ECLI:CZ:US:2024:4.US.3400.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3400/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem, sídlem Kardinála Berana 1157/32, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. 3 Tdo 611/2023-2086, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 4 To 115/2022-2047 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. října 2021 č. j. 62 T 120/2019-1151, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a násl., speciálně čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání organizátorství zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl let. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel zjednal obžalovaného J. N., aby jako kupující podepsal jím předloženou fiktivní smlouvu o převodu pozemku, která byla opatřena falzem podpisu A. G. (figurující na smlouvě jako prodávající) a falzem ověřovacích doložek pravosti podpisů obou smluvních stran, načež tuto fiktivní kupní smlouvu přiložil k návrhu na vklad do katastru nemovitostí, takže došlo k zápisu vlastnického práva J. N. k předmětnému pozemku. Následně obžalovaný N. prodal tento pozemek obchodní společnosti A (nyní B) zastoupené stěžovatelem, aniž by reálně došlo k zaplacení smluvní ceny 3 350 000 Kč, a stěžovatel nechal do katastru nemovitostí zapsat vklad vlastnického práva k pozemku ve prospěch uvedené obchodní společnosti. Tímto jednáním stěžovatel a obžalovaný N. způsobili A. G. škodu ve výši nejméně 2 031 400 Kč.
3. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel i státní zástupce odvolání, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek okresního soudu ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a nově uložil stěžovateli trest odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a odkázal poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily provedené důkazy, vycházely z nezákonně získaných důkazů a v odůvodnění svých rozhodnutí se s provedenými důkazy řádně nevypořádaly. Soudy zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Namítá, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že skutek, za nějž byl odsouzen, se vůbec stal. Napadené rozsudky okresního soudu a krajského soudu jsou nezákonné a nepřezkoumatelné. Popis skutku obsažený v napadeném rozsudku okresního soudu neobsahuje některé části, jež uváděla obžaloba, a Nejvyššímu soudu v této souvislosti vytýká, že nereflektoval jeho námitky směřující proti nedodržení totožnosti skutku. V odůvodnění napadených rozhodnutí zcela absentuje objasnění toho, na základě jakých zákonně provedených důkazů mají za prokázané, že se skutek stal tak, jak je popisováno v napadeném rozsudku okresního soudu.
6. Stěžovatel dále namítá, že jediným důkazem, se kterým nepřímo pracovaly obecné soudy, byl toliko protokol o výslechu zadržené osoby (J. N.) ze dne 30. 11. 2017, a označuje tento důkaz jako procesně nepoužitelný. Vytýká obecným soudům, že odmítly provést důkaz přečtením vyjádření J. N. obsaženým ve spisu vedeném okresním soudem pod sp. zn. 12 C 334/2017, aniž by to řádně vysvětlily. Tento postup považuje za opomenutí důkazu ve smyslu relevantní judikatury Ústavního soudu.
7. Rozsudek okresního soudu podle stěžovatele obsahuje spekulativní popis skutku, který není podporován jediným provedeným důkazem a nezahrnuje uvedení místa, času a způsobu spáchání. Tvrdí, že nebylo-li prokázáno, že to byl opravdu on, kdo předmětnou kupní smlouvu opatřil, "nelze jej s určitostí označit za spolupachatele, tím méně za situace, kde je dle konstrukce orgánů činných v trestním řízení organizátorem".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a nahradil tyto výroky vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti zrušené části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
11. Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
12. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel námitky popsané v II. části tohoto usnesení opakovaně uplatňoval při obhajobě již v průběhu trestního řízení, přičemž obecné soudy na ně náležitě reagovaly a vypořádaly se s nimi. Tyto námitky primárně představují polemiku se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, resp. s rozhodnými skutkovými zjištěními, které obecné soudy z provedeného dokazování dovodily.
13. Jediná konkrétní námitka stěžovatele směřující proti výsledkům provedeného dokazování je založena na tvrzení, že obecné soudy "nepřímo pracovaly" pouze s jediným důkazem, a to s procesně nepoužitelným protokolem o výslechu zadržené osoby (J. N.) ze dne 30. 11. 2017. Tuto námitku spolehlivě vyvrátil Nejvyšší soud, který na stranách 3 a 4 napadeného usnesení připomněl, že okresní soud ani krajský soud nezmiňovaly uvedený protokol mezi provedenými důkazy ani ve svých hodnotících úvahách. Naopak bylo zdůrazněno, že stěžovatel i obžalovaný N. využili svého práva k věci nevypovídat. Krajský soud se o výpovědi J. N. v postavení podezřelého zmínil právě pouze v souvislosti s její nepoužitelností, když vysvětloval změny důkazní situace, které byly podkladem pro dílčí změny v popisu skutku (srov. stranu 5 usnesení krajského soudu). Jelikož stěžovatel na tuto argumentaci v ústavní stížnosti nijak nereaguje, nepovažuje Ústavní soud za potřebné k tomu cokoli dodávat.
14. Podobně je tomu i u námitky stěžovatele, že obecné soudy bez řádného vysvětlení odmítly provést důkaz přečtením vyjádření J. N., které je obsaženo ve spisu vedeném okresním soudem pod sp. zn. 12 C 334/2017. Krajský soud na straně 7 napadeného rozsudku vyhodnotil tento důkazní návrh jako nadbytečný a konstatoval, že obžalovaný J. N. měl dostatek příležitostí vypovídat jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, což nevyužil, a že jeho výpověď nelze nahradit listinami z jiného (civilního) spisu. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za dostatečné, zvláště když stěžovatel nijak nevysvětluje, že by uvedený navrhovaný důkaz mohl mít zásadní vliv na posouzení trestní věci. Na rozdíl od stěžovatele tak tento důkaz nepovažuje za opomenutý ve smyslu své dosavadní judikatury [viz např. nálezy ze dne 13. 3. 1999 sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305), ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107), ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51].
15. Ostatní námitky stěžovatele směřující proti výsledkům provedeného dokazování, hodnocení důkazů a kvalitě odůvodnění napadených rozhodnutí zůstávají v rovině obecných a nekonkrétních tvrzení. Ústavní soud proto jen odkazuje na strany 4 až 9 rozsudku okresního soudu a na stranu 6 rozsudku krajského soudu, kde byl srozumitelně a dostatečně podrobně předestřen obsah provedených důkazů, jakož i úvahy obecných soudů, jež vedly ke skutkovým zjištěním a právním závěrům rozhodným pro posouzení dané věci. Uvedené pasáže napadených rozhodnutí zejména vyvrací stěžovatelovo tvrzení, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že se vůbec stal skutek, pro nějž byl odsouzen. Ústavní soud nenalezl žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými a právními závěry obecných soudů.
16. Ústavněprávní relevanci Ústavní soud neshledal ani u námitek stěžovatele proti způsobu, jakým byl vymezen skutek, za nějž byl odsouzen. Skutečnost, že okresní soud z popisu skutku obsaženého v obžalobě vypustil některé části, hodnotí Ústavní soud stejně, jak to před ním učinily soudy obecné, tedy že šlo pouze o dílčí změny, které jsou z hlediska zachování totožnosti skutku nepodstatné (blíže viz stranu 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ani v tomto případě stěžovatel nenabízí žádnou argumentaci, která by měla uvedený závěr rozporovat. Předmětný skutek je v rozsudku okresního soudu vymezen dostatečně přesně. Identifikace místa a času zjednání obžalovaného N. k tomu, aby podepsal fiktivní smlouvu o koupi pozemku, představuje z hlediska vymezení skutku dílčí detail, takže její absenci nelze považovat za vadu, natož za vadu ústavněprávních rozměrů. Rovněž nezjištění toho, kdo opatřil uvedenou smlouvu o koupi pozemku, nemá podstatný význam pro právní kvalifikaci výše popsaného a obecnými soudy prokázaného jednání stěžovatele. Sám stěžovatel ostatně nijak nevysvětluje tvrzení, že nezjištění uvedené okolnosti vylučuje, aby byl označen za organizátora podvodu.
17. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden výrok o trestu a výrok o náhradě škody obsažené v rozsudku okresního soudu, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu