ECLI:CZ:US:2023:4.US.1542.23.2
sp. zn. IV. ÚS 1542/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. F., nezletilých 2) Z. F., 3) L. F. a 4) A. F., zastoupených JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., Ph.D., advokátkou, sídlem Příčná 663/8, Praha 1 - Nové Město, a ústavní stížnosti stěžovatele 5) P. F., zastoupeného Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou, sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2023 č. j. 13 Co 342/2022-284 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. června 2022 č. j. 6 P 281/2020-176, 12 P a Nc 395/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé 1) až 4) domáhají zrušení obou v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatel 5) se svojí ústavní stížností dále domáhá zrušení výroku I. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to v části, jíž bylo určeno, že místem předání a převzetí nezletilých v případě jejich nepřítomnosti ve školském zařízení je bydliště matky. Tvrdí, že tím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") k návrhu otce (stěžovatele 5) změnil dřívějším rozsudkem stanovenou péči stěžovatele o nezletilé v době jarních a vánočních prázdnin, a to na principu každoročního střídání. Zároveň stanovil, že péči o letních prázdninách si rodiče musejí oznámit nejpozději do 31. 3. daného roku. Ve zbytku zůstala původní soudem schválená dohoda o úpravě péče nezměněna. Podle ní byli nezletilí pro dobu před a po rozvodu manželství svěřeni do střídavé péče obou rodičů s tím, že v péči otce budou v lichém týdnu od úterý od 8:00 hodin do čtvrtka do 8:00 hodin, v sudém týdnu od úterý od 8:00 hodin do středy do 8:00 hodin, dále od pátku sudého týdne od 15:00 hodin do pondělí následujícího lichého týdne do 8:00 hodin. Beze změny zůstala i výše vyživovací povinnosti otce. Při svém rozhodování obvodní soud vycházel mimo jiné z toho, co rodiče v průběhu soudního řízení učinili nesporným. Tato zjištění posoudil v souvislosti s nejlepším zájmem nezletilých dětí včetně jimi vyjádřenými názory.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba rodiče odvolání. Otec nesouhlasil s tím, že obvodní soud nezměnil jeho vyživovací povinnost. Matka naproti tomu spatřovala pochybení v tom, že obvodní soud nevzal v potaz její návrh na zúžení střídavé péče a nesprávně dospěl k závěru, že mezi rodiči došlo k dohodě o prozatímním rozšíření střídavé péče. Tato neformální dohoda "na zkoušku" se neosvědčila. Nynější úprava nadto neodpovídá přáním dětí.
5. Městský soud výrokem I. napadeného rozsudku změnil rozsudek obvodního soudu, a to tak, že nezletilé děti budou v péči matky v lichém týdnu od úterý do 8:00 hodin do následujícího sudého pondělí do 8:00 hodin a od středy sudého týdne od 8:00 hodin do pátku sudého týdne do 8:00 hodin. V péči otce budou děti od pátku v sudém týdnu od 8:00 hodin do následujícího lichého úterý do 8:00 hodin a dále od sudého pondělí od 8.00 hodin do sudé středy do 8.00 hodin s tím, že místem předání a převzetí dětí je školské zařízení a v případě nepřítomnosti nezletilých ve školském zařízení bydliště matky. Dále změnil úpravu péče v době jarních prázdnin, avšak pouze tak, že zaměnil sudý rok za lichý. Výrokem II. pak zrušil napadený rozsudek obvodního soudu, a to v části týkající se stanovení vyživovací povinnosti otce a výroku o nákladech řízení. V tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Městský soud při svém rozhodování vycházel z kritérií vymezených judikaturou Ústavního soudu, včetně nejlepšího zájmu dětí. Neshledal vzdálenost bydlišť rodičů jako důvod pro omezení péče otce. Rovněž zdůraznil, že byť je přání dětí důležitým hlediskem, ke kterému soud přihlíží, nelze se řídit jen jím. Za rozhodující skutečnosti, které by odůvodňovaly zúžení péče otce, neshledal kritický postoj nezletilé Z., zdravotní stav nezletilého L. ani občasnou neschopnost otce zajistit nezletilým účast na kroužcích a mimoškolních aktivitách. Městský soud proto zachoval stávající úpravu střídavé péče včetně rozsahu, avšak časové úseky změnil tak, aby odpovídaly aktuálně probíhajícímu modelu, tj. faktickému stavu.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé 1) až 4) spatřují porušení svých práv v tom, že obvodní soud svým rozhodnutím porušil participační práva nezletilých, neboť nerespektoval jejich názor. V této souvislosti zopakovali obecná východiska, na kterých řádný výkon těchto práv stojí. Nezletilí stěžovatelé mají pocit, že soudu, orgánu sociálně-právní ochrany dětí ani samotnému otci na jejich názoru nezáleží, neboť jsou nuceni chodit k otci ve stanoveném rozsahu navzdory svému nesouhlasu. Jednoznačně vyjádřili, že si přejí zúžení péče otce.
8. Stěžovatelé 1) až 4) dále uvedli, že se oba rodiče a nezletilá Z. zúčastnili rodinné terapie. Matka v kontaktu s otcem nebrání, motivuje děti k pobytu u něj, snaží se jim vyjít vstříc, pokud u něj chtějí zůstat nad rámec stanoveného styku. Otec takový přístup neopětuje. I psycholožka jim kladla na srdce, že dlouhodobý nátlak na děti bez respektování jejich prožitků a názorů může mít negativní vliv mimo jiné na jejich vztah k otci. Proto nedoporučila rozšíření péče otce.
9. Stěžovatelka 1) dále spatřuje pochybení obvodního soudu v tom, že její podání nevyhodnotil jako návrh na zúžení péče otce a tudíž rozhodoval jen o návrhu otce.
10. Stěžovatelé rovněž namítají porušení svých práv městským soudem, který dostatečně nezohlednil, že pro zdravotní stav nezletilého L. obecně není střídavá péče vhodná. I psychiatrička doporučila otci, aby vyhověl jeho přání být u něj méně, což otec ignoroval. Ke zprávě psychiatričky soud rovněž nepřihlédl. Současný rozsah péče otce způsobuje dětem psychické potíže. Nesprávný je i závěr, že se děti kroužků a mimoškolních aktivit během péče otce neúčastní pouze občas. Podle stěžovatelů jim otec ve školním roce 2022/2023 neumožnil účast ani jednou. I městský soud zcela ignoroval názory nezletilých stěžovatelů, nadto je nevyslechl, ačkoli svůj názor prezentovali více než rok před vydáním napadeného rozsudku městského soudu. Kromě toho odmítl i předchozí výslechy provedené před obvodním soudem i orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Znevážil názor především nejstarší Z. Soudy měly za rozhodné brát to, že nezletilí v průběhu řízení konzistentně vyjadřovali svá přání a důvody, proč u otce chtějí trávit méně času. Nevyhovuje jim výchovný styl otce, nemají dobrý vztah s jeho partnerkou a jejím synem, otec nezohledňuje jejich potřeby a psychickou pohodu. Oba soudy nedůvodně upřednostnily zájem konkrétního rodiče před zájmem nezletilých.
11. Stěžovatelé dále popsali aktuální projevy interakce nezletilých s otcem, které mají demonstrovat jejich zhoršený vzájemný vztah. Uvedli také, jak by si rozložení péče představovali nyní, což by mělo být prakticky pouze jednou za dva týdny nebo měsíc. Popsaným přístupem soudy nenaplnily požadavek rozhodování v nejlepším zájmu dětí, čímž porušily jejich práva.
12. Stěžovatel 5) spatřuje porušení svých práv v tom, že městský soud neodůvodnil určení místa převzetí a předání nezletilých v bydlišti matky, nenacházejí-li se ve školském zařízení.
13. Ústavní stížnost stěžovatelů 1) až 4) a ústavní stížnost stěžovatele 5) byly usnesením ze dne 18. 7. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1542/23 a III. ÚS 1625/23 spojeny ke společnému projednání (§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).
14. Stěžovatelé 1) až 4) následně požádali o zaslání ústavní stížnosti stěžovatele 5) a dne 26. 9. 2023 k ní zaslali své vyjádření. Nesouhlasí s tím, že by se na převzetí a předání nezletilých měli podílet oba rodiče, neboť to byl stěžovatel 5), kdo požádal o rozvod kvůli poměru s jinou ženou a po dohodě se stěžovatelkou 1) se ze společné domácnosti odstěhoval, avšak nejprve do bydliště v docházkové vzdálenosti od bydliště nezletilých stěžovatelů. Teprve poté se z vlastní vůle přestěhoval do větší vzdálenosti. Stěžovatelka 1) zopakovala, že nevlastní automobil a doprava městskou hromadnou dopravou je především pro nezletilé zdlouhavá a nepohodlná. Stěžovatel 5) ani soudy opakovaně nerespektují názor nezletilých stěžovatelů.
15. Uvedené vyjádření bylo následně přeposláno stěžovateli 5) na vědomí a k případné replice. Ústavní soud žádnou reakci neobdržel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady k řízení a shledal, že ústavní stížnosti splňují náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byly podány včas oprávněnými osobami, které byly účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupeni advokátkami. Ústavní soud je k projednání ústavních stížností příslušný.
17. Ústavní soud dále zkoumal, zda jsou ústavní stížnosti přípustné, tedy zda stěžovatelé před jejich podáním vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity, která ovládá řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že má pravomoc rozhodovat o pravomocných rozhodnutích, a to v tom smyslu, že musí jít o rozhodnutí konečná. Opakovaně proto z důvodu nepřípustnosti odmítl ústavní stížnosti, které směřovaly proti pravomocnému rozhodnutí obecného soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (viz např. usnesení ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 3008/15).
18. V nyní posuzované věci stěžovatelé 1) až 4) napadli mj. II. výrok rozsudku městského soudu. Tímto výrokem však bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek obvodního soudu v rozsahu, kterým rozhodl o vyživovací povinnosti otce a o nákladech řízení, ruší a věc se obvodnímu soudu vrací k dalšímu řízení. V této části řízení dále pokračuje a stěžovatelé mají k dispozici zákonné procesní prostředky, kterými mohou napadnout případné pro ně nepříznivé rozhodnutí. Ve vztahu k tomuto výroku je proto ústavní stížnost stěžovatelů 1) až 4) nepřípustná, neboť nejsou splněny předpoklady pro její projednání ve smyslu §42 odst. 1 a 2 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
19. Ústavní soud se dále zabýval procesním postavením stěžovatelů 2) až 4), za něž ústavní stížnost podala stěžovatelka 1) jako jejich zákonná zástupkyně, resp. za tímto účelem jejich jménem zplnomocnila advokátku. V této souvislosti je třeba připomenout znění §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého platí, že zákonný zástupce je oprávněn jednat za nezletilé dítě, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů. V řízeních týkajících se úpravy styku rodičů a nezletilých dětí přitom střet zájmů zpravidla hrozit bude, neboť se rozhoduje o sporu rodičů o úpravě vzájemného vztahu mezi nimi a nezletilými dětmi založeném na rodičovské odpovědnosti. Nelze proto připustit, aby jeden z rodičů fakticky využíval nezletilé děti k prosazení vlastních zájmů a za tímto účelem jejich jménem činil procesní úkony včetně podání ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1438/20).
20. V případě kolize zájmů rodičů a nezletilých dětí je za nezletilé děti oprávněn podat ústavní stížnost obecným soudem jmenovaný kolizní opatrovník (§892 odst. 3 věta druhá občanského zákoníku), přičemž následně Ústavní soud zpravidla jmenuje kolizního opatrovníka pro řízení o ústavní stížnosti. Zároveň není vyloučeno, aby ústavní stížnost podal sám nezletilý, dosáhl-li potřebné rozumové a citové vyspělosti a dokáže-li se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení (srov. usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 244/20).
21. Ačkoli v posuzované věci nebyly formálně splněny procesní předpoklady k tomu, aby stěžovatelka 1) podala ústavní stížnost i jménem stěžovatelů 2) až 4), neboť mezi nimi hrozí střet zájmů, s ohledem na odmítnutí ústavních stížností jako návrhů zjevně neopodstatněných, resp. nepřípustných (viz níže), Ústavní soud nepovažoval za nutné uvedené vady odstraňovat (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20). Současně dodává, že z hlediska meritorního posouzení a přezkumu napadených rozhodnutí není procesní postavení nezletilých dětí rozhodující, neboť ve věcech týkajících se dětí je vždy předním hlediskem nejlepší zájem dítěte (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který bude zkoumán i na základě ústavní stížnosti podané jedním z rodičů (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2393/23).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takovou vadou může být například extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387)].
23. Ve věcech péče o nezletilé děti Ústavní soud obecně zastává zdrženlivý přístup, neboť jsou to zásadně obecné opatrovnické soudy, které jsou účastníkům řízení blíže, a proto jsou v mnohem vhodnějším postavení k nalezení řešení, které bude v nejlepším zájmu dětí v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1264/23).
24. Úkolem Ústavního soudu pak je posoudit, zda opatření přijatá obecnými soudy skutečně odpovídají nejlepšímu zájmu zúčastněných dětí, zda si za tímto účelem obstaraly dostatek potřebných důkazů a zda své rozhodnutí náležitě a srozumitelně odůvodnily. Společně s nejlepším zájmem dětí, který je předním hlediskem, však soudy musí zajistit, aby výsledná úprava péče nepřiměřeně a nedůvodně neomezovala žádného z rodičů. Tím spíše, dospějí-li soudy na základě kritérií nastavených Ústavním soudem k závěru, že jsou oba rodiče schopni naplňovat rodičovskou odpovědnost přibližně stejnou měrou, tj. dokáží se o děti postarat rovnocenně. V takovém případě se obecně předpokládá, že je v nejlepším zájmu dětí jejich svěření do péče obou rodičů. Ani střídavá péče však nenastupuje bez dalšího a je třeba zvažovat i další významné okolnosti. Omezení péče jednoho z rodičů nicméně vyžaduje objektivní a dostatečně zásadní důvody (viz např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23).
25. Jedním z podstatných kritérií je nepopiratelně i přání dítěte, o jehož péči se v řízení rozhoduje. V této souvislosti má v souladu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte právo, aby během řízení dostalo možnost své názory vyjádřit, je-li schopné je s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost formulovat. Soudy musí tento názor při svém rozhodování pečlivě zvážit [viz např. nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (N 39/88 SbNU 535)]. To samozřejmě neznamená, že soudy mají rozhodovat pouze tak, jak si dítě přeje, přihlédnout musí i k dalším významným skutečnostem [viz např. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607)]. Je však zásadní, aby dítě konečnému výsledku porozumělo, vědělo, z jakého důvodu nebylo nebo nemohlo být jeho přání vyhověno. Ve zcela ideálním případě by soud měl být schopen své závěry formulovat natolik srozumitelně a přesvědčivě, aby dítě rozhodnutí do značné míry přijalo za vlastní a neodcházelo s pocitem, že jsou jeho názory na věci, které se ho bezprostředně a zásadně dotýkají, pro jeho rodiče, orgán sociálně-právní ochrany dětí i samotný soud nepodstatné.
26. K námitkám stěžovatelů 1) až 4) Ústavní soud uvádí, že ze soudního spisu i napadených rozsudků vyplývá, že obvodní soud i městský soud na základě dostatečných skutkových zjištění zvážily nejlepší zájem nezletilých Z., L. a A., přičemž přihlédly i k jejich přáním (viz zejména bod 24 rozsudku obvodního soudu a bod 20 rozsudku městského soudu). V napadených rozsudcích soudy zrekapitulovaly podstatný obsah jejich průběžných vyjádření (viz zejména body 18) a zasadily je do kontextu i dalších podstatných úvah a okolností, které je při hodnocení nejlepšího zájmu dítěte třeba zohledňovat.
27. Názor a přání dětí se projevily zejména v tom, že soudy nepřistoupily k rozšíření styku s otcem, byť byla zachována střídavá péče obou rodičů. Změn fakticky doznalo pouze rozložení dnů v týdnu, ve kterých jsou nezletilí v péči otce a ve kterých v péči matky. Úprava styku během prázdnin pak vychází z dohody rodičů. Soudy rovněž dostatečně odůvodnily, proč není vhodné styk nezletilých s otcem dále omezovat, přičemž již nyní je střídavá péče upravena asymetricky ve prospěch matky. Ústavní soud znovu opakuje, že přání dětí, byť jsou velice důležitá, nejsou jediným hlediskem, ke kterému soudy musí přihlížet. V této souvislosti Ústavní soud nespatřuje pochybení ani v tom, že poslední výslech nezletilých proběhl přibližně rok před vydáním rozsudku městského soudu, neboť ani z jejich ústavní stížnosti nevyplývá, že by se postoj nezletilých Z., L. a A. zásadně změnil. I nadále si přáli, aby u otce trávili méně času, což je zřejmé i z jejich pohovoru s orgánem sociálně-právní ochrany dětí ze dne 24. 2. 2022, protokolu o jednání před obvodním soudem ze dne 9. 3. 2022 nebo zprávy Dětského centra X ze dne 22. 6. 2022.
28. Ze spisového materiálu nadto Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí soudů odpovídá i průběžnému vývoji vyjednávání mezi oběma rodiči, u nichž zejména během řízení před obvodním soudem byla patrná snaha o nalezení vzájemného kompromisu a ústupků ve prospěch dětí (viz zejména protokoly o jednání ze dne 9. 3. 2022 a ze dne 27. 6. 2022), což se projevilo i ve faktickém uspořádání péče. Proto Ústavnímu soudu není jasné, z jakého důvodu se tato snaha postupem času takřka vytratila.
29. K dalším námitkám stěžovatelů 1) až 4) Ústavní soud uvádí, že není pravdou, že by soudy nezvážily možnost zúžení styku otce, byť obvodní soud nesprávně uvedl, že takový návrh matka nevznesla. Tento omyl vyvrátil již městský soud v bodech 4 a 20 svého rozsudku. Obecné soudy nadto nejsou v řízeních týkajících se péče o nezletilé vázány návrhy účastníků řízení (viz §26 zákona ř. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Soudy přihlédly taktéž ke zdravotnímu stavu nezletilého L. včetně zprávy psychiatričky (viz bod 16 rozsudku městského soudu), ze které vyplývá pozitivní posun. Ústavní soud souhlasí, že ze zjištěných skutečností nevyplývá, že by otec potřeby nezletilého L. jakkoli zanedbával. Přesto apeluje na oba rodiče, aby ve vzájemné součinnosti skutečně zajistili stabilní výchovné prostředí L., ale samozřejmě i Z. a A., a to i s přihlédnutím k jejich aktuálním přáním. Zbývající námitky se pak týkají pouze nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy, případně doplnění nových poznatků ke vztahu otce s dětmi, což však nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu.
30. Ohledně námitky stěžovatele 5) Ústavní soud neshledal, že by pochybení městského soudu dosahovalo ústavněprávní intenzity. Je sice pravdou, že městský soud neodůvodnil změnu místa předání a převzetí nezletilých dětí v bydlišti matky, nejsou-li přítomny ve školském zařízení, tento nedostatek je však podle Ústavního soudu zhojitelný skutečnostmi dostupnými ve spisovém materiálu (srov. např. usnesení ze dne 9. 8. 2023 sp. zn. III. ÚS 1544/23). Vzdálenost mezi bydlišti není natolik značná, aby zatížení pouze jednoho rodiče povinností zajišťovat dopravu nezletilým bylo nepřiměřené, a to i s ohledem na to, že se jedná pouze o alternativu k preferovanému místu předání a převzetí, kterým je školské zařízení. Přihlédnout je rovněž třeba k tomu, že matka nevlastní osobní automobil (viz též bod 3 rozsudku obvodního soudu).
31. Ústavní soud uzavírá, že obvodní soud i následně městský soud ústavním požadavkům na rozhodování o péči o nezletilé dostály. Dostatečně zjistily skutkový stav a své úvahy založily na nejlepším zájmu nezletilých. V této souvislosti významnou měrou přihlédly i k názorům a přáním nezletilých, což se projevilo zejména v tom, že navzdory návrhu otce nerozšířily rozsah jeho péče. Soudy zároveň dostatečně srozumitelně odůvodnily, proč na druhou stranu nejsou dány podmínky pro to, aby péče otce byla navzdory přání dětí dále omezena. Ústavní soud však nad rámec uvedeného zdůrazňuje, že jsou to právě rodiče, kteří by měli být schopni naslouchat svým dětem a je-li to možné, přizpůsobit se jejich aktuálním potřebám tak, aby byla zajištěna jejich duševní pohoda a celkové prospívání.
32. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz bod 1 a 2 tohoto usnesení), a proto jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné. Ve zbylé části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů 1) až 4) jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu