ECLI:CZ:US:2023:4.US.230.23.1
sp. zn. IV. ÚS 230/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2022 č. j. 30 Cdo 2947/2022-686, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2022 č. j. 15 Co 107/2022-649 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. prosince 2021 č. j. 16 C 17/2019-604, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je synem S. Š., který byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry. V průběhu trestního řízení byly stěžovateli zajištěny peněžní prostředky na jeho dvou bankovních účtech, neboť byly považovány za výnos z trestné činnosti jeho otce. Ten pak byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018 č. j. 6 To 39/2016-2069 zproštěn obžaloby. Na základě toho Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 6. 2018 č. j. 49 T 14/2010-2108 rozhodl o zrušení zajištění finančních prostředků. Stěžovatel následně u vedlejší účastnice uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), ta však jeho žádost zamítla, a proto stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 28 125 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 371 875 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), zamítl i návrh na uložení povinnosti vedlejší účastnici zajistit doručení úředního omluvného dopisu Ministerstva spravedlnosti ke stěžovatelovým rukám (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
4. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II ohledně částky 250 000 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat náhradu za nemajetkovou újmu, kterou měl stěžovatel v důsledku nezákonného rozhodnutí utrpět, a ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. K "potvrzujícímu" rozhodnutí městský soud uvedl, že rozhodnutí o zajištění finančních prostředků nelze považovat za nezákonné jen kvůli tomu, že obžalovaný byl v řízení zproštěn obžaloby, nebyla-li daná rozhodnutí předepsaným procesním postupem pro nezákonnost zrušena. V odškodňovacím řízení není oprávněn posuzovat nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem, proto nelze jako předběžnou otázku posoudit splnění požadavku na změnu nebo zrušení rozhodnutí pro nezákonnost podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
5. Tento rozsudek v rozsahu potvrzení rozsudku obvodního soudu ve výroku II ohledně částky 250 000 Kč s příslušenstvím napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl, když shledal, že otázka, zda lze za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. považovat jen takové rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení, které bylo pro nezákonnost zrušeno, nezaložila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jelikož se při jejím řešení městský soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 a ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 30 Cdo 303/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3825/2017), a není ani důvod se od dosavadní judikatury odchýlit a danou otázku vyřešit odlišně.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel namítá, že údajně zpronevěřené akcie byly po celou dobu ve vlastnictví jeho otce, což od počátku vylučovalo otcovo trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry, a tím pádem bylo vyloučeno i zajištění jeho peněžních prostředků na bankovních účtech. Má za to, že jím uváděné skutečnosti objektivně nepřipouštěly, že by zajištěné finanční prostředky mohly být výnosem z trestné činnosti, takže nebyla ani naplněna dispozice §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Posouzení vlastnictví akcií je přitom právní otázkou, kterou jsou orgány činné v trestním řízení podle §9 odst. 1 trestního řádu oprávněny a povinny posuzovat samostatně, a nemůže tak jít na vrub jemu jako soukromé osobě, že tyto zasáhly do jeho základních práv, protože danou právní otázku posoudily nesprávně, i když měly k dispozici dostatečné údaje umožňující učinit správný závěr. Opačný závěr by popíral smysl náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci.
7. Soudům pak stěžovatel vytýká, že jeho případ posuzovaly podle nepřípadných závěrů judikatury, když neidentifikovaly, že svůj nárok neopíral jen o to, že trestní stíhání neskončilo odsouzením, ale že orgány činné v trestním řízení v době, kdy přistoupily k zajištění (tj. 8. 1. 2010), měly již rok (od ledna 2009) dostatek informací, že se jednání jeho otce nemohlo "odehrát na cizí věci", jakož i o to, že zákonnost zajištění majetku coby potenciálního výnosu z trestné činnosti není přezkoumávána při rozhodování o vině a trestu, a proto nelze očekávat, že by osvobozující rozsudek obsahoval jakýkoliv soud o zákonnosti zajištění majetku podle §79a a násl. trestního řádu, a podle toho posuzovat, zda byla konstatována zákonnost zajišťovacího rozhodnutí. Podle stěžovatele soudy opomněly, že zákonnost zajišťovacího usnesení lze dovozovat také implicitně z rozhodnutí vydaných v trestním řízení, přičemž na základě skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. 2. 2018 č. j. 4 Tdo 112/2018-50 dospěl k závěru, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nedošlo.
8. Stěžovatel v přípisu ze dne 13. 2. 2023 uvedl, že svou ústavní stížnost ještě doplní do 20. 2. 2023, což se však nestalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem [srov. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Subsidiaritu ústavní stížnosti je třeba chápat nejen v procesním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
11. Stěžovatel (kromě usnesení Nejvyššího soudu) napadl i rozsudek městského soudu a obvodního soudu v celém rozsahu, ačkoliv - jak plyne z výše uvedené rekapitulace (viz sub 3 a 4) - městský soud částečně zrušil rozhodnutí obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že soudní řízení o některých nárocích stěžovatele není ukončeno, je ústavní stížnost v této části nepřípustná (předčasná) podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud poznamenává, že v posuzované věci nejsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (k typovým podmínkám připuštění výjimky viz bod 11 usnesení ze dne 12. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 895/22).
13. Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Skutkově i právně prakticky totožnou věcí se na základě ústavní stížnosti podané M. Š., manželkou obviněného, již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 687/22, a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh s následujícím zdůvodněním: "Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je v současné době zákon č. 82/1998 Sb. Ústavní soud plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373)]. Zároveň však zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle tohoto zákona obecné soudy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. na odpovědnost státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Na druhou stranu Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 255/21 připomenul, že "právo na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci není právem absolutním a neomezitelným. V kolizi s dotčeným právem stojí veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, který zákonná úprava musí reflektovat. Nepřiměřeně extenzivní uplatňování práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci by mohlo vést, i s ohledem na institut regresního nároku státu vůči konkrétnímu jednotlivci vykonávajícímu veřejnou moc, k důsledku, jež doktrína nazývá tzv. mrazícím účinkem (chilling effect). Ten se může projevit v lepším případě v defenzivním postupu při výkonu veřejné moci (např. v podobě opatrného rozhodování), v horším případě až v úplné rezignaci na výkon veřejné moci". [...] Stěžovatelčiny námitky vycházejí z jejího přesvědčení, pramenícího z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, že byl-li její manžel zproštěn obžaloby, bylo zajištění finančních prostředků nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., i když nebylo za nezákonné prohlášeno procesním rozhodnutím. [...] Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze právo na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, došlo-li k nim z důvodů zmíněných v této judikatuře (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90 a ze dne 27. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 5839/2016-166, bod 28.). Nutno však zmínit, že zproštění obžaloby nemusí znamenat, že je opodstatněný nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vždy je nezbytné posoudit, z jakého titulu je náhrada škody požadována a zda je požadavek na její náhradu opodstatněn. V nálezu ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 596/02 (N 64/33 SbNU 141) Ústavní soud dospěl k závěru, že ani skutečnost, že obviněný byl zproštěn obžaloby, nečiní z předešlého uvalení vazby nezákonné rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, bylo-li rozhodnutí o vazbě v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny a trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu jen tím, že obviněný a později obžalovaný byl obžaloby zproštěn proto, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchal. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2062/18 (N 173/91 SbNU 175). V této věci byla osoba na 47 hodin zadržena a následně propuštěna, aniž by proti ní bylo později zahájeno trestní stíhání. Ústavní soud zdůraznil, že Listina nezaručuje právo být odškodněn za zákonné rozhodnutí nebo správný úřední postup, a tudíž z ní nelze dovodit právo na odškodnění za zákonné omezení osobní svobody. Okolnost, že zadržená osoba nakonec nebyla odsouzena pro spáchání trestného činu, nepřekážela závěru, že její zadržení nebylo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. [...] K zajištění peněžních prostředků lze uvést, že jeho užití je podmíněno tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují, že peněžní prostředky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Jde o preventivní institut, který se pohybuje v rovině pravděpodobnostní. Závěr, že zajištěné peněžní prostředky mají uvedené určení, nemusí být plně hodnověrný a ani konečný. Pro aplikaci zmíněného zajišťovacího institutu postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, přičemž je nutno zohlednit, že se vzhledem k jeho účelu uplatní i v počátečních fázích přípravného řízení, kdy mají orgány činné v trestním řízení užší okruh získaných informací (např. jen z trestního oznámení a dosud podaných vysvětlení) než v pozdějších fázích. Nezákonnost zajištění nelze spojovat pouze se samotnou skutečností, že bylo zastaveno trestní řízení, obžalovaný byl zproštěn obžaloby či byla věc odložena (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1412/21). [...] Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581) posuzoval, zda pro vznik nároku poškozeného na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. bylo nutné, aby byl zrušen příkaz k domovní prohlídce, ze kterého poškozený dovozoval odškodňovací nárok, a uvedl, že "naopak nezákonnost provedení domovní prohlídky a procesní nepoužitelnost důkazů z ní získaných v trestním řízení může konstatovat toliko obecný soud v rámci dokazování v hlavním líčení, což se v daném případě také stalo". Ústavní soud uvedl, že toto prohlášení nezákonnosti domovní prohlídky v odůvodnění rozsudku, kterým byl obžalovaný zproštěn viny, je pro naplnění podmínek nároku na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. dostatečné. V nyní posuzované věci se však nic takového nestalo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice namítá, že Vrchní soud v Praze ve zprošťujícím rozsudku uvedl, že věci, které měl její manžel zpronevěřit, byly v jeho vlastnictví a chyběl tak jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu (přisvojení cizí věci). Z tohoto však nevyplývá, že zajištění finančních prostředků postrádalo vyšší stupeň pravděpodobnosti, že dané věci byly výnosem z trestné činnosti. V rozsudku Vrchního soudu v Praze není uvedeno ani nic podobného, z čeho by bylo možné dovodit, že zajištění finančních prostředků stěžovatelky byla nezákonná, resp. pro jejich vydání nebyly naplněny podmínky. Stěžovatelčina věc tak není srovnatelná s věcí posuzovanou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 215/12. Lze rovněž poukázat i na to, že stěžovatelka se proti zajištění bránila stížností, které nebylo vyhověno. Obecné soudy tak nedošly k závěru, že usnesení o zajištění finančních prostředků bylo vadné. Stěžovatelka se proti tomuto postupu dále nebránila podáním ústavní stížnosti, přičemž nebylo možné vyloučit zrušení daných zajištění na základě zásahu Ústavního soudu (obdobně viz bod 13. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4205/18 a bod 15. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 255/21). Ve stěžovatelčině věci tak z ničeho neplyne, že by pro vydání zajištění finančních prostředků nebyly splněny podmínky, proto je nelze považovat podle výše uvedené judikatury za nezákonné ve smyslu §7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb."
16. Vzhledem k tomu, že nynější ústavní stížnost obsahovala obdobnou argumentaci, Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od svého dřívějšího závěru jakkoliv odchýlit a na tuto argumentaci odkazuje.
17. Nezbývá tak než uzavřít, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti (viz sub 11) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a dále, protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve zbývající části jde o návrh zjevně neopodstatněný, a odmítl jej podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu