahrazoval roli jejich právních zástupců (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 841/06; usnesení ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1826/07; usnesení ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2956/10).
15. Poučení, koho žalovat, není poučením procesním, nýbrž právě hmotněprávním. Výtka absencí poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., je pak zde očividně nepřípadná, neboť směřuje k vylíčení rozhodných skutečností, když se stěžovatelka domáhala poučení v tom směru, zda došlo či nedošlo k převodu práv a povinností z pojistné smlouvy z původní žalované na nabyvatelku. Poučení účastníků řízení by však přicházelo v úvahu jen tehdy, kdy by bylo pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Postačují-li však v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. V nyní posuzované věci nešlo o situaci, kdy by musel soud poučovat stěžovatelku svém právním názoru, neboť skutkový stav byl zřejmý (opíral se o prokázané tvrzení původní žalované o nedostatku pasivní věcné legitimace z důvodu převodu pojistného kmene).
16. Ústavní soud sice připouští, že rozhraničení mezi poučením o hmotném a procesním právu se v nyní posuzované věci stírá. Podstatné nicméně je, že žaloba stěžovatelky byla zamítnuta kvůli nedostatku pasivní věcné legitimace. Jak bylo naznačeno výše, poučení o tom, kdo má být žalován spadá zcela jistě pod hmotněprávní poučení, pročež nelze mít proti postupu obecných soudů, které stěžovatelku v tomto směru nepoučovaly, žádné výhrady. Stěžovatelka vychází z mylného přesvědčení, že nevyhovění její žalobě bylo založeno na procesním právu. Tak tomu nebylo, neboť zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace má podklad v právu hmotném. Samozřejmě by bylo možno uvažovat, zda se mohlo dostat stěžovatelce poučení o procesním právu, tedy o možnosti postupovat podle §107a o. s. ř. Nicméně v situaci, kdy stěžovatelka byla zastoupena advokátkou, by bylo porušením §118a odst. 4 o. s. ř., pokud by se jí takového poučení dostalo. Z pohledu zachování práva na soudní ochranu je podle Ústavního soudu stěžejní, že stěžovatelka, resp. její advokátka, měla nepochybně vědomost o tom, že původní žalovaná nemusí být v řízení pasivně legitimována a dostala možnost na tuto skutečnost reagovat, kterou však nevyužila.
17. Byť lze městskému soudu vytknout jisté nepřesnosti v odůvodnění (namísto §118a o. s. ř. uvádí §118b o. s. ř.) z celého kontextu je nicméně zřejmé, že se vyjadřuje k poučovací povinnosti (§118a o. s. ř.), a nikoliv ke koncentraci řízení (§118b o. s. ř.). Ostatně nepřesností se nevyvarovala ani stěžovatelka, když v ústavní stížnosti uvádí, že k výplatě pojistného plnění byla zavázána "Generali pojišťovna, a. s." (navíc správný název je "Generali Česká pojišťovna, a. s."), ačkoliv ve skutečnosti žalobu směřovala a výplatu pojistného plnění požadovala po původní žalované (Pojišťovně Patricie, a. s.).
18. Ústavní soud závěrem konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud má za to, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu