ECLI:CZ:US:2023:3.US.711.23.1
sp. zn. III. ÚS 711/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. S., zastoupené Mgr. Ing. Janem Vanke, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 25, Karlovy Vary, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2023, č. j. 15 To 97/2022-4540, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2022, č. j. 3 T 9/2022-4481, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále měl být porušen čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že usnesením Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 22. 11. 2021, č. j. 2 KZV 43/2021-311, došlo (mimo jiné) k zajištění finanční hotovosti ve výši 2 274 000 Kč a 40 000 Kč (dále jen "hotovost"), kterou vydal při domovní prohlídce manžel stěžovatelky P. S. na adrese jejich bydliště. Usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 1 Nt 2107/2022-16, Krajský soud v Plzni zrušil usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2022, č. j. 2 KZV 43/2021-391, a nově rozhodl tak, že se zajišťuje osobní automobil zn. Nissan X-TRAIL (dále jen "předmětné vozidlo") podle §344a odst. 1 a §358b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jehož vlastníkem i provozovatelem je stěžovatelka. Tímto zrušeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Plzni totiž došlo k zajištění dalšího motorového vozidla stěžovatelky (Renault Megane).
3. Obviněný manžel stěžovatelky je stíhán za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit v rámci organizované skupiny v přesně nezjištěnou dobu, nejméně však od 22. 10. 2020 do 31. 8. 2021.
4. Stěžovatelka podala opakovanou žádost o zrušení zajištění hotovosti a předmětného vozidla a o jejich vrácení. Tato žádost byla v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Plzni zamítnuta, a to jak ve výroku I. týkajícím se předmětného vozidla podle §358b odst. 4, §47 odst. 8 a §80 odst. 1 trestního řádu, tak ve výroku II. týkajícím se peněžní hotovosti podle §344a odst. 3, §47 odst. 8 a §80 odst. 1 trestního řádu.
5. Vrchní soud následně nyní napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil a stěžovatelčinu stížnost zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
6. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost rozhodnutí krajského soudu v tom, že se soud blíže nezabýval jí předloženými důkazy, které byly stěžejní pro prokázání jejího výlučného vlastnictví k hotovosti. Podle stěžovatelky toto opomenutí vedlo k nesprávnému závěru, že je zajištěná peněžní hotovost vlastnictvím obviněného. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že zabavená hotovost nemůže být výnosem z trestné činnosti, není ani součástí SJM, a tudíž nemělo dojít k jejímu zabavení. Dále tvrdí, že hodnocení důkazů vycházelo pouze z nepodložené hypotézy obecných soudů, které neměly oporu v provedeném dokazování, a tím došlo k deformaci důkazu. Krajský soud nesprávně pochopil skutečnosti vyplývající z důkazu, a proto stěžovatelka považuje argumenty na tomto důkazu postavené za spekulativní. Jde o zásadní vadu řízení, jež má vliv na nesprávnost usnesení krajského soudu. Vrchní soud se uvedenou námitkou o právně nekonformním postupu krajského soudu nezabýval a dále se s ním nevypořádal, čímž bylo zasaženo do stěžovatelčina práva zaručeného čl. 36 Listiny. Jako zásah do svých ústavně zaručených práv stěžovatelka považuje také odlišné hodnocení stejného typu důkazů, jimiž jsou čestná prohlášení. V jejím případě byly označeny bez dalšího vysvětlení za nedůvěryhodné, zatímco v usnesení Krajského soudu ze dne 1. 3. 2023, č. j. 3 T 9/2022 byly považovány za důvěryhodné. Stěžovatelka konečně namítá, že zajištěním předmětného vozidla došlo k zásahu do jejího vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny. Tento zásah hodnotí jako nepřiměřený a poukazuje na skutečnost, že u jejího dalšího vozidla bylo zajištění zrušeno, a proto by nemělo dojít k rozhodování stejné věci rozdílně; jinak jde o porušení čl. 36 Listiny. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud konstatuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti. Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími
porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ve své judikatuře dále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci.
9. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud proto při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává značnou zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
10. Majetkové zajišťovací instituty, upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu, představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.
11. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny a na něž ostatně stěžovatelka odkazuje v ústavní stížnosti, Ústavní soud ve své ustálené judikatuře formuloval do těchto tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
12. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co největší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04). Ústavní soud zároveň konstatuje, že pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti odůvodňující zajištění majetkových hodnot, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoliv jistotu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 věta první trestního řádu, požadovanou pro rozhodnutí o vině.
13. Po podrobném seznámení se s oběma napadenými rozhodnutími Ústavní soud uvádí, že v obou usneseních soudy náležitě zohlednily a přesvědčivě odůvodnily všechny relevantní okolnosti, na jejichž základě došly k závěru, že zajištění předmětného vozidla i hotovosti je přiměřené vzhledem k závažnosti trestného činu spáchaného manželem stěžovatelky. Ústavní soud neshledává nedodržení výše zmíněných požadavků a závěry soudů považuje z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelné. K tvrzenému porušení vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny dodává, že zajišťovací instituty jsou při respektování přiměřenosti a účelu ústavně konformním zásahem do vlastnického práva.
14. Co se týče argumentace stěžovatelky ohledně nutnosti soudu rozhodovat totožně ve stejných věcech, k porušení čl. 36 Listiny zde nedošlo. V ústavní stížností napadených usneseních totiž soudy jasně odůvodnily rozdílnost situace v obou uvedených případech (šlo o dvě zajištěná vozidla stěžovatelky), a proto nelze požadovat, aby zde bylo rozhodnuto stejně a zajištění předmětného vozidla bylo rovněž zrušeno, jako tomu bylo u druhého vozidla stěžovatelky. Právě tato okolnost, že krajský soud zrušil zajištění v případě druhého vozidla stěžovatelky, ostatně svědčí o tom, že soudy přistupovaly ke konkrétním okolnostem případu pečlivě a za respektování principu proporcionality. Jak se totiž podává z napadeného usnesení krajského soudu, tento soud vyložil pochybnosti ohledně toho, zda toto druhé vozidlo mohlo být rovněž získáno z trestné činnosti, ve prospěch stěžovatelky, takže jí bylo vráceno. Nejedná se proto o nekonzistenci v postupu soudů, nýbrž právě naopak o potvrzení jejich individuálního posouzení všech relevantních okolností věci. Stejně tak soudy uvedly přesvědčivé důvody, proč považují čestná prohlášení předložená stěžovatelkou ohledně předmětného vozidla za nedůvěryhodná (viz např. bod 6 usnesení krajského soudu).
15. Dále se Ústavní soud zabýval tvrzením, že v případě obou soudů došlo k opomenutí některých navržených důkazů. V této souvislosti uvádí, že neakceptování důkazního návrhu obžalovaného či obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu co do věcného obsahu odůvodnění ústavně konformním způsobem podložit v zásadě třemi důvody. Prvním z nich je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého navržený důkaz není s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili nedisponuje potřebnou vypovídací hodnotou. Třetím argumentem je nadbytečnost důkazu, podle kterého tvrzení, k jehož vyvrácení nebo ověření je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. Za těchto podmínek je možné akceptovat i nepřímé či implicitní odůvodnění zamítnutí stěžovatelova navrženého důkazu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 623/05 ze dne 21. 11. 2007).
16. V nyní posuzované věci nicméně Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy provedly odpovídající dokazování, z jehož výsledků zejména vyplynulo (srov. zejména bod 6 napadeného usnesení vrchního soudu), jaké legální příjmy vykazovala stěžovatelka a její manžel, přičemž stěžovatelka (evidována jako OSVČ) za sledované období nepodala daňové přiznání, nepobírala žádný důchod a neměla žádného zaměstnavatele. Oba soudy uvedly důvody, pro které zpochybnily věrohodnost některých důkazů (např. proč neuvěřily tomu, že stěžovatelce byly poskytnuty finanční půjčky). Ani v tomto směru proto zdejší soud neshledal pochybení, které by mohlo dosahovat ústavněprávní relevance a které teprve by mohlo vést k tvrzenému porušení čl. 36 Listiny.
17. Na základě shora uvedených úvah proto Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy neporušily tvrzená ústavně zaručená práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu