ECLI:CZ:US:2024:1.US.2009.23.1
sp. zn. I. ÚS 2009/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. B., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023 č. j. 30 Cdo 1696/2023-161, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2022 č. j. 53 Co 199/2022-117 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2022 č. j. 15 C 200/2020-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel vůči žalované (vedlejší účastnici) domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy na zdraví, kterou měl utrpět v průběhu výkonu trestu odnětí svobody v důsledku napadení spoluvězněm, umožněného tím, že zaměstnanec Vězeňské služby nezamkl dveře, které vězně oddělovaly.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu coby nedůvodnou zamítl a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že primární příčinou újmy stěžovatele nebylo neuzamčení dveří (tzv. katru) v důsledku pochybení zaměstnance Vězeňské služby České republiky, ale fyzický útok spoluvězně, který nejprve násilně zasáhl do mechanismu zámku a použitím jídelního nože překonal překážku v podobě nezamčených dveří, u nichž však i samotné zabouchnutí znemožňovalo průchod a oddělovalo jednotlivé části věznice. Dle závěru soudů došlo k přetržení příčinné souvislosti, jelikož nesprávný úřední postup v podobě pochybení zaměstnance věznice byl toliko jednou z dílčích událostí předcházejících škodnímu ději, ne však jeho jedinou nebo hlavní příčinou.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpělo vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Dle Nejvyššího soudu stěžovatel v dovolání pouze obecně konstatoval, že se obecné soudy při svém rozhodování "jednak odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zejména, že právní otázka, která byla předmětem rozhodování, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak". Nespecifikoval však žádné konkrétní právní posouzení věci, které považuje za nesprávné, tím spíše, aby zároveň uvedl, v čem tato nesprávnost spočívá. Nevymezil tedy žádnou právní otázku, ve vztahu k níž by bylo možné zhodnotit naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání, a to za současné absence údaje o tom, který ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání považuje ve vztahu ke konkrétní právní otázce za naplněný.
II.
4. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy České republiky.
5. Posouzení odpovědnosti žalované za způsobenou újmu považuje za nesprávné. Právní závěr o neexistenci příčinné souvislosti shledává vadným. Učiněná skutková zjištění má za nedostatečná, namítá, že obecné soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy, a poukazuje také na absenci řádného odůvodnění. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že nenapravil protiústavní zásah obvodního a městského soudu spočívající v nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti, nevypořádal se s navrhovanými důkazy a své rozhodnutí taktéž řádně neodůvodnil.
III.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem zjevně neopodstatněným a zčásti návrhem nepřípustným.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti je určující, že dovolání stěžovatele nemohl Nejvyšší soud věcně projednat, neboť trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Tomu stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje, když sám ani netvrdí, že by jeho dovolání zákonem vyžadované náležitosti splňovalo. Jak Ústavní soud ověřil, toto nevyplývá ani ze samotného dovolání, ve kterém není blíže specifikována konkrétní právní otázka, která měla být předmětem dalšího rozhodování, a současně v něm absentuje odpovídající vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
8. Z obsahu dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v §237 o. s. ř. měla podle jeho názoru nastat. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat. Jak Ústavní soud uvedl také ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
9. Těmto povinnostem stěžovatel v nyní posuzované věci nedostál. Na postup Nejvyššího soudu, který jeho dovolání s adekvátním zdůvodněním odpovídajícím jeho obsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný a vyžadoval zásah Ústavního soudu. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
10. Dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu dále platí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
11. Ústavní stížnost tak v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a proti rozsudku městského soudu nelze považovat za přípustnou, neboť stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2421/19, I. ÚS 2387/17, I. ÚS 2835/20, I. ÚS 3113/20, IV. ÚS 1567/21, I. ÚS 2698/23, I. ÚS 2522/23, IV. ÚS 2418/23 a mnohá další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu