ECLI:CZ:US:2024:3.US.295.24.1
sp. zn. III. ÚS 295/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Skálové, zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem, se sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 28 Cdo 2301/2023-192, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 63 000 Kč s příslušenstvím, které se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici řízení z titulu odpovědnosti státu za nesprávné rozhodnutí (schválení technické způsobilosti vozidla), kterého bylo dosaženo trestným činem rozhodujícího úředníka. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 4. 2023 č. j. 69 Co 154/2022-173, jímž bylo žalobě stěžovatelky vyhověno, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozsudku městského soudu bylo nesprávné a zčásti neúplné právní posouzení věci. Městský soud se podle Nejvyššího soudu odchýlil od rozhodovací praxe v otázce subsidiarity zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody a aktivní legitimace stěžovatelky.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž namítá, že jeho právní hodnocení je v rozporu se zákonem i s judikaturou Ústavního soudu. Ohledně přípustnosti ústavní stížnosti odkazuje na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Nepřiznání odškodnění za jednání úředníka v Dobrušce totiž nebylo ojedinělým případem, nýbrž se týká více než 200 dalších poškozených.
4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V nyní posuzované věci shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1829/08, usnesení ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10 nebo usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
7. Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl k dovolání vedlejší účastnice řízení zrušen rozsudek městského soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. S ohledem na to, že věc byla vrácena městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se věc navrací do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23, 31) a další].
8. Jak totiž vyplývá z logiky zákonné úpravy řízení o ústavní stížnosti a na ni navazující judikatury Ústavního soudu [srov. za všechny např. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01 (U 33/23 SbNU 383)], stěžovatelka sice s odkazem na přesah vlastních zájmů nemusí vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje, nicméně ústavní stížností může bezpodmínečně napadat jen rozhodnutí konečné (pravomocné). Ústavní stížnost tedy nelze ani odkazem na uvedenou výjimku z principu subsidiarity podat proti rozhodnutí, o němž ještě probíhá řízení o opravném prostředku. "Udělit výjimku z nepřípustnosti jinak bezvadné ústavní stížnosti a připustit ji k meritornímu projednávání lze (pokud) napadené rozhodnutí je konečné - všechna ostatní řízení před jinými orgány veřejné moci jsou skončena, pokud vůbec probíhala - a v tomto smyslu je toto rozhodnutí i posledním." (Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, str. 385). Při uplatnění výjimky z principu subsidiarity, kdy ovšem přesah vlastních zájmů posuzuje sám Ústavní soud, tedy nesmí nastat situace, kdy by souběžně s Ústavním soudem o napadeném rozhodnutí rozhodoval zároveň jiný orgán veřejné moci.
9. Pokud by totiž Ústavní soud toto pravidlo nerespektoval, zasáhl by tím do rozhodovací pravomoci obecných soudů a zároveň by nastolil nepřípustnou situaci, která bývá označována jako "forum shopping". Stručně řečeno jde o situaci, kdy si účastník soudního řízení k obraně svých práv "vybere" takový soud, o němž se domnívá, že v rámci řízení vedeného před ním má největší šanci na úspěch.
10. Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně je zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce z jiných hledisek. Nezbytnou podmínkou toho, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní maximu mohl náležitě plnit, je proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud totiž ve své činnosti respektuje princip sebeomezení (self restraint) a tedy i minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Za nežádoucí by proto bylo nutno považovat stav určité "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. února 2024
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
soudkyně zpravodajka