ECLI:CZ:US:2023:4.US.437.23.1
sp. zn. IV. ÚS 437/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou, sídlem Javornického 138, Vysoké Mýto, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2022 č. j. 14 Co 270/2022-490, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a nezletilé E. N. a A. N., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 26. 9. 2022 č. j. 82 P 32/2019-444 vydal předběžné opatření, jímž uložil 2. vedlejší účastnici (dále jen "matka") povinnost strpět styk otce s nezletilou v každém lichém kalendářním týdnu v roce od pátku po ukončení školního vyučování ve 12.00 hodin do následujícího pondělí do začátku školního vyučování v 7.45 hodin s tím, že k předání a převzetí nezletilé dojde ve školském zařízení, nebude-li nezletilá přítomna v základní škole, uložil matce povinnost strpět styk otce s nezletilou v každém lichém kalendářním týdnu v roce od čtvrtku 15.00 hodin do následující neděle 18.00 hodin s tím, že otec nezletilou převezme a po ukončení styku ji předá matce v místě jejího bydliště a matka je povinna nezletilou ke styku s otcem řádně a včas připravit (výrok I). Opatrovníkem nezletilé pro řízení o předběžném opatření jmenoval statutární město Brno (výrok II) a uložil otci povinnost do jednoho měsíce od doručení usnesení podat u soudu návrh ve věci samé (výrok III).
3. K odvolání matky proti výroku I Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení městského soudu ve výroku I tak, že matka je povinna předávat do pravomocného skončení řízení ve věci samé o návrhu otce na změnu péče nezletilou řádně připravenou otci ke styku každý lichý kalendářní týden v roce v pátek v 15.00 hodin v místě bydliště nezletilé a otec je povinen vrátit matce nezletilou v místě bydliště nezletilé nejbližší neděli v 16.00 hodin.
4. Podle krajského soudu otec prokázal naléhavost potřeby nařízení předběžného opatření, jímž by, a to do pravomocného rozhodnutí ve věci samé, mu byl zajištěn styk s nezletilou, avšak nikoliv v jím požadovaném (a městským soudem přiznaném) rozsahu, neboť předběžným opatřením lze zajistit styk rodiče s nezletilým dítětem pouze v tom rozsahu, aby bylo garantováno, že do rozhodnutí o věci samé nedojde ke zpřetrhání veškerých vazeb mezi tímto rodičem a nezletilým dítětem. Přitom lze předběžným opatřením povinnému subjektu uložit toliko vykonatelnou povinnost, nikoliv založit pouze právo. Takovou povinností je při styku rodiče s dítětem povinnost druhého rodiče konat, tedy nezletilé dítě mu ke styku předat, a povinnost oprávněného rodiče dítě pečujícímu rodiči po ukončení styku předat zpět (vrátit). Přitom povinnost lze předběžným opatřením ukládat toliko účastníkům řízení. Proto nelze ani jinému subjektu, který není účastníkem řízení (fyzické či právnické osobě, například školnímu zařízení, i kdyby mělo právní osobnost), uložit předávat nezletilou otci (namísto matky), když po něm nelze spravedlivě požadovat, aby byl povinnou osobou (se všemi důsledky výkonu rozhodnutí pro něj jako pro povinný subjekt) namísto povinné matky (nebo povinného otce).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud měl ponechat místo předání dcery v základní škole po ukončení vyučování a sám výslovně určit povinnosti rodičů s tímto předáním spojené. Neměl rozhodovat v neprospěch nezletilého dítěte. K tomuto rozhodnutí si krajský soud nevyžádal ani zprávu opatrovníka, který s rodinou pracuje a zná aktuální situaci. Styk nezletilé s otcem měl být upřednostněn dokonce i před její zájmovou činností, kterou matka plánuje záměrně na neděli. Předání v neděli by se proto mělo uskutečnit až v 18.00 hodin, což je naprosto běžná hodina, navíc s ohledem na delší cestu z bydliště otce, nikoliv již v 16.00 hodin, čímž soud opět výrazně omezuje možné aktivity otce s nezletilou v neděli. V pátek nezletilá ve škole končí obědem a otec ji může vyzvednout už v 13.00 hod, není třeba krátit kontakty o další dvě hodiny pouze z důvodu, aby se mohlo předání uskutečnit v bydlišti dítěte, ze kterého otec nezletilou hned zase převezme. Krajský soud svým rozhodnutím zohlednil pouze zájem matky, zcela však ignoroval zájem nezletilé na jejím bezproblémovém předání a co nejširším kontaktu se svým otcem. Stěžovatel tvrdí, že změna předběžného opatření učiněná krajským soudem je projevem svévole. Rozhodnutí jiných soudů, podle kterých dochází stejným způsobem k předání a převzetí nezletilého dítěte před základní nebo mateřskou školou, jsou v praxi velice běžná. Krajský soud se svým výkladem jdoucím proti zájmům nezletilé dopouští podle názoru otce excesu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud zastává setrvale názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se tedy zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
10. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán si toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13].
11. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele nebo nezletilé.
12. Nelze též přehlédnout, že vydání předběžného opatření za dané skutkové situace je rozhodnutím jak dočasným, tak současně nezbytným. Ústavní soud shledal závěry krajského soudu v nyní posuzované věci ústavě souladnými (sub 4 a zejména obsah napadeného usnesení krajského soudu), neboť byla prokázána naléhavost zatímní úpravy poměrů účastníků, a tato úprava je v zájmu nezletilé. Za skutkové situace zjištěné obecnými soudy je jejich shora uvedený závěr o potřebě nařízení předběžného opatření do doby rozhodnutí ve věci samé a o nutnosti nastavit pravidla, která budou muset respektovat oba rodiče, řádně a logicky odůvodněn [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)] a rozsah styku a způsob předávání nezletilé nastavený krajským soudem nelze shledat neústavním. Proto na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavním významem. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další rozhodování soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu