ECLI:CZ:US:2024:3.US.2082.23.1
sp. zn. III. ÚS 2082/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Krejsy, zastoupeného Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou, sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023 č. j. 33 Cdo 210/2023-144, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. srpna 2022 č. j. 13 Co 146/2022-101 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. ledna 2022 č. j. 13 C 47/2020-60, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a 1) Martiny Espejo Contreras a 2) Filipa Exnera, zastoupeného JUDr. Janou Bärovou, advokátkou, se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastníci řízení (žalobci) se po stěžovateli (žalovaném) domáhali zaplacení částky 259 512 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení podle §2991, resp. §2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ke kterému došlo v důsledku plnění na základě neplatné smlouvy o dílo uzavřené dne 18. 2. 2017 mezi zhotovitelem - V. K. (dále jen "zhotovitel") zastoupeným stěžovatelem, a první vedlejší účastnicí řízení. Od této smlouvy první vedlejší účastnice řízení odstoupila dne 30. 6. 2017, jelikož dílo nebylo řádně a včas dokončeno. K požadovanému vrácení uhrazené zálohy stěžovatelem nedošlo ani z části.
3. Okresní soud v Karlových Varech (dále také "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 1. 2022 č. j. 13 C 47/2020-60 žalobě vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení částku 259 512 Kč s příslušenstvím (výrok I), jakož i povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na náhradě nákladů řízení částku 190 294 Kč (výrok II) a povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení s tím, že o výši a splatnosti bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím (výrok III). Okresní soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o dílo i ústní dohody o zastoupení zhotovitele stěžovatelem, kdy zhotovitel v důsledku znaleckým posudkem prokázané duševní poruchy nebyl schopen tato právní jednání učinit. Okresní soud na základě provedených důkazů (smlouvy o dílo, množství lékařských zpráv a zejména znaleckého posudku vyhotoveného na žádost okresního soudu MUDr. Petrem Kalinou dne 28. 2. 2021) dospěl k závěru, že zhotovitel trpěl duševní poruchou, která byla diagnostikována jako alkoholová demence, kdy v důsledku této duševní poruchy ve smyslu §581 obč. zák. nebyl schopen smlouvu o dílo uzavřít. Zhotovitel nebyl rovněž schopen se stěžovatelem uzavřít ústní dohodu o zastoupení a udělit plnou moc pro potřebu uzavření smlouvy o dílo. S ohledem na uvedený závěr okresní soud uzavřel, že vzniklo bezdůvodné obohacení na straně stěžovatele ve smyslu §2993 obč. zák., přičemž vedlejší účastníci řízení, kteří na základě neplatné smlouvy o dílo plnili, mají právo na vrácení toho, co plnili, tj. na vrácení peněžité částky coby sjednané zálohy na cenu díla. Námitky stěžovatele, že na základě smlouvy o dílo plnil a že sjednané práce byly provedeny (aniž by vznesl námitku vzájemného plnění) považoval za irelevantní, pročež jeho důkazní návrhy týkající se plnění díla a vad tohoto díla okresní soud zamítl, neboť směřovaly k prokázání nerozhodných skutečností z hlediska žalobou uplatněného nároku.
4. Krajský soud v Plzni (dále také "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 8. 2022 č. j. 13 Co 146/2022-101 rozsudek okresního soudu ve výroku I a II změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici řízení částku 129 756 Kč a druhému vedlejšímu účastníkovi řízení rovněž částku 129 756 Kč a dále mu uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 138 534,8 Kč (výrok I). Rozsudek okresního soudu ve výroku III potvrdil (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na nákladech odvolacího řízení částku 25 119,60 Kč (výrok III). Krajský soud vyšel ze skutkového zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že uzavřená smlouva o dílo i dohoda o zastoupení jsou absolutně neplatnými právními jednáními zhotovitele a vedlejším účastníkům řízení přísluší nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud tento nárok pouze neposoudil jako solidární pohledávku s ohledem na neexistenci majetkového společenství vedlejších účastníků řízení, a proto uložil stěžovateli zaplatit každému z vedlejších účastníků řízení polovinu celkové částky poskytnutého bezdůvodného obohacení. Zopakoval, že stěžovatel neuplatnil námitku vzájemnosti podle §2993 obč. zák. žádným procesně relevantním způsobem, ačkoliv byl upozorněn, že civilní sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2023 č. j. 33 Cdo 210/2023-144 dovolání stěžovatele odmítl (výrok I), jelikož nebylo přípustné a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 664 Kč (výrok II). Nejvyšší soud ve stěžovatelově dovolání nenalezl žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud převzal závěry okresního a krajského soudu, kdy zároveň neshledal stěžovatelem namítaný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nebo hodnocení důkazů, které by bylo založeno na libovůli. Výtku, že stěžovatel nebyl soudem poučen o způsobu uplatnění vzájemného nároku, posoudil jako námitku vady řízení, k níž by mohl přihlédnout pouze v případě, že by dovolání bylo přípustné. Rovněž námitku, že krajský soud postupoval v rozporu s dobrými mravy, nezabýval-li se otázkou, jak byly získané prostředky stěžovatelem využity, vyhodnotil jako nepřiléhavou. Podle Nejvyššího soudu bylo jen a pouze na stěžovateli, aby procesně regulérním způsobem námitku vzájemného plnění uplatnil, a pokud tak neučinil, nelze tuto skutečnost brát k tíži obecných soudů.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že smlouva o dílo je neplatná, protože zhotovitel v rozhodné době trpěl duševní poruchou, která jej činila neschopným k právnímu jednání, tedy k uzavření této smlouvy o dílo i dohody o zastoupení. Stěžovatel je toho názoru, že na základě provedeného znaleckého posudku nešlo jednoznačně stanovit, že jednající osoba nedokázala posoudit následky svého jednání. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na skutečnost, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavním pořádkem zaručených práv, když se odmítly zabývat jeho důkazy a argumenty k rozsahu provedeného díla a otázce, jak byly finanční prostředky poskytnuté na základě smlouvy o dílo využity. Stěžovatel namítá, že nebyl obecnými soudy dostatečně poučen o způsobu uplatnění vzájemného nároku vůči vedlejším účastníkům řízení a o možnosti mít advokáta. Stěžovatel shledává rozhodnutí obecných soudů jako přepjatě formalistická, nepředvídatelná a překvapivá, postavená na nedostatečně odůvodněných skutkových zjištěních, rozporná s dobrými mravy a vybočující z mezí ústavnosti.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
7. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od okresního soudu vyžádal spis sp. zn. 13 C 47/2020.
8. Nejvyšší soud ve vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého odmítacího usnesení. Krajský soud považuje námitky stěžovatele za nedůvodné. V rozhodnutí se přitom zabýval námitkou rozporu s dobrými mravy, kterou nemohl shledat důvodnou, neboť v režimu nového občanského zákoníku je ponecháno výlučně na straně, vůči níž je nárok z bezdůvodného obohacení uplatňován, zda namítne vzájemnost plnění (srov. §2993 obč. zák.) nebo nikoliv, přičemž to musí učinit procesně relevantním způsobem, což stěžovatel neučinil. Stěžovateli se rovněž dostalo poučení ve smyslu §5 o. s. ř. o jeho procesních právech a povinnostech.
9. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah spisu. Vyslovil přesvědčení, že jak v posouzení způsobilosti k právnímu jednání, tak ve vztahu k aplikaci §118a o. s. ř. postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ke sporné skutečnosti - způsobilosti k právnímu jednání - byl proveden důkaz znaleckým posudkem a výslech znalce. Poučení o možnosti podat námitku vzájemnosti by pak bylo poučením o hmotném právu.
10. Druhý vedlejší účastník řízení vyslovuje přesvědčení, že žádným z napadených rozhodnutí nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Naopak to byl stěžovatel, který nejednal v souladu s dobrými mravy, neboť vystupoval jako zástupce zhotovitele, o jehož zdravotním stavu byl dobře informován. Nadto vystupoval jako odborně způsobilá osoba, ačkoliv sám neměl živnostenské oprávnění. Stěžovatel podepsal s vedlejšími účastníky smlouvu o dílo za zhotovitele, ačkoliv bylo v řízení prokázáno znaleckým posudkem, že zhotovitel plnou moc stěžovateli kvůli svému zdravotnímu stavu (duševní poruše) udělit nemohl. Stěžovatel přesto přijal od vedlejších účastníků řízení částku, která je předmětem řízení. Vedlejší účastník řízení se vymezuje proti námitce stěžovatele, že se mu nedostalo náležitého poučení ohledně možnosti vznést námitku vzájemnosti. Pakliže stěžovatel po celou dobu tvrdil, že vše činil zhotovitel za sebe, nemohl stěžovatel obdržet poučení, že má sám vznést námitku kompenzační nebo námitku vzájemnosti. Dále nesouhlasí s námitkou, že vedlejší účastníci řízení postupovali v rozporu s dobrými mravy, domáhali-li se vydání bezdůvodného obohacení. Byl to naopak stěžovatel, kdo jednal nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy, když se vydával za odborně způsobilou osobu, ačkoliv jí nebyl, a uvedl tak vedlejší účastníky řízení v omyl a přijal od nich zálohu na zhotovení střechy.
11. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k replice. Stěžovatel setrval na podané ústavní stížnosti. Podle stěžovatele by strany sporu měly mít možnost vyjádřit ke skutkovým i právním otázkám, a to i nad rámec úzce formulovaného §118a o. s. ř. Rozhodnutí soudu musí být předvídatelné a odpovídat očekávání stran. Poučení o uplatnění žalobní obrany nebylo poučením o hmotném právu. Stěžovatel tvrdil požadované skutečnosti, avšak procesně nesprávně.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což v nyní posuzované věci nenastalo.
14. V posuzované věci byl předmětem rozhodování obecných soudů nárok vedlejších účastníků řízení na zaplacení částky 259 512 Kč s příslušenstvím představující zálohu na provedení díla zhotovitelem zastoupeného stěžovatelem. Podstatou sporu je, zda zhotovitel byl schopen s ohledem na svou duševní poruchu smlouvu o dílo a dohodu o zastoupení se stěžovatelem uzavřít. Návazně obecné soudy zjišťovaly, zda byl stěžovatel bezdůvodně obohacen a zda jsou naplněny podmínky k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §2991, resp. §2993 obč. zák.
15. Ústavní soud neshledal důvody, pro které by takto řádně odůvodněné závěry obecných soudů bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou logicky a srozumitelně odůvodněny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala s námitkami stěžovatelů způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť obecné soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl.
16. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že zhotovitel trpěl duševní poruchou, v jejímž důsledku nebyl způsobilý právně jednat. Podle jeho názoru tento závěr jednoznačně nevyplýval z dokazování provedeného obecnými soudy. Ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 (N 156/74 SbNU 333; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud dospěl k závěru, že pro aplikaci §581 věty druhé obč. zák. je potřeba vysoká míra pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat, kdy obecné soudy musí posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy. Ústavní soud je toho názoru, že v nyní posuzované věci bylo dosaženo daného důkazního standardu, pokud na základě řádně provedeného dokazování obecné soudy dospěly k závěru, že zhotovitel k rozhodnému datu, tj. únor 2017, byl schopen pouze jednoduché činnosti pod dohledem, jelikož měl těžší psychickou poruchu typu demence. K prokázání zdravotního stavu zhotovitele byl vyhotoven znalecký posudek z oboru zdravotnictví (odvětví psychiatrie), z něhož vyplynulo, že zhotovitel trpěl duševní poruchou, což ovlivňovalo jeho schopnost uzavřít a chápat smlouvu o dílo (viz bod 12 a 13 rozsudku okresního soudu). Obecné soudy tento svůj závěr řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily s přihlédnutím ke všem relevantním a pro rozhodnutí ve věci potřebným skutečnostem.
17. Namítá-li stěžovatel, že byla porušena jeho ústavním pořádkem garantovaná práva, neboť nebyl vytvořen prostor pro to, aby mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodnutí soudu coby součást práva na spravedlivý proces [jak vyplývá např. z nálezu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo z nálezu ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05(N 129/37 SbNU 629)], Ústavní soud konstatuje, že v daném případě tvrzené porušení neshledal. Jak uzavřel krajský soud, z obsahu spisu je nepochybné, že stěžovatel byl poučen v souladu s §118a odst. 4 o. s. ř. o svých procesních právech a povinnostech, zejména o skutečnosti, že civilní sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, což znamená, že je na stěžovateli, případně na vedlejších účastnících řízení, zda a jaké nároky určí předmětem řízení. Soud v tomto typu řízení z úřední povinnosti neprovádí zjišťování materiální pravdy skutečného stavu věci (viz bod 13 rozsudku krajského soudu, resp. č. l. 53 vyžádaného spisu). Ústavní soud dále připomíná, že v řízení před obecnými soudy je obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhal-li se účinnými nástroji včas jejich ochrany v řízení před obecnými soudy.
18. Přiléhavá není rovněž námitka stěžovatele, že jej soud nepoučil o tom, že v dané věci jde o synallagmatický vztah, a že tedy musí upravit petit žaloby. Podobně nepřípadnou je i námitka stěžovatele, že obecné soudy měly stěžovatele poučit o možnosti mít advokáta nebo dokonce rozpoznat, že stěžovatel není s to porozumět průběhu řízení před soudem, a návazně mu ustanovit právního zástupce z vlastní vůle. Obecně platí, že soudy poskytují účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.). Jakého poučení se má účastníkům v dané procesní situaci dostat, konkrétně upravují jednotlivá procesní ustanovení občanského soudního řádu. Obsahem a ústavními limity uvedené poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 286/03 (N 78/37 SbNU 89), nález ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 22/03 (N 51/33 SbNU 31)], z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (poučení ohledně uplatnění námitky vzájemného plnění), neboť by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení. Poučení účastníka řízení, jak věcně formulovat petit, aby bylo žalobě vyhověno, je poučením hmotněprávním, jehož poskytování by bylo v rozporu s §5 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2325/2013). Zároveň lze poukázat na to, že stěžovatel měl právo být v řízení zastoupen právním zástupcem a v případě, že by za účelem tohoto zastoupení nedisponoval dostatkem finančních prostředků, tak by na jeho žádost a za splnění zákonem stanovených podmínek mohla být právní pomoc poskytnuta bezplatně. I tohoto práva se však, na rozdíl od vedlejších účastníků řízení, rozhodl nevyužít. Není úlohou soudů poučovat o právech, kterých si mohl a měl být stěžovatel, s ohledem na již citovanou zásadu vigilantibus iura scripta sunt, vědom, či samočinně rozhodovat za stěžovatele o volbě jeho právního zástupce. Takový postup by byl v přímém rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků, neboť by tím soud mimo jiné nahrazoval roli jejich právních zástupců (srov. usnesení ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 3456/22; usnesení ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 841/06; usnesení ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1826/07; usnesení ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2956/10). Současně Ústavní soud podotýká, že cítil-li se stěžovatel v postavení slabší strany, bylo tomu tak v důsledku jeho vlastního rozhodnutí bez přičinění obecných soudů.
19. Považuje-li stěžovatel závěry obecných soudů za překvapivé, Ústavní soud podotýká, že za rozhodnutí, pro které se v jeho judikatuře vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak učiní tak z jiného důvodu, než o který se opíralo jeho rozhodnutí, nebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví při tom právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného tímto soudem vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla zruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací [srov. např. nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65)]. V posuzované věci obecné soudy vyhodnotily kritéria rozhodná pro přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení a rozhodly o meritu věci se stejným závěrem, přičemž se vypořádaly s námitkami stěžovatele řádným způsobem. Byť lze krajskému soudu vytknout jisté pochybení v odůvodnění, kdy se zcela nevypořádal se všemi stěžovatelovými odvolacími důvody, z celého kontextu je nicméně zřejmé, že vedlejší účastníci řízení plnili na základě absolutně neplatné smlouvy o dílo, čímž na straně stěžovatele vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat vedlejším účastníkům řízení. Tento závěr Ústavní soud spatřuje jako racionální, postavený na řádně a dostatečně odůvodněných skutkových zjištěních, která vyplynula z náležitě provedeného dokazování, bez známek jednání vybočujícího z mezí ústavnosti, které by ospravedlňovalo zásah Ústavního soudu.
20. K výtce stěžovatele, že postup obecných soudů, jež se nezabývaly otázkou, jak byly prostředky ze smlouvy o dílo stěžovatelem využity, a postup vedlejších účastníků řízení, kteří proti stěžovateli podali žalobu, je třeba shledat jako rozporný s dobrými mravy, Ústavní soud odkazuje na svou rozhodovací praxi, podle níž pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou; to ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti [srov. nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 (N 212/83 SbNU 369); nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)]. V postupu vedlejších účastníků řízení, kteří využili svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal rozpor s dobrými mravy. Jak již bylo výše uvedeno, bylo plně v dispozici stěžovatele, aby otázku použití prostředků ze smlouvy o dílo vznesl ve formě námitky vzájemného plnění, což neučinil.
21. Ústavní soud závěrem konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud má za to, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
22. Stěžovatel se svou ústavní stížností spojil návrh na odklad vykonatelnosti usnesení krajského soudu ze dne 4. 8. 2022 č. j. 13 Co 146/2022-101. V tomto směru Ústavní soud připomíná, že nemusí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat samostatně, jestliže o ústavní stížnosti rozhodne s relativně malým časovým odstupem, že by toto rozhodnutí bylo bezpředmětné, jak tomu je v projednávaném případě. Zároveň je nutné podotknout, že návrh na odložení vykonatelnosti má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3291/15). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
23. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu